5. den hudební výzvy - Píseň, co mi změnila pohled na svět

Objevení této písně se datuje až do doby mé temné puberty. Sotva půl roku po odchodu ze základky. Pořád jsem ještě se zuřivou nenávistí vzpomínala na bývalé spolužáky, co se mi vysmívali a k těm novým jsem jen hodně pomalu získávala důvěru. Ať tak či tak, základka ve mě zanechala hluboké stopy. Šrámy, které se teprve před nedávnem začaly zacelovat. Tehdy jsem svou nenávist rozšířila na celé lidstvo. Začala jsem se zajímat o Satanismus a dokonce Satana několikrát žádala, aby mě osvobodil s tohohle světa. Zřejmě to neudělal, a tak tu oxiduju dodnes. Dodnes žasnu nad tím, jakou musím mít mocnou energetickou ochranu a jak mě osud chrání před mými zvrhlými požadavky..

Naučila jsem se poslouchat black metal. Zkrátka, měla jsem z toho všeho skoro celou devátou třídu deprese a přesto jsem k tomu všemu přistupovala s jakousi dětskou naivitou.

V prváku jsem potom napsala asi 40 básní o smrti, o beznaději, o upírech a o radosti ze samoty.

A pak jsem objevila tuto píseň, která mě mimochodem tenkrát velmi uchvátila. Ne, že bych se potom nějak závratně změnila, to ne, ale začala ve mě hlodat myšlenka, že ten Satanismus není dobrá volba. Že on je stejně cizí jako Křesťanství. Jen odvrácená strana této mince. O nic lepší ani horší, než ti uchvatitelé, co dokázali prakticky zničit pohanskou kulturu. A tak jsem si na internetu začala vyhledávat informace o Slovanech a občas i o Keltech. Pak jsem se dostala do studia ezoterických webů. Ale o tom zas jindy.

Takže ne, že by ta píseň nějak změnila můj pohled na svět, ale rozhodně mě nasměrovala na jinou stezku bytí.

https://www.youtube.com/watch?v=WmbJHQpCvFE

O mém kreslení

Já jsem na něco přišla. Že mě poslední dobou baví víc kreslit, než psát dlouhé články na blog. A je docela jedno, jestli mám vytvářet nějaké mandaly, při kterých se k večeru odreagovávám od právě prožitého dne, nebo něco reálnějšího.

Asi je to tím, že já už toho v životě napsala tolik, že už to mě i lidi okolo musí otravovat. Tedy, ne, že by psaní bylo otravné, ale už asi nikdy nebudu vytvářet ty dlouhé deníkové litanie o dvanácti stovce slov, jako na přelomu let 2011/2012. Prostě už nemám potřebu se vyjadřovat v každé kravině, která se kolem mě šustne. A abych pravdu řekla, mě už to ani u jiných nebaví vůbec číst. Ne po tom, co jsem přišla na to, že většina událostí se svým způsobem opakuje ve smyčkách.

Ale to jsem se dostala tam, kam jsem nechtěla. Měla to být úvaha o kreslení, ne? No, úvaha asi ne. Spíš takový soubor navzájem nenavazujících myšlenek. Takový výplach.

Strom v bažinách

Asi už nebudu nazývat své články "Kreslením do hudby". Vždyť, ať kreslím cokoliv, vždy něco poslouchám, ne? A kdo má určovat, jestli je to ještě vyobrazení pocitů z písně, nebo už samostatný obraz, přičemž je hudba jen kulisou, že jo? Toto malodílo je spíš v té druhé skupině.

Prostě, když mi při tom kreslení či malování bude něco hrát, dozvíte se to.

Nightwish - The Islander

Kreslení do hudby 9 - Vílí květ

Kdo by to byl řekl, že když vytvořím mandalu, která je kreslena víc rukou, než kružítkem, že z toho vyjde tak úhledné dílo, že jo?

Cuirina - Kleine Sonnenfee

a ještě některé jiné písně od této interpretky.

Když ona ta Constanze Spengler má tak zajímavou hudbu. Tedy, když jsem si to pustila prvně, přišlo mi to tak nějak složité pro moje vnímání, všechno stejné. A ještě k tomu všemu nudné. Zkrátka, než jsem se na to naladila, trvalo to několik dní. Ale protože jsem v tom viděla potenciál a cítila z toho konstruktivní vyzařování, tak jsem nad tím nezlomila hůl a pouštěla si jednu píseň po druhé. Přesto že si ty písně jsou opravdu podobné jako vejce vejci, jedna mi přece jen přišla krásnější, než ostatní. A to Kleine Sonnenfee. Tu jsem si zamilovala.

A vlastně tohle je jediný obrázek, který jsem kreslila při více než jedné písni. Možná je to nejlepší. Nevím. Musím to ještě časem vyzkoušet.

4. den hudební výzvy - Píseň, co mi zvedne náladu

Nad tímhle tématem jsem chtěla opět strašně dlouhou dobu spekulovat, pro co se rozhodnout. Ale odpověď se tentokrát nabídla docela sama. A zrovna včera večer, když jsem rozváděla svoje spekulace o tom, že podle hudebního vkusu člověka se dá přibližně poznat jeho povaha. Ale to je jedno.

Ale teď k věci. Víte, když jste znudění, znechucení, smutní, podráždění nebo nějakým jiným způsobem vyvedení z míry, pomůže vám toto. Tedy aspoň mě to pomůže. Někdy jde nahradit i písní Otvarajte kasino. :-)

Prostě potřebuju bezva chytlavou a veselejší melodii. Houby veselejší. Něco rozjuchané, ale ne zas moc. Prostě něco, co mě nadchne i po letech tak, že zapomenu na malicherné hlouposti a mám nutkání si rovnou zpívat a tančit. Bohužel jsem se text zatím nenaučila, ale já si na to někdy najdu čas. Tak se pokochejte.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=9&v=beXW5s3ZCB4

Uryvky z dnešního matrixu

No chápete to? U tak mírumilovně, nenapadnutelné a řekla bych se docela i politicky korektní písně jako je "Zavři oči když se červenám", bych prakticky vůbec nečekala, že se u ní strhne diskuze o tom, jestli za druhé světové války měli větší zásluhy Češi nebo Slováci, či jestli byla větší svině Hitler nebo Stalin. Nechápu. V jakém divnosvětě to žiju? Musím se smát. Internetové diskuze jsou prostě cirkus. Hlavně tam, kde jsou příliš zapálení vlastenci, vegani nebo nedej bože profesionální komentátoři článků na novinky.cz. Tam je to obzvláště divný.

3. den hudební výzvy - Píseň, co mi někoho připomene

Jak říkám, nerada si spojuji písně s nějakými lidmi. Ono to málokdy dělá dobrotu. Protože jakmile mi ten člověk ublíží, tak píseň která mi ho něčím připomene je vždy jak šlehnutí bičem. Ale přesto se stane, že si někoho s nějakou hudbou spojím. A často i bez traumatu.

Videoklip, který vám sem nyní dávám se pojí s někým moc zajímavým. S někým, kdo mi prakticky nikdy neudělal nic dobrého. Už když jsme si ve třech letech hráli na pískovišti, praštil mě lopatičkou. Možná i proto, že jsem mu rozšlapala nějakou hromadu, co si tam uplácal. Když jsme potom byli starší, hráli jsme si už bez zbytečných násilností. Potom nějak naše vzájemné styky vyšuměly. Nejspíš proto, že on šel do školy o rok dřív, než já. Zaujal mě až okolo té osmé třídy, když jsem se dozvěděla, že poslouchá metal. A že na svém blogu má kapely, které vůbec neznám. Jedna z mála věcí, která mě tam ale doopravdy zaujala je zrovna toto. Vždycky když to slyším, tak si na něj vzpomenu. I na ty prokleté depresivní pubertální doby.

Vlastně bych mu měla poděkovat, za to, že je, ne? Vždyť jen díky jiné písni od téhle kapely jsem se začala zajímat o pohanství a o Slovany. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Ale o tom snad jindy. Možná že se k tomu v téhle výzvě ještě dostaneme.

(https://www.youtube.com/watch?v=S-cJqwmvd08)

Design 5: Lila rose 2

Název designu: Lila rose 2

Datum vytvoření: 3.7. 2017

Vyroben pro: tento blog teprve.blog.cz

Když někdo drásá nervy

Víte co mě nikdy nepřestane doopravdy fascinovat? Jaké jsou mezi mými kolegyněmi z práce sadistické svině. A to doslova. Ne, nechtěla jsem to vynášet na blog, ale nemůžu si pomoct. Dneska to byla poslední kapka. Vlastně předposlední, ale kdo by to počítal.

Asi si říkáte, čím mě rozhodily tentokrát? To se podivíte. To je furt něco, ale málokdy jsem z jejich výlevů roztřesená ještě v deset večer. No zkrátka se překonaly.