Před takovými čtyřmi lety mi prostřední ségra říkala, že její kamarádka říkala, že v naší vsi je lom a že tam už párkrát byla na procházce. Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Já jsem při svých cestách nikdy na lom nenarazila. A taky jsem si nedokázala moc představit, kde jako by mohl být. Vždyť ani na google mapách není. A samozřejmě mě ani nenapadlo zeptat se taťky, přestože je místní a něco vědět mohl. Tak jsem to pustila z hlavy. Loni nebo před loni přišla moje nejmladší ségra s tím, že v tom zmíněném lomu, v jehož existenci jsem neuvěřila, ten den byla se svými kamarády. Tak jsem se jí zeptala, kde to místo vlastně je. Byla jsem zvědavá. Ona mi dala přibližné instrukce. Ale zatím se nevyskytla potřeba tam chodit. Vystačila jsem si s obvyklými trasami. Až minulou neděli jsem šla po silnici a zcela neplánovaně mě napadlo, že bych odbočila do polí a luk.
Na naší vesnici mě nejvíc fascinuje, že ať se kouknu kterýmkoliv směrem, všude je vidět předhůří Šumavy.
Ach ty výhledy. Jen počkejte, až nebudou mít mlhu.