28. prosince 2017

9. den hudební výzvy - Píseň, co mi něco připomene

Tady já se vrátím do raného dětství.To znamená do doby, než jsem šla do školy. Kolik mi mohlo být? Konec pátého roku? Začátek šestého? Každopádně jsem tenkrát ještě neměla tolik povinností. Snad jen školku, ale to ještě člověk přece jen nebyl tolik vytrhován sám ze sebe. Byla to doby, kdy byl člověk ještě tak nějak spokojen sám ze sebou. Pak nastala drezura v podobě základní školy. To jsem pak postupně začala ztrácet vnitřní klid a jsoucnost. Ale tenkrát jsem byla v podstatě v pohodě. Z té doby si pamatuju tyto písně. Ano. dávám sem dvě, protože jsem je tenkrát moc nerozlišovala.



24. prosince 2017

Vylití frustrace

Takové dva, tři roky zpátky jsem si všimla, že se u mě o Vánocích prakticky nevyskytuje vánoční nálada. Ale letos se mi dostavilo jakési vánoční znechucení. V podstatě už mě otravují. Člověk místo toho, aby si odpočinul, tak nejdřív musí shánět dárky. Je to hrozně vyčerpávající. Nejhorší je to vymýšlení, co má jako člověk sehnat, aby to pro mé bližní bylo nějak užitečné. Aby to nemuseli rok s odporem obcházet a pak to darovat dál, nebo to rovnou vyhodit. Dále je balení. Člověk za celou dobu už zabalil tolik hnojiv, že obalovat voňavky, DVDčka a všemožné jiné serepetičky do balicího papíru už nesytí mojí duši. Ba naopak.

16. prosince 2017

Noha posvátná

Abych pravdu řekla, poslední dobou mě prakticky nebaví vytvářet nějaké delší písemné projevy. Asi jsou příliš svazující. Málo prostoru pro uvolnění. Člověk musí hlídat pravopis a překlepy. Pisatel by měl být prakticky na sto procent ve střehu. A i tak to neuhlídá. Asi si teď v období adventu potřebuju opravdu trochu odpočinout. Takový zimní spánek. A asi jak se teď snažím tolik se neztotožňovat se svojí myslí, tak nemám tolik nezpracovatelných dojmů. Leda bych tedy znovu chtěla psát o svých hlenech, protože po ránu mívám velmi produktivní kašel. O tomhle jediném mám fakt nutkání napsat dlouhý článek. Nejspíš to neudělám, ale kdyby náhodou ano, tak k tomu přistupujte jen jako k projevu neurózy a ne jako k pokusu vás znechutit.

A teď konečně k obrázku. Ten si samozřejmě zaslouží důkladné vysvětlení. Někdy v září jsem chtěla vytisknout mandalu. Vlastně sérii mandal. To abych měla co vybarvovat, až na to budu mít náladu a nebude se mi chtít něco složitě rýsovat a předkreslovat. Ale jak už to tak bývá, synchronicita vždycky nějak zapracuje. A zdánlivá kravina se občas projeví jako událost s docela fajn důsledky. Prostě došla barva v tiskárně. A tohle se vytisklo jen z jedné třetiny. A to ještě k tomu proužkovaně. Chtěla jsem to vyhodit, ale bylo mi líto toho papíru. Nechat ho jen tak nevyužitý by byl hřích. A tak jsem si na konci listopadu pustila Rock rádio, vzala si pastelky a udělala tuto zběsilost. Je to produkt podvědomí a volných asociací. Už si ani nepamatuju, co mi ten den hráli. Určitě AC/DC, Metalicu a píseň "Malá díra v hlavě" od Daniela Landy. Při ní jsem si naprosto iracionálním způsobem vzpomněla na jeden verš z Předzpěvu z knihy Slávy dcera: "Stůj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš" Vždyť já to prakticky nikdy nečetla. Možná v čítance. Neutkvělo mi to. To až letos mi kousek ségra předčítala. Zaujala mě jenom ta noha. Jen jsem zapomněla, jako to bylo přesně. Jako vždy.
Proč je tak věta: "Hranatý bloky jsou prostě nej", vám asi nevysvětlím. Co z toho všeho mi proboha připomnělo tuto píseň o Minecraftu?
Minecraft jsem si vždycky spojovala jen s Donem Quijotem. Ne s rockovými a metalovými interprety a už vůbec ne s autory národního obrození.


11. prosince 2017

Prohnané překladačem 1

Poslední dva měsíce se bavím tím, žeprohledávám zprávy na novinky.cz a ty pak proženu nekolika jazyky v google překladači. Když to vrátím zpět do češtiny, vznikne z toho často úplně něco jiného. Můžete si přečíst původní sdělení a poté to předělané.