28. února 2019

Poslední zkouška aneb jak překládám muzikál

A je to. Ten ruský muzikál s anglickými titulky, co jsem našla na youtube mám za sebou. Ačkoliv jsem na začátku ani nevěřila, že ho zdolám. Dvě hodiny a devatenáct minut. Miluju to, jak zní ruština. Nesnáším angličtinu. Já překládala ty titulky slovo po slově, větu po větě. Tři a půl dne, jsem se s tím babrala. A proč? Jenom proto, abych zjistila, že je to smutný příběh s ještě smutnějším koncem? Příběh o temném mágovi a dívce, kterou miloval a kterou nakonec zradil. A proč? Jenom, aby se mohl stát bohem? Proč? Aby si kompenzoval své smutné dětství, nebo co? Nakonec stejně zničil svět a asi ho nikdy nedá dohromady. Já tomu nevěřím, i když konec je vlastně vždycky pootevřený.


19. února 2019

O chřipce

Jo, je to jasné. Rok 2019 je druhý rok 2015. Jednak to jde rozpoznat podle míry mé nemocnosti. Třeba minulý měsíc jsem měla jakousi odolnou virózu a tento měsíc mám dokonce opravdovou chřipku. Ta přišla tak náhle. V neděli ve tři hodiny měl člověk ještě 36,9 (už to mi mělo být podezřelé) a v půl šesté jsem měla už 38,5. A když jsem je přeměřovala ještě v osm a zjistila, že mi to stouplo na 38,9, usoudila jsem, že mám rozbitou termoregulaci a vzala si prášek. Přece nebudu riskovat samovznícení. Ačkoliv já se tak strašně potila, že při tom vlhku by asi nic nevzplálo.
Ráno jsem pak šla k doktorce. Po návratu jsem si zase lehla a prospala zbytek dne. Večer jsem vstala, koukla na dva díly své oblíbené telenovely, vzala si své léky a bramborový guláš, a protože se mi nějak přitížilo a začalo mi nelidsky téct z nosu, šla jsem spát znovu. Dnes už mi je trochu lépe. Až na ten kašel samozřejmě. Patrně proto, že je zase ráno, a to je teplota vždycky nižší. Měřit se už nebudu. Jen mě to rozrušuje.
V roce 2015 jsem sice chřipku neměla. Vlastně jsem neměla chřipku snad jedenáct let, a tak jsem zapomněla, co to obnáší. Proto si to musím zažít znovu. Ale je fakt, že tehdy mi taky pořád něco bylo. A všechno jsem přechodila. Letos nehodlám přecházet skoro nic. Ať se zaměstnavatel (vykořisťovatel) třeba zblázní. Na mě stejně fabrika nestojí.
On si teď vymyslel nějaké nesmyslné přesčasy. Jako v roce 2015. Mám chuť jít za ředitelem do kanceláře a zeptat se ho, proč chce své dobrotivé zaměstnance zabít. Já jeho počínání prostě vidím jako hodně nevědomý pokus o vraždu. Ale dnes nechci rozvádět svoje bludné představy. Jen porovnávám roky. A toto jsou dva hlavní aspekty, které je spojují. A já nechci druhý rok 2015. Rok 2019 si nechci zkazit svou vlastní neomaleností vůči sobě. A nepřecházet nemoci je to nejmenší, co pro sebe můžu udělat.

Zbytek já budu muset ještě vypozorovat.

15. února 2019

Na tenkém ledě

Minulá nedělní procházka se docela vydařila. Akorát mi asi teče do bot, nebo co. Sníh jim asi nesvědčí. Zimní boty se přece nesmí dotknout žádného vlhka, jinak se rozlepí. Nevím, ještě jedno je prozkoumám. Ale asi je příště ani nebudu potřebovat.

A tady už máme záhadné asi metr a půl široké jezírko. Nevím, co o něm povyprávět. Prostě tam je. A třeba má jenom půl metru hloubky. Nevím. A nikdy mi nepřišlo fotogenické. Vlastně jsem si vždycky představovala, že tam žije nějaký Bahňák, který číhá, že až se někdo dotkne hlediny, tak ho stáhne na dno. Ale teď, když není tak zarostlé a nechutné, stojí za podívání.


4. února 2019

Jako v Mrazíkovi

Tímto končím s hledáním a focením míst, která jsou podobná obrázkům, co jsou ten týden v kalendáři. Jednak nejlepší fotky vyfotím, když jdu náhodnou cestou a všimnu si náhodné úchvatnosti, než když si naplánuju konkrétní místo, které zrovna ten den není úplně v pořádku (viz minulé fotky) a druhak když jsem marodila, tak jsem vynechala dva týdny focení a čas zatím vrátit nedokážu. Tento týden jsem si fotila podle svého. Člověk se opravdu nesmí svázat svými vlastními nesmysly, když se opravdu vyplatí spoléhat na kouzlo přítomného okamžiku.

Tolik sněhu jsem už dlouho neviděla. Tolik napadalo za pár hodin. Tak mě to nadchlo, že jsem musela ven.


2. února 2019

Jak (ne)poslouchám korejský pop

Když někdo řekne, že česká hudební scéna je odpad, tak bych vraždila. A neptejte se, jak bych likvidovala mrtvoly. Zero waste je teď moderní.
I když bych se zřejmě měla spíš naučit odpuštění. A zároveň bych se také mohla zamyslet, protože i já jsem schopná takto tvrdých soudů. Například, kde jsem já získala dojem, že korejský pop je sračka? A kolik těch písní vlastně znám? Dvě? A ještě k tomu všemu ne celé? A obě jsou hloupé? A kolik jich existuje doopravdy? Velká spousta od celé řady interpretů? A opravdu jsem si tak jistá, že jsou všechny ostatní stejně, jako ty dvě? A mám vůbec odvahu hledat? A má cenu fandit Severní Koreji, když většina K popu pochází z té Jižní? A mám vůbec odvahu jít ke své nejmladší sestře a říct jí: "Promiň, nechtěla jsem urážet tvůj oblíbený hudební styl. Jen jsem si nemohla pomoct. Ono se to tak liší od mého oblíbeného hudebního stylu. Pomoz mi pochopit to, co posloucháš. Pověz, co se ti na tom líbí. Já tam totiž nic neslyším. Nic, co by se mnou rezonovalo. Naopak ta tvoje hudba ve mně vzbuzuje hněv."
A vždyť už přece všichni víme, že hněv je jen převlečené nepochopení a strach. Teď už mi jen zbývá dlouze meditovat nad tím, z čeho mám strach. Myslíte si, že K pop nějak ohrožuje můj metal? Zrovna tak, jako jsem si kdysi dávno myslela, že je pro něj velmi ohrožující Hip Hop? Ne?
Zpozorovala jsem jen, že K pop přehlušuje moje vlastní myšlenky a trhá je na cáry. To mě štve nejvíc. A taky že to ségra pouští moc nahlas. To je pak dvojnásobný rušivý element.
Cením si toho, že se můžu pohroužit sama do sebe a nekonečně rozjímat, snít a utápět se ve filosofických úvahách o životě, i o smrti, o vