Poslední dobou jsem byla tak nějak neaktivní. Neměla jsem chuť se k něčemu vyjadřovat. Také jsem byla už delší dobu hodně roztrpčená. V práci je otrava. Skoro padesátiletí lidé se tam navzájem pomlouvají, jako malí fakani, naváží se do agenturních pracovníků, kteří si skoro ani nikoho nevšímají, nikdy nikomu neřekli křivého slova a dokonce pracují, i když pravda, trochu se jim nevede, protože jsou noví a nemůžou hned umět všechno tak, jako ten, co je tam léta. Touto cestou vzniká ve vzduchu napětí, které se i mě, ač se všem už raději vyhýbám, usadí až do morku kostí. Na jedné straně je iracionální hněv, na druhé pocit ublížení. Člověk to přímo cítí ve vzduchu. A těch pár pohodářů, co nemají potřebu se nějak zapojovat do všudypřítomného dusna a kteří jsou taky neoblíbení, tu vibraci prostě neudrží.
A já skoro každé ráno poslední dobou vstávám do práce s pláčem. To jsem nedělala, ani když byli hnusní na mě. No, zkrátka jsem byla hodně rozladěná. A to už je jen krůček k tomu, aby se mu udělalo psychicky zle.
A největší sranda je, že ti, co celou dobu byli vůči mně protivní, teď ve mně snad hledají oporu v boji proti nim. Že prý jsou černí, že smrdí, že jsou manuálně nezruční, že blbě čtou, jsou hloupí… Prostě se rozhodli, že je vyštvou. Sakra, že jim těch pět lidí tak vadí, nechápu. Ten den jsem byla zrovna v nějakém dobrém rozpoložení, a tak na otázku: "Tobě ti lidé nevadí?" jsem v klidu odpověděla, že ne, Že mi nikdy ničím neublížili, a proto nemám důvod proti nim nějak zbrojit. A oni, že jsou na mě hodný jenom proto, že jsem jedna z mála, kdo je ochotný se s nimi bavit. Na to jsem jenom pokrčila rameny.
No ano. Takhle přesně to je. Pochopili to správně. A tak by to i mělo být. Lidé by se měli slušně chovat ke slušně se chovajícím lidem a nezaměřovat se tak na mírné povrchní nedostatky. Považují to snad za něco špatného? Někdy prostě některé jedince nechápu. Naštěstí jim vedoucí pohrozil vyhazovem, jestli se tak budou k ostatním chovat normálně.
