Víte, jsou věci, které se prostě nedělají. Ani když se nikdo nedívá. Tomuto se říká svědomí, které nás hlídá, abychom nepáchali zvěrstva. Proto si svoje svědomí chraňte a utužujte ho, ať nedopadnete jako Andrej Babiš, o kterém si 79 % národa myslí, že je absolutně bezcharakterní.
Vždycky mě dráždili lidi, kteří vymyslí nějaká pravidla, nutí ostatní, aby je jiní dodržovali a sám je pak docela i veřejně porušuje. To je jedno ze zvěrstev, které mě přímo obklopuje.
Tak jsem se rozhodla plnit hudební challenge, kterou jsem nalezla přímo zde.Vím že už jsem něco takového dělala na svém minulém blogu, ale tahle je malinko jiná. Liší se zhruba o 30 %. A je z roku 2014. To se přece cení. Slibuji, že tentokrát si na tom dám více záležet. To zní, jako bych to minule odflákla, co? Není tomu tak. Jen jsem málo vysvětlovala, proč mám k jednotlivé písni takový vztah, jaký mám.
A pro jakou píseň jsem se rozhodla? Tentokrát jsem vybírala skutečně pečlivě. Hledám přece píseň, kterou znám dlouho a která je tak dobrá, že se k ní ráda vracím. A to ne z nostalgie, ale proto, že je prostě skvělá. Napadl mě opět Arakain ještě s Alešem Brichtou. Však je to první metalová kapela, která se mi zalíbila už v pěti letech. Ten je dobrý vždy. Ale jak často si jeho písně sama od sebe ještě dnes pouštím? Přijde mi, že jsem to poslouchala tak dávno, že už to snad ani pravda není. Jako bych už jen tahala vybledlé příběhy z jiných paralelních realit. Ne. Musela jsem jít jinou trasou myšlenkové dráhy.
Tak jakou kapelu znám déle, než pět let moje nejoblíbenější písně od ní ještě nezavály písečné duny zapomnění? A kterou poslouchám poslední dobou? U které písně i po tak dlouhé době nalézám nové poznatky? Jasně. jsou to Korpiklaani a jejich Keep on galloping. Tenkrát mě uchvátil videoklip. Je v něm dřevorubec, co kácel motorovkou stromy. Ten člověk pak byl potrestán a poučen partou... Korpiklaanů? Jak jen tu hordu se sekyrami a kytarami popsat? Určitě ne jako sřítky či elfy. Ne nadarmo slovo "Korpiklaani" v češtině znamená "lesní klan". Ale nechci vás zahltit terminologií. Líbil se mi hlavně duševní přerod hlavního hrdiny z bezohledného káceče v člověka, kterému záleží na přírodě.
Melodie je taková zpěvná, že jo?. A také mě tenkrát docela mátl text. Byla jsem v tom roce 2010 ještě tak mladá a tolik neznalá, že mě to docela i mátlo. Tedy refrén byl anglicky, ale sloky evidentně ne a já to nepoznala. Prostě jsem tenkrát do svého matrixu nepustila fakt, že část písně může být v angličtině a část ve finštině. Zvlášť, když člověk tenkrát poznal němčinu, angličtinu, slovenštinu a možná ještě francouzštinu. Ale finština byla pro mě opravdová exotika. A věřte, že teprve nedávno jsem přišla na to, jak je to ve skutečnosti.
A protože mi návštěvnost klesla zase proklatě nízko, je třeba být na blogu zase aktivní. Myslím, že i vy mi dáte za pravdu.
Mám vám tedy psát o tom, jak moje nemoc pokračovala? Kousek článku bych tomu věnovat mohla.
Hned v úterý jsem jela k doktorce, protože jsem se už naučila morálně odůvodnit marození. To byla hrůza. Já vlezu do čekárny a přede mnou asi jedenáct lidí a každý z nich byl v ordinaci snad čtvrt hodiny. 15 x 11 = 165 minut. To by přibližně odpovídalo. Ano, tak dlouhou dobu jsem tam byla. Vlastně ne, přeháním. Asi to bylo jen hodinu a půl. Někteří ti důchodci přišli asi jenom na krev. Ale i tak. Hlava mě rozbolela, nemohla jsem dýchat a v krku mi bolelo. A seďte tam takovou dobu. Že já jsem si sebou nepřinesla sluchátka, nebo něco, ale asi bych to stejně nezvládla poslouchat. A jak měl člověk ucpané dutiny a byl rozrušený, měl nutkání urputně smrkat. Z toho ho pak píchá v uších a má odřený nos bez mála do krve. Zase přeháním, ale dost to pálilo. O den později jsem tam pak měla skoro strupy.
Normálně mi neuvěříte. Strašně stůňu. Prostě si mamka přinesla bůh ví odkud nějaký virus a ten roznesla po celém baráku. Jeden den měla jen takovou tu zadní rýmu. Ten druhý jí už bolelo v krku. Pak jí stoupla teplota na třicet osm stupňů a bolela jí hlava.
Ano, odpravdu jsem si jakýmsi zvláštním, sobě vlastním způsobem oblíbila tuto podivnou běloruskou pagan/doom metalovou kapelu.
A zrovna tahle píseň zní tak zoufale, naléhavě a urputně a přesto tak nějak vyprahle. Vyprahlá existence v živoucím prostoru. Proto ty stromy bez listí, i když evidentně není zima. Proto ta šibenice. A dál už není nic. Jen pustá kopcovitá pláň. Slunce už zapadlo a za chvíli kraj pohltí úplná tma. Proto jsem obrázek nazvala Na konci nadějí.
Kreslila jsem to voskovkami. Onehdá jsem dělala pořádek a našla jsem jich celou hromadu, tak proč je nevyužít? Stejně se jen tak válí v pytlíku a nic z toho. A taky už z nich nikdy nebudu sloupávat celé papírky, jako když jsem byla malá. Teprve teď jsem poznala, jak se po nějaké době na voskovky bez papírku nalepí prach a jsou odporné.
