27. března 2018

Země vzdálená

Před takovými čtyřmi lety mi prostřední ségra říkala, že její kamarádka říkala, že v naší vsi je lom a že tam už párkrát byla na procházce. Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Já jsem při svých cestách nikdy na lom nenarazila. A taky jsem si nedokázala moc představit, kde jako by mohl být. Vždyť ani na google mapách není. A samozřejmě mě ani nenapadlo zeptat se taťky, přestože je místní a něco vědět mohl. Tak jsem to pustila z hlavy. Loni nebo před loni přišla moje nejmladší ségra s tím, že v tom zmíněném lomu, v jehož existenci jsem neuvěřila, ten den byla se svými kamarády. Tak jsem se jí zeptala, kde to místo vlastně je. Byla jsem zvědavá. Ona mi dala přibližné instrukce. Ale zatím se nevyskytla potřeba tam chodit. Vystačila jsem si s obvyklými trasami. Až minulou neděli jsem šla po silnici a zcela neplánovaně mě napadlo, že bych odbočila do polí a luk.

Na naší vesnici mě nejvíc fascinuje, že ať se kouknu kterýmkoliv směrem, všude je vidět předhůří Šumavy.
Ach ty výhledy. Jen počkejte, až nebudou mít mlhu.


23. března 2018

Ledový závan

Já vím, že na ty nedělní procházky chodím hlavně proto, abych od sebe oddělila jednotlivé týdny, promeditovala zážitky, příjemně se naladila a celkově se zklidnila. A především, abych měla nějaký materiál na blog. Ale tentokrát jsem se spíš rozčílila. Vítr nikterak silný, avšak šlehal jako bič. A já neměla čepici. To však tolik nevadilo. Kapuce to jistila. Rukavice taky chyběly, ale ruce jsem taky měla převážně v kapsách. Ani menstruace tentokrát nebyl největší problém, ačkoliv to na nějaké dlouhé túry to nebylo.
Ale to, že se mi vybila baterie do foťáku mi teda zatraceně zkazilo náladu. Zrovna ten den taková panoramata. Byla jsem až za kravínem. Tam je takový kopec. Skoro bych řekla, že je to skála porostlá trávou. Na obnažených místech je to vidět. Celoročně jsou na nich nádherné lišejníky. Chtěla jsem vám je ukázat. Za mokra jsou nejlepší. Ale osud tomu nechtěl. A ještě další věci jsem nestihla.
No abych to neprodlužovala, mám všeho všudy dvě fotky. Nemám k nim moc co říct. Snad jen, že miluju to místo. Má takovou tajemnou atmosféru. Cosi živého. Jednou si tam musím vzít papír a tužku a zkusit z prostoru vylovit nějakou báseň. Já už jsem vlastně dva roky žádnou nenapsala, protože jsem měla pocit, že v nich omílám pořád ty samé komplexy. Ale asi musím zase začít. Už jen pro to zjištění, kam jsem se v tomto ohledu posunula.

Koukám, že jsem zaznamenala i kousíček plůtku, kterým je obehnaný ten baráček či chatka. Ten člověk tam nebydlí. Jen dojíždí. Za celou dobu jsem ho tam viděla jen jednou.
Je tu tedy i prostor pro mýty. Hned to evokuje příběh o čaroději, co pod rouškou tmy a samoty vykonává temné rituály. Já dokonce už několikrát hledala i stopy po takovém jednání. Zatím jsem objevila jen holubinky, bedly a ryzce v listnaté nudli kdesi za obzorem. A prošlapanou cestu. Asi nejsem jediná, kdo tam chodí pravidelně houbařit. Tedy, já je tam jenom fotím. Jinak mu je nechávám. To já jsem zase solidární houbař. :-)


A miluju ty výhledy tady. Asi řeknete, že jste viděli lepší, ale tady nejde o to, jak daleko vidíte. Taky jde o ty křivky. O to klenutí. O úplně skvělé rozestavění jednotlivých stromů a keřů. Naprosto geniální. Dokonalé.

22. března 2018

13. den hudební výzvy - Píseň v jiné řeči, než je čeština neboangličtina

Tak takových znám a mám ráda mnoho. V ruštině, ukrajinštině, němčině, španělštině, finštině, srbštině i maďarštině. I jednu v bretonštině jsem si oblíbila. To je vám jazyk. A v neposlední řadě mám ráda i písně slovenské. Ale tohoto interpreta jsem objevila ve středu 21.3. 2018. Prakticky je to můj nejnovější nález. Znáte to. Nevědomé proklikávání. A to jsem ten večer poslouchání započala na tomto.
Do této písně jsem se zamilovala na první poslech. Obvykle to znamená, že v aktuálním životě řeším podobný archetyp a nebo komplex. V tomto případě spíš archetyp. Ale toto se nevylučuje ani u písní, které se mi zalíbí až na poslech devadesátý. Prostě až v onu chvíli jsem k ní dozrála.
Ať je to tak či tak, musím jí sem na blog vecpat, protože je svým způsobem i léčivá. A taky proto, že kdyby nebylo téhle, nemohla bych se dál rozhodnout. Já mám ráda přece všechny oblíbené písně stejně. Jen pro každou z nich mám speciální příležitost. A momentálně je nejspíš řada na téhle.


21. března 2018

Design 13 - Píseň lesa

Název designu: Píseň lesa
Datum vytvoření: Kolem 18. 3. 2018
Vyroben pro: teprve.blog.cz

Teprve až po dokončení tohoto designu jsem přišla na to, že stromy v záhlaví vypadají, jako pokračování stromů na okrajích. Věřte, že to nebyl záměr. Obrázky jsem vybírala na základě dojmů a víceméně náhodně. To je asi nejlepší a nejosvědčenější technika.

Design 12 - Za noci temné

Název designu: Za noci temné
Datum vytvoření: asi 15. 3. 2018
Vyroben pro: vampire-erin.blog.cz


17. března 2018

Cesta smrti i nového života

A tady jsou fotky z 11.3. 2018.
Ten den jsem měla kolosálně velkou procházku. On když je mráz nebo se člověk musí brodit sněhem, tak jde maximálně na hodinu a půl dlouhou. Znáte to. Ale když je 14 stupňů, příjemný větřík, svěží vzduch, volná, i když kapku blátivá cesta a ta správná nálada, ani devět kilometrů pro vás není problém. Tedy údajně devět.
Této cestě už navěky budu říkat meditační cesta. No fakt. U velkého rybníka na konci vsi odbočíte doprava na z velké části vyasfaltovanou polní cestu (čtěte cyklostezku). Už jste mimo obec. A tady to začne. Nejdříve míjíte onen zmíněný rybník. A potom dlouhou dobu nic. Jen pole, louky, listnaté i jehličnaté stromy. A prý je to čtyři kilometry, než dojdete až do vedlejší vesnice. Prostě je to pro opravdu trpělivé lidi. Víte kolik let já překonávala to "nic" a došla až na konec a ještě dál? Ačkoliv stejně mi nejvíc vadilo buď počasí, žízeň a nebo unavené nohy. Tentokrát jsem si z toho udělala meditaci.
Takže dohromady osm kilometrů "nicu" a jeden kilometr (možná víc) cizáckého nebezpečí ve formě prozkoumávání vedlejší obce. A vylekal mě cyklista. Dalo by se říci, čtyřhodinové martýrium.
Takže jsem uspokojila svou pětasedmdesátiprocentní introvertní složku povahy i tu zbytkovou extrovertní. Dalo by se říci, můj ideální den. Příště si ale asi opravdu vezmu nějakou kabelku nebo mošnu s pitím. Já jsem to vymyslela. Pořídím si termosku. Hlavně v létě by se hodil doušek něčeho chladivého. V těch mrazivých dnech já pocit žízně nemám. On je vlastně nedostatek největší překážkou dlouhých procházek.
Jediným problémem ale tentokrát bylo vymýšlení názvu článku, aby v něm byly všechny aspekty okolní krajiny, které se mihly v mém zorném poli. Naštěstí máme písní k tomu, aby se člověk správně naladil a přišel tak k němu nápad.

A teď už konečně k těm fotkám.
Toto je tající led na rybníce. Musím vám to sem napsat. Ségra nevěřila, že to poznáte. Tedy lépe řečeno, ona nepoznala, co na té fotce vlastně je. Tak kdyby náhodou...
Ať tak či tak, tady si už asi nezabruslíte.



13. března 2018

Poslední záchvěv zimy

Tady jsou ty opožděné fotky z neděle 4.3. 2018. Když minulý týden jsem měla nějaký blogový zásek. Když člověk prokrastinuje, tak holt u všeho. A nejen u tak důležitých věcí, jako je přidávání článků. Taky přemýšlím, že k nedělním procházkám přidám ještě středeční projížďku na kole. Ale nevím nevím. Člověk je z té práce vždycky tak udřený, že je rád, že vyleze do schodů. Na druhou stranu, když se člověk aspoň na deset minut někam vyjede, rozhýbe aspoň ztuhlá záda. Bude to blahodárné.

A teď k těm fotkám. Začnu tou z úterý 27.2., protože by mi přišlo úchylný v neděli chodit do práce, jenom proto, abych vyfotila rampouchy. A kdoví, jestli by do té doby vydržely. Ale jsou nádherné. Jak se ten led dokáže pěkně sám od sebe vytvarovat. Stačí mít kus sněhu, možnost odkapávání a soustavně měnit teplotu. Takže jen stačí v libovolný zimní měsíc čekat, kdy se někde něco vytvoří.


ÚNOR 2018: Pjér la Šé'z / Osud - nevědomá část naší bytosti

Pjér la Šé'z je psychoterapeut, spisovatel, hudebník, kamarád Jaroslava Duška, se kterým dělá improvizační představení. A tak dále.
Videa s ním sleduji právě proto, že má takové pěkné a zajímavé přednášky o lidské duši, o světě a o životě, o názorech C. G. Junga a jiných podobných věcech.




3. března 2018

Nikdy nevíš, kdy se zhroutíš a budeš potřebovat metal

Ze čtvrtka na pátek se mi zdál opravdu podivuhodný sen. Ale takové já mám vždycky. A občas jsou prostě i na pokračování. Díky za ně, protože na nich je právě nejvíc vidět, kam se posouvám.


1. března 2018

12. den hudební výzvy - Co si nejčastěji zpívám

Tohle trvalo, že jo? Vůbec jsem se nemohla rozhodnout. Vždyť zrovna tohle se nedá tak zobecnit. Co si sakra nejčastěji zpívám? Vždyť já si přece zpívám furt něco. Ale co nejvíc?
A tak jsem se pustila do revize sebe sama. Zjistila jsem mimo jiné i to, že já si opravdu zpívám pokaždé něco jiného. Podle okolního prostředí, podle aktuálního rozpoložení. Často se také pomocí vhodně zvolené písně ladím na lepší náladu. Když mě něco zaujme v rádiu, vystačím si s tím kolikrát i půl dne. Ale tam málokdy je něco, co by uchvátilo mojí mysl. A kolikrát se mi vybaví něco, co jsem kolikrát i dva roky neslyšela, vyvstane to na povrch a pak si to pobrukuju. No zkrátka mám dvou až třídenní období, kdy si zpívám to, a pak zase ono...
A tak mi nezbylo nic jiného, než se zaměřit na přítomnost. Co si prozpěvuju dnes?
Už od samého rána tohle. To je vám tak blbá píseň, až je geniální. A když si to neprozpěvuju, tak mi to aspoň zní v uších. Jako to obvykle dělají jednoduché melodie. A jak se pří té písni dobře vaří, to byste nevěřili. :-)