20. V okovech

Tak, a máte tu další báseň. Tuhle si musím pochválit i já. xDDDDD A zase nemůžu vymyslet název, sakra. Člověk by se z toho po...

Tak si to probereme znovu. Omílám vlastně ty samé věci pořád dokola. Sice se zlepšuju v technice, ale jinak je to pořád stejné. Ale co, ono je to skoro jedno. Můžeme tomu říkat třeba V okovech a budu spokojená.

V okovech

Zmítáš se v okovech všedního žití.

Nemůžeš ven.

Kam koukáš, když se sen ztratí

a je bílý den?

Co děláš, když hledáš smysl,

cos ztratil v mlhách?

Kam koukáš, když víš, že mysl

naříká v temnotách?

Zrádná je doba, zrádné jsou činy,

zrádné je místo beze jména.

Marně se rozhlížíš na všechny strany

všechna ta místa jsou úplně stejná.

Čtyři holé stěny a dveře zazděné,

malé okénko u stropu.

A skrze mříž vídíš nebe zatažené,

co věstí velikou potopu.

Čekáš už jenom, až se svět zhroutí,

volně se nadechneš,

a žalář temný se v mžiku zbortí.

Ze země se zvedneš.

Pozor však na letící kamení, chraň se.

Co čekáš? Že všechno vydržíš?

Jen sleduj na obloze znamení, změň se

a vyhneš se zmaru, uvidíš.

Země znovu nalezená

A tady už máme fotky z nedělní procházky, na které jsem se nachladila.

Aby bylo jasno, už jsem našla znovu ten opuštěný lom. Hurá, sláva. Teď už budu vědět, kudy tudy, Cecilko. :-)

Tady jsme zatím na návsi. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyfotila krásný smrček, jemuž v zimě tak sluší vánoční světýlka. Je to takový puberťáček, ani ne tři a půl metru vysoký. Letos má prvně šišky.

Virózy a komplexy

Tento týden mám už od pondělí nějakou rýmu a bolení v krku. Nějak jsem přistydla na nedělní procházce. Pokoušela jsem se mluvit s kameny. Samozřejmě jsem nezaznamenala, že by mi odpovídali. Ale třeba se snažily, ale zaznamenalo to jen moje nevědomí, nikoliv však vědomí. A když je nějaký velký rozdíl, mezi věcmi ve vědomí a v nevědomí, tak nemoc prostě jen dorovná energie. 

Prostě nic nového.

Kolem rybníků

Tyto fotky nejsou ze včerejška. Ty včerejší budu teprve dávat do počítače. Tyto jsou z neděle z minulého týdne. Víte, jak jsem byla na té básnické procházce tenkrát v sobotu? Hrozně se mi tam líbilo a tak jsem tam hned druhý den tam šla s foťákem. Ta panoramata. Jak, to, že jsem tu ještě letos nebyla. Kolik procházek mám vlastně ještě takhle zapomenutých?

Tohle je nádherné místo. Vlastně je to trasa plná rybníků, větrolamů a slunce.

19. Dvě brány

Obvykle básně skládám tím způsobem, že mě něco rozhodí nebo jsem napjatá a já se vypíšu ze svých pocitů. Občas to jde i tak, že sice necítím žádné napětí, ale chci mermomocí něco napsat a tak jakoby tahám verše z prostoru, tak, jak jsem to udělala minule. Nejde to ale taky vždycky. Tohle dílo mě ale napadlo v práci. Ani jsem zrovna neměla v úmyslu něco vymýšlet. Prostě jsem zrovna měla jednotvárnou práci o samotě. Až moc osamotě i na takového introverta jako jsem já. A když už pátý den stáčíte nátěr na stromy do kyblíčků a nikdo vás nevyrušuje z vašeho pohroužení do svých myšlenek, to byste nevěřili, co to dělá s lidským vědomím. Mimo jiné jsem si tak nějak začaly generovat verše i s melodií jako by byly už celé a byly mi poslány z jiných sfér. A tohle už sakra nejde nenapsat.

Dvě brány

Zlatá brána

kdesi v lesích

celá prkny

zatlučená.

Vedle ní je

druhá brána,

otevřená,

celá černá.

A k ní jdou

zástupy oslepených.

Jdou, jdou

s páskami na očích.

Zlatá brána

kdesi v lesích,

přes propast k ní

cesta není.

Vedle ní je

druhá brána.

Vede k ní most

přes tu propast.

A po něm jdou

zástupy zmatených.

Jdou, jdou

zástupy zraněných.

Zlatá brána

kdesi v lesích

křovinami

zastíněná.

Vedle ještě

druhá brána.

a volná k ní

vede cesta.

A po ní jsou

zástupy bez svědomí.

Jdou, jdou

zástupy v bezvědomí.

Sbohem Vláďo Šafránku

18.9. mě zasáhla velmi smutná zpráva. Dozvěděla jsem se, že zemřel můj oblíbený zpěvák Vláďa Šafránek. Můžete ho znát z kapely Harlej nebo z Walda Gangu.

Měla jsem ho vlastně docela ráda. Už jsem ho čtyřikrát viděla na živo. Líbil se mi vždycky nejen jeho hlas a písně a způsob, jakým nazpíval písně Waldemara Matušky, ale i koncerty. Ty mě moc bavily. Byl to showman. Navíc při jeho zpěvu šla opravdu živá energie. Fakt tam byl s publikem a ne jako někdo, kdo tam jen přijde, odkokrhá to své a jde pryč. Dal do toho vše a možná i víc. Rozhodně víc, než mohl, a tak se vyčerpal. Už deset let dozadu byl prý dost nemocen. Což jsem ani nevěděla. Měl prý nějakou plicní hypertenci. Do toho se ke konci přidalo něco se srdcem. Možná se měl více šetřit. Nevím. Bylo mu teprve čtyřicet šest. Člověka vždycky rozesmutní, když někdo zemře před důchodem. Fakt si z toho nedělám srandu. Ve mně to opravdu budí beznaděj. Ale to je zase čistě můj komplex.

Ale aby článek nerozbředl do něčeho, co nechci. Vlastně ani nevím, jak to zakončit nějak inteligentně.

Zkrátka sbohem, Vláďo. Odešel jsi do jiného světa. Ať se ti tam tedy líbí. Fanoušci na nebe budou ještě dlouho vzpomínat.

(https://www.youtube.com/watch?v=X6qj-7YIN3A)

18. Moje cesty

No, měla jsem několik přednastavených básní. V červenci a na začátku srpna jsem jich napsala totiž několik. A tak jsem si skoro celý srpen a kus září mohla dovolit tvůrčí krizi. Ale protože mi básně došly a nic nového mě nenapadalo, musela jsem jít v sobotu na procházku s notesem a tužkou. To pro případ, kdybych nějaké verše potkala, tak aby mi neutekly.

Doposud jsem psala básně převážně doma. Některé ve vlaku, jednu na zahraně a dvě z nich dokonce u babičky v Protivíně. Věřím, že různá prostředí aktivuje v mozku různé receptory, které se s nimi sladí a ty pak přitahují různé myšlenky, co poletují kolem nás. Docela se mi tato teorie zatím vyplácí. Hele, co jsem během cesty sepsala. Sice jsem to musela ještě trochu poopravit, ale to nevadí. A dokonce i houby jsem našla. Sláva. Jen s názvem básně je problém. Takže hledá se myslitel na vymýšlení názvů. Zatím tomu budu říkat takhle:

Moje cesty

Na hranici světla a stínu

jest všechno jiné.

Do jámy lvové spadnu.

Tam všechno zlé se stane.

Do kopce vedou cesty moje

až za horizont událostí.

A vítr fouká. Děvče, co je?

Jen se dívej, kam ptáci letí.

Rákosí roste podél vody.

Na louce opodál běží srnka

Až zase půjdu příště tudy,

bude to jiná života stránka.

Jen řekni, kdo tomu rozumí.

Kdo tudy přede mnou šel.

Pověz, jak hluboké je zranění.

To žádný neví, bohužel.

Země ztracená

A máme tu další nedělní procházku. A tentokrát byla obzvláště kuriózní, protože jsem na ní málem, zabloudila. Tedy ne přímo zabloudila. Spíše jsem se nechala vést svým podvědomím a to je vždy nežádoucí, když se snažíte dostat na konkrétní místo. A jak že k tomu došlo?

Pamatujete si na konec března, jak jsem objevila léta opuštěný lom nedaleko naší vsi? Tak jsem ho chtěla opět navštívit. Tenkrát jsem tam byla poprvé a protože jsem byla obzvláště ve formě, tak jsem ho poměrně brzo také našla. Podruhé se tak ale nestalo. Já jsem totiž už ze začátku udělala velkou chybu. Nezvolila jsem předchozí cestu skrze šípkové keře. Chtěla jsem si to ulehčit, a tak jsem šla ještě dál po silnici, že jako vejdu na to pole o kousek dál. A to mě zmátlo.

Než, se přesuneme dál, pokochejme se úchvatným výhledem.

SRPEN 2018: Pjér la Šé'z - SETKÁNÍ SE SMRTÍ

A protože už mám všechny přednášky s Pjérem shlédnuté a novou mi přidávají na Youtube jednou za uherský rok, tak na některé koukám po druhé. (I po třetí. Asi si budu muset najít ještě někoho jiného, nebo se začít bavit ještě něčím jiným.) Za měsíc srpen zrovna toto bylo to nejhodnotnější, co jsem si pustila.

Dokonce mě to i inspirovalo. To když jsem prosila vesmír, aby mi zajistil nějaký zážitek smrti, který bych ovšem přežila. Protože prý ten, kdo neměl vědomé setkání se smrtí, toho postihne smrt nevědomě v podobě depresí. (Doufám, že to moc nepřekrucuju.) Hned druhý den na to jsem se málem zadusila čokoládou. Prostě a normálně jsem jí vdechla tak nešťastně, že jsem se ani nemohla nadechnout. A tak si říkám: "Umřu? Neumřu? A ono to dopadne dobře..." Nakonec mě mamka musela třísknout do zad. To mi pomohlo a rozčílilo zároveň. Taková rána. Taková bolest. Vesmír je někdy velmi rychlý. Příště si dvakrát rozmyslím, co si budu přát. Ale bylo to poučné. Přinejmenším jsem zjistila, že nějakou tu vůli k životu ještě mám. A také jsem vymyslela novou větu. "Ministerstvo náhod varuje: Čokoláda v dýchacím ústrojí může zabíjet." :-)

(https://www.youtube.com/watch?v=FEbDzW4-wLE)

17. Anděl

Tuhle báseň ovlivnila vlna úplně nesmyslných veder na začátku srpna a trochu i píseň Amaranth od Nightwish. Ale to jen vzdáleně. Její videoklip se stal impulzem pro její napsání, ale jinak s tím nemá nic společného.

Anděl

Na břehu vyschlého potoka

leží tam anděl, naříká.

Včera ho shodili z klenby nebeské.

Ach, jak to od nich bylo nehezké.

A on tam ležel za žáru letních dnů

na žhavých kamenech z nejhorších snů.

Slunce mu pražilo do jeho křídel.

Jsou skoro zčernalá na uhel.

Je tam tak sám bez všech svých druhů.

Zlobí se na něj. Vždyť rozbil duhu.

A teď je zatracen, proklet a vyhnán.

Pro zbytky barev té duhy poslán.

A on tu leží. Neví kde začít.

Kosti má zlomené. Chce se mu zemřít.

Vše vzdává předem, pro slzy nevidí.

A tyto slzy jenom Zem zachytí.

Bloumání v mlhách

Myslím, že už nám regulérně začal podzim. Na procházce jsem to pocítila. Takové zvláštní vlhko, mlha, absence slunce... Třeba v sobotu jsem z toho byla trochu nesvá a všude hledala žlutou svíčku, která by mi ho mohla nahrazovat. Nenašla jsem. Dnes už to bylo lepší. Už jsem si zvykla. Ale zase jsem měla pocit, že pomalu ale jistě začínám prošvihávat přípravu na zimu a na Vánoce. Již přemýšlím, co každému koupím za dárek, sestavuju plán předvánočního úklidu a vůbec jsem nějak napjatá. Chápejte mě, už před adventem chci mít všechno hotovo, abych pak mohla rozjímat a meditovat a nedělat si s ničím starosti. Takže musím máknout. Aspoň na těch dárcích. Úklid jde ošulit vždycky. To stačí až tak den před Štědrým dnem. Stejně se do té doby udělá zas bordel.

A teď k těm fotkám. Když vidíte taková panoramata, divíte se, že mám podzimní pnutí a akutní potřebu se připravovat na zimu?

16. Říše Davyho Jonese

Tato báseň je inspirována třetím dílem Pirátů z Karibiku. Prostě mi to toho 23.7. přišlo na mysl. Je to téma, se kterým se dá všelijak pracovat. :-)

V říši Davyho Jonese

V říši Davyho Jonese

vítr už nevane

a tvá loď se zase rozpadá.

Jsi na místě známém zase.

Čekáš, co se stane

a hlas v hlavě tě tu nabádá.

A jako ve snech hledáš cosi,

cos nikdy nespatřil.

Snad svobodu, snad řád.

Nejen smrt plášť černý nosí.

A tys sem nikdy nepatřil.

Přesto znáš tenhle kraj.

Pronásledují tě kameny.

To ti tak ještě scházelo.

A vítr nezafouká.

A ty sám sedíš na svém rameni.

Hejno krabů se vracelo,

když nikdo se nekouká.

Nejde jen o to žít napořád,

ale žít napořád sám se sebou

a s tímhle světem proklatým.

Když měsíc svítí, němu se obrať.

A kraken slídí za tebou

se svým chapadlem odporným.

20. den hudební výzvy - Píseň, co mě uklidní

To bude asi tahle. Zrovna ve čtvrtek jsem se přistihla, jak si zpívám tu melodii, protože jsem na sobě v práci cítila, jak jsem rozčílená a že se tím snažím zmírnit svoje rozladění. A taky si jí ráda zpívám ve vaně a u rybníka a v Aquaparku. Ona je to vůbec taková vodní píseň. A má takový smutný text. Proč mám nutkání psát tekst? Tak to píšou přece jenom poláci.

Jinak, mám nový poznatek ohledně polštiny a srbštiny. Polština má lidštější gramatiku a srbština lidštější výslovnost. :-)

Ale zpátky k textu. Má téměř pohádkový motiv. Dnes jsem si to překládala. Běží mládenec lesem za nějakým líbezným hlasem. Přijde k vodě, v ní uvidí nádhernou ženu, která ho k sobě láká. Je jezerní paní, co vábí mladé chlapce k sobě do jezera a kdo tam vejde, už nikdy nevyjde živý. On tam vleze a samozřejmě že tam zhyne. Ona pak pláče nad osudem toho mládence a že se zase nenašel nikdo, kdo by jí zbavil jejího prokletí.

Teď mi to teprve secvaklo. On kdyby se objevil někdo, kdo by tam přišel a nenechal se zlákat. Jinými slovy, nelezl by do vody, ač by ho tam sváděla, jak chtěla, tak by jezerní paní byla vysvobozená. Možná by se z ní stala i lidská žena a mohli by spolu žít šťastně až do smrti. Takhle je to úplně v prdeli. :-)

(https://www.youtube.com/watch?v=xZpZHjaoy2U)