16. den hudební výzvy - Oblíbená taneční písnička

Tak to vím opět naprosto přesně. Tuto píseň jsem objevila teprve nedávno. Kdyby to tak nebylo, nejspíš bych sem dala tuhle či tuto.

Nyní ale uchvátila mojí mysl tato. A to ani nevím, jestli to můžu zařadit do kategorie "taneční písnička. Já jednou tančila i na kapelu Arch Enemy, ale jelikož jejich písně jsou poněkud od podlahy, tak se člověk už po dvou minutách unaví a je zralý akorát tak na to, aby šel pod sprchu. Jinak vůbec nejsem pohybový nadšenec.

(https://www.youtube.com/watch?v=8qjQFPdLJWs)

Hodnocení blogu od Erin Dixx

Tak jsem si nechala ohodnotit blog. Já se takových věcí vlastně účastním ráda, protože mě velmi zajímá veřejné mínění. A protože jsem dneska dobře naladěna, dokonce i to písmo jsem zvětšila. I barvu jsem trochu poladila, avšak tak malá změna v odstínu je v podstatě nezaznamenatelná. Ale prý už je to v pořádku. :-) Takže pro příště, 1,09 znaků je ideální velikost. Dobrou noc.

Diplom za spřátelení od Kanato Megumi za spřátelení

Děkuji moc. Je skvělý.

2. Na rozhraní

Jak jsem před nedávnem říkala, po dlouhé době jsem opravdu začala mít nutkání opět psát básně. Nejvíc jsem jich napsala v roce 2009 a 2010. Teď jako by přišel nový impuls. Nové pnutí, co je třeba zpracovat. A taky je to test, jak daleko jsem se posunula ve svých komplexech. Ale asi už jsem opravdu jinde, než před nějakými osmi lety.

Tato báseň by se měla nějak týkat oné pověstné tranformace vědomí a konce světa, jak ho známe.

Na rozhraní

Blesk z čistého nebe

udeřil do stromu, co rozkvétá.

aby označit tebe,

ten pramen, co tu vytéká.

Vrány už nelétají nad krajinou smrti,

když vidíš nový svět křehoučký.

Tu a tam motýli letí

nad vodopády tekoucí.

Z rána usedáš na velký kámen,

tam, kde horký pramen vyvěrá

a učíš se žít život ten,

co chce žít duše tvá.

Právo je na straně jedince,

co v náruč přírody odbíhá

a už tak nedbá na mince,

co utrácel tak rád.

A vlasy vlají ve větru

a nohy stojí ve vodě,

a blížíme se k závěru.

Konec je nasnadě.

Když plamen spálí všechen zmar

a země znovu ožije,

dá nám všem vzácný dar

neb všechny miluje.

Diplom za 1. bleskovku od Ukyone EmOwen

Děkuji. Je nádherný.

15. den hudební výzvy - Píseň, co se mi ze začátku vůbec nelíbila

Tak toto vím náhodou naprosto přesně. Je to tahle. Všichni přece víme, že Tomáš Kočko je Moravák. A když jsem si od něj poslechla takovouhle píseň s názvem Česká, tak jsem se cítila pohoršená, protože jsem zarytý Jihočech. Skoro by se dalo říct, že až slunceseňák. Prostě jsem nabyla dojmu, že si dělá z Čechů docela i srandu. Mnoho let jsem jí potom úplně ignorovala. Taky v tom hrál roli i mindrák, že česká hudba asi opravdu není tak malebná, jako moravská. Ale asi to nebyla přesná domněnka. Člověka dost taky mate, že z těch českých lidových zná takové ty dětské a pak ty, které zprznili dechovkáři. Jestliže něco převedete do dechovkářského stylu, ztrácí se původní duše těch písní. Ale o tom možná jindy. Stejně je to prakticky všechno mimo téma.

Nevím. Ale pak jsem si jí pustila po letech ještě jednou. To už mi tolik nevadila. Když jsem si uvědomila, že se jen asi snažil napodobit českou lidovou píseň, že tím nemyslel nic zlého a že to celkem i vystihl. Pravda, trochu to přehnal, ale mě už je to skoro jedno.

(https://www.youtube.com/watch?v=jfgmjUozIso)

Tam a zase zpátky

Včera jsem byla na nedělní procházce. Tentokrát jsem se však zařekla, že půjdu pouze po silnici, protože pes je vždycky po každé procházce plný klíšťat. Já vlastně taky, ale protože se vetšinou po příchodu domů osprchuju, tak se žádné neuchytí. Takže dokut mu nekoupím nějaký obojek proti těmto parazitům, budeme obcházet les obloukem a polní cesty se zarostlými okraji obloukem.

To však nemá žádný vliv na počet fotek. Mám tentokrát jenom tři, protože mě opět sužovala vybitá baterie. Ale to je moje chyba. Věděla jsem, že je špatná, už minule to blblo. Tak holt ty šípkové keře vyfotím jindy.

