23. února 2017

Olympic - Ty slzy davno vpila tráva

Víte, která písnička od kapely Olympic je jedna z nejúchvatnějších? Jednoznačně tahle. A patrně je i nejsmutnější. Každopádně jí ještě nemám tak oposlouchanou, protože její úchvatnost jsem objevila teprve nedávno. A to i přesto, že už jsem jí léta znala. Je zajímavé, jak se člověk ke všem věcem dostává v jeden určitý konkrétní okamžik.
Ta píseň je ideální, když si chce člověk poplakat. Ale já jí pouštím i při chvílích, jako je tahle. Když máte rýmu, ucpané dutiny, teče vám úplně neskutečným způsobem z nosu a venku je takový vítr, že vám lomcuje s oknem. Je to křáp. Když vás nebaví ani Minecraft, ani Agar a Simíky obcházíte obloukem. Vznešené myšlenky do článků se topí v bažinách nosního sekretu. Což pláč i trochu simuluje, ne? Aspoň, že už mi nebolí v krku. Avšak tohle taky není výhra.
Ale zpět k Olympicu. Já mám takový svůj oblíbený čtyřlístek písní od této kapely. "Ty slzy dávno vpila tráva", "Dávno", "Slzy tvý mámy", "Nějak se vytrácíš má lásko". A pak ještě dvě nebo tři. rychlejší. To když náhodou chci v v práci makat do rytmu. Vlastně můžu být ráda, že mi na našem oblíbeném rádiu Bonton, hrají převážně hity 70, 80 a 90 let. Kdyby mi hráli celý den něco jako je tohle, tak nevím nevím. To bych asi nedala ani já. Ačkoliv i já jsem dneska přemáhala myšlenku to tam všechno zapálit.



19. února 2017

Kreslení hudby 1

Ano, to slavné kreslení hudby. Měla jsem to na minulém blogu a myslím, že to jednoho člověka zaujalo, tak to musím zavést i sem. :-) Ale nevím, jestli vám budu něco kreslit na přání. Já totiž musím volit něco, co mě nějakým způsobem chytne.
A tentokrát jsem si vybrala píseň Zelená od naší okresní kapely Hamr. Jejich nejlepší kus. Nebo jediný jejich dobrý?
A to neříkám jen proto, že opěvují moje oblíbené pití. Vím že nikdy nebudou tak profesionální jako Metalica nebo Nightwish. Zpěvák tomu hlasově ani neodpovídá. Ale na druhou stranu má jedno velké plus. Když zpívá, je mu rozumět každé slovo. Dokonce i když je slyšíte naživo. A to jsem prosím nedoslýchavá.

Na obrázku vidíte tmavě zelenou rostlinu se světle zelenými květy. To divně hnědé jsou vzdušné kořeny. Asi budu víc věcí malovat vodovkami. U některých věcí to ani jinam nejde. A myslím, že když se zaposloucháte do hudby, zjistíte, že i když je to kresleno v tichu a více méně po paměti, že to tu píseň docela evokuje. I když bych ty spirálové listy mohla trochu rozvětvit. Ale to bych musela mít jiný tvar rostliny. A chtělo by to trochu víc hnědé.


5. února 2017

(Ne)konečný příběh

Mě něco napadlo. Já jsem si totiž všimla, že všechny moje povídky jsou svým způsobem dokonalý matrix. Normálně si postavy žijou svůj vlastní život. Starají se o své přežití, radují se, smutní, setkávají se s přáteli i nepřáteli a ani si neuvědomujou, že nejsou opravdové a že žijou v příběhu, kterou jeden napsal a druhý čte.
Neví, že třeba já vytvářím jejich myšlenky, řídím každý jejich krok, ženu je do vyhrocených situací. Vytvářím nešťastníky i smolaře. Zatvrzelé zaslepence i úplně průměrné lidi a těm všem pak házím klacky pod nohy, ničím jejich pořádky zabíjím je a pak zase oživuju. A to jen proto, že se nudím či si potřebuju něco dokazovat.