Tahle kytka by se podle všeho měla jmenovat rožec rolní. Aspoň vím, jak pojmenovat kvítka, která jsou teď často vidět na stinných místech.

1. U lesního hrobu

Já jsem sem skutečně nechtěla psát žádné básně. Nikdy. Moje básnické období skončilo s rokem 2012 a už jsem se s těmi vejšplechty plnými neurotických výlevů, plných smrti, šílenství, osamění, močálů a vězení bez mříží nechtěla zabývat. A skoro ani už nemusela. Puberta sice byla náročná na psychiku a dala za vznik nesmrtelným dílům mého šuplíku, ale člověk už prostě tak nějak vyčerpal potřebně napětí.

Nyní mám pocit, který jsem získala po dlouhém uvažování, že je třeba založit novou básnickou sbírku, která už se nebude jmenovat "Bludný kruh", ale spíš "Na rozhraní". Takže tu budou zbrusu nové básně. Neslibuju že budou lepší, nebo jiné, ale budou opravdu nové.

A proč tedy nezačít básní, kterou já minulý týden napsala do soutěže u Erin Dixx Lilithar Lunne. Asi zase vyhraju, protože jsem jediná, kdo báseň poslal. Člověk ani nemá z vítězství radost. No nic.

V básni se měla vyskytovat tato slova: Hrob, Láska, Slunce, Srdce, Pavučina, Pavouk, Luk a Šíp

Sakra už. Teď jsem si navíc všimla, že jsem tam zapomněla zakomponovat slovo srdce. No nevadí. Teda vadí. Hrozně mě to štve a nejraději bych to svedla na to, že slov bylo moc, abych nějak namaskovala svojí nevšímavost. Ale jenom klid. Tohle se stává. Nesmím se stresovat. Na předělávání je stejně pozdě.

Možná mi tím jen podvědomí chtělo říct, že jsem do básně opravdu zapomněla vložit srdce. Že jsem dbala především na to, abych tam narvala všechna slova a aby se to rýmovalo, že jsem na jedno slovo nakonec zapomněla. Ale jak to je, tak to je. Nezasloužím si výhru. Protestuju proti tomu, abych měla první místo...

U lesního hrobu

V tom háji temném,

kam slunce nesvítí,

je hrob z šedého kamene.

A pavouk se svou spletenou sítí

dumá, kdy si kdo vzpomene.

Ze stromů padá listí zlaté

a chlapec mladý se nevzbudí.

Za chvíli bude větrem sváté

a jeho láska sem nechodí

A luk i šípy pohřbily s ním.

Ve věčném lovišti jsou potřeba.

Ještě tam bude mnoho zlých zim.

Kde se jen stala chyba,

že zůstal tu jen stín?

Nedočkal se stařeckých šedin

ubohý chlapec nevinný.

A jen těch několik pavučin

omotá kříž kovaný.

A léta plynou.

Zub času hlodá.

A všichni zhynou.

Osud šanci nedá

tam, kde mechy zelené jsou.

Volání deště

Minulou nedělní procházku jsem vskutku nezahálela. Přivolávala jsem totiž déšť. A tentokrát velmi úspěšně. Uvědomila jsem si totiž, že i když v počasí pořád nějaký déšť hlásí, tak u nás ve vsi a nejbližším okolí málokdy pořádně prší. Vlastně už na 1. máje jsem dumala nad nějakým rituálem. A tak jsem si večer před spaním vizualizovala různé způsoby, které by byly nejlepší. Jako znamení, že se ubírám správným směrem, bylo jemné asi půlminutové poprchávání. A tak jsem druhého května po příchodu z práce vzala psa a šla k místnímu rybníku vykonávat rituál. Ale asi jsem to dělala dost diletantsky, protože u nás pršelo sice pěkně, ale zato krátce. Zato České Budějovice byly pod vodou. Snažím se neznepokojovat tím, že za to můžu já.

Tentokrát jsem na to šla ale vědoměji. Rekvizity jsem měla stejné. Větvičku, klacík a menší kytičku. Šla jsem k bývalé požární nádrži uprostřed lesů a polí. Kdysi se tam dalo i koupat. On z ní někdo ale ukradl všechnu vodu. Je tam jenom to, že za rok zvládlo napršet. Myslím, že tam chtěli dělat nové dno, ale asi na to nedošlo. Asi byl nedostatek dotací. Na moje účely to ale stačilo.

Nakonec jsem měla dvě větve. Jednu, ze stromu, který tak nějak vyčníval do prostoru a jednu jsem našla na zemi. Našla jsem i suchý rovný klacík, který se někdy hodí na vyťukávání rytmu při zpívání a natrhala pár kvítků, hlavně rozrazil a kus kapradiny, které jsem svázala stéblem trávy. Ale to až dlouho po nafocení této fotky. Klacík jsem tentokrát moc nevyužila.

Dala jsem dlaně do vody, abych navázala kontakt s vodním živlem. Potom jsem lehce plácla větvemi do vody, vhodila tam kytičku jako obětinu a zpívala něco jako: "Hej vodo, probuď se a dej nám vláhu." Vlastně jsem potom větve ponořovala a pak rychle vytáhla nad hlavu. "Dávám vodu do mraků, aby mohlo pršet. Chvílemi jsem se pokoušela i tančit, ale můj antitalent a hrbolatý terén mi dovolily jen různě poskakovat.

Při přivolávání deště je důležité si naklonit i vítr, aby vám přivál nějaké správné mraky. Proto jsem zpívala i větru a foukala pampeliškové chmýří na všechny strany. Zároveň je dobré být za dobře se zemí, aby se do ní déšť správně vsakoval. Po svých divno-zpěvech jsem zapíchla tedy všechny klacky do země jako metaforu pro sázení. Takže tu máme kytičku pro vodu, chmýří pro vzduch a větvičky pro zemi.

Hlav ně je ale třeba nepohněvat oheň, aby nepřišla nějaká zuřivá bouře, při které někam uhodí blesk. Na oheň jsem tu neděli ale úplně zapomněla. Ale asi je lepší ho nerušit. Stačí nenadávat na Slunce a to jsem splnila.

DUBEN 2018: Duše K s manžely Patakyovými o reflexní terapii

Ze všeho možného, co jsem za minulý měsíc shlédla, mi tak nějak utkvělo toto.

(https://www.youtube.com/watch?v=U7efNw9pHQc)

14. den hudební výzvy - Píseň, co mi pomohla vstát, když jsem upadla

Toto bylo opravdu náročné téma. Ne že by tak dlouho trvalo přijít na to,

která píseň se sem hodí, ale musela jsem přemlouvat k tomu, abych se tím vůbec zabývala.

Řeknu vám to ve zkratce, jinak bych se musela rozčílit. Svinský rok 2012. S tím koncem světa měli částečně pravdu.

Bolest zad → hromada Ibalginů → neúspěšný pokus o rehabilitaci → putování po všech ortopedech a neurolozích → hospitalizace v okresní nemocnici a infuze proti bolesti → rentgen, CT vyšetření a magnetická rezonance → zjištění nádoru uvnitř bederní páteře → odvoz do krajské nemocnice → operace páteře → vyndání stehů → domov.

Takže by se dalo říct, že jsem zažila dva měsíce naprostého martyria, z toho 29 dní po nemocnicích. Ve skutečnosti to bylo ještě horší, než tu popisuju. Málokdo si dokáže představit, co to je, když celou noc prosedíte na posteli, protože kvůli bolesti ani ležet nemůžete a čekáte, až přijde ráno a dají vám léky proti bolesti, abyste si mohli lehnout a usnout. Že jsem jim to tam měla říct a že by mi možná ty léky dávali jinak nebo úplně jiné? Asi jsem příliš ohleduplná na to, abych jim nějak narušovala iluze o jejich metodách. Stejně jsem je narušila, ale to už je jedno.

Ať tak, či tak, některé zážitky asi jen tak nepřekryjete záplavou všedních dní.

Ale teď k písni. V tu dobu jsem dost poslouchala hudbu tohoto typu. Dnes už ji tolik nevyhledávám. Maximálně, když chci dělat nějaký temnější blogový design nebo když mám opravdu hroznou náladu.

Když jsem byla v nemocnici, tahle píseň mi obzvláště utkvěla v hlavě. A tak, když jsem po papírových utěrkách psala dlouhou báseň ve snaze zpracovat to, co se mi dělo (a stejně ne zcela úspěšně), tak se dala zpívat zrovna v té melodii.

Tu báseň jsem pak po příchodu z nemocnice zničila. V paměti mi však útržky zůstaly, a tak jsem jí mohla o dva roky později napsat znovu. Lepší a delší. Má 99 veršů. Je geniální a je v ní všechno. Já jí sem někdy dám.

(https://www.youtube.com/watch?v=o_SQcUpwAuw)

Když asfaltka zašeptá

O nedělní procházce jsem ve skutečnosti chtěla jít jinam. Ale jakmile jsem došla polnímu rozcestí, všimla jsem si, že trasa, kterou jsem chtěla minout, je čerstvě zaasfaltovaná. Pojednou mě zachvátila zvědavost, kam až to je. A tak jsem se na to šla podívat. Už to příště neudělám. Asfalt, tak maximálně dva týdny starý, ještě smrdí. Proč na to vždycky zapomenu? Vždyť to bylo možná kilometr a půl smradlavé cesty. No nic.

Tady jsem si všimla této pavučiny nebo co to je. Tak, či tak, vypadá to děsivě.

Jen klid, ono to nějak dopadne

Už jste někdy kreslili neuron? Náročné. Obzvláště podle obrázku. Než člověk trefí tvary všech těch dendritů a toho dlouhého axonu. A než k tomu všemu udělá popisky...

Ne, nezbláznila jsem se. Jen jsem si stáhla knihu o psychologii, protože jsem se už před časem přihlásila na pedagogickou fakultu, obor psychologie. Tak abych u těch přijímaček nekoukala jako tele na nový vrata. A zrovna jsem u kapitoly "Biologické základy psychologie". Dozvíte se v ní o tom, jak jednotlivé procesy v těle ovlivňují náladu a psychický stav. Jaké známe hormony a neurotransmitery. Taky jsou tam části mozku a k čemu která část slouží. A protože jsem echt poctivá a zatraceně motivovaná, tak si dělám i poznámky včetně nákresů. A asi si něco i zveršuju, protože fakt s obtížemi rozumím tomu vědecko-odbornému jazyku.

Pylové nadělení aneb prášivá borovice

Nikdy, ale opravdu nikdy bych nebyla ochotná uvěřit tomu, že když zatřesu s nějakým stromem, že bude tak prášit. A obzvlášť u jehličnanů bych to nečekala. Ale dnes na procházce jsem s tím byla přímo konfrontována.

Jdu takhle po cestě a uvidím borovici. Řeknu si: "Hele borovice." Pak jsem si vzpomněla na tu přehnanou hysterii okolo pylu a řeči o jehličnanech. Zatřepala jsem s větví. A to, co jsem viděla mě tak fascinovalo, že jsem si to musela natočit, abych se na to mohla několikrát kouknout ještě doma. To se neomrzí. Měla jsem to protáhnout aspoň na minutu. Větví i borovic bylo ještě moc. Alergici by si toto nemohli dovolit.

(https://www.youtube.com/watch?v=snyPU6qSTvM)

Diplom od Erin Walentine Sammael za soutěž v psaní

Tento diplom jsem získala jenom proto, že jsem jako jediná poslala autorce blogu povídku do soutěže. Povídku, kterou sem asi ani nedám, protože bych u vás ztratila reputaci. (Čtěte: protože mi v tom brání nějaký komplex.) Ale třeba si to rozmyslím.

Nádherná zelená

Nejmenoval se tak i nějaký film? No nic.

Minulý týden jsem se z foťákem vydala na místo, kde vznikla série fotek "Ještě více sněhu". Asi se ty procházky budou už jenom opakovat. (Nepsala jsem to už někde?) Ještě že máme tolik možností a úhlů a není to nikdy stejné.

Musím každopádně zmínit, že už nikde žádný sníh není. Ani už nikde není vidět ta hnědá tráva. A jak pár dní před tím zapršelo, tak ta příroda vypadá hned jinak. Člověk, i kdyby každý týden fotil to samé místo z toho samého úhlu, nebude to nuda.

Na hranici smrti - epilog

7. kapitola - Poslední soud

6. kapitola - Boj o nadvládu

5. kapitola - Výhrůžky a naděje

4. kapitola - Sny živých

3. kapitola - Richardovy vzpomínky

2. kapitola - Dumání nad truhlou

1. kapitola - Nad tělem

Na hranici smrti - prolog

A nyní pokračuju v přendavání povídek z povídkového blogu na tento. Tenkrát v říjnu jsem to udělala pouze s jednorázovkami. Teď je na čase udělat to i s příběhy na kapitoly. Trvalo mi to tak dlouho, protože jsem to chtěla potálně přepracovat. To víte, autocenzor. To je prevít. Ten zničil už řadu spisovatelských začátků mnoha lidí. A tak to předělávám a předělávám a najednou mi došlo, že čím jdu dál, tím jsem znechucenější. Nejen proto, že je to otrava, ale už se asi nechci zabývat tím, co v tam je. Jako by už tento vejšplecht podvědomí nebyl aktuální. Jako by zabývání se, Eduardem, démonem Levešem, Richardem a jeho příbuznými už bylo jen zbytečné zabřednutí v minulosti. Jako by už tento zlomek tématu byl vyčerpaný. A tak sem dám starou verzi, která už dávno dospěla do dokonalosti, ačkoliv mi přijde málo umělecká. A ještě něco mi způsobilo šok. Zjistila jsem, že Eduard má úplně stejné příjmení, jako Pjér la Šéz, který se pravým jménem jmenuje Petr Knotek. Ale nebyl to záměr. Eduard vznikl na konci roku 2014. Pjéra jsem objevila až v zimě 2017. Ale měnit to už nebudu. Na druhou stranu si jsou neuvěřitelně podobní. Hmmmm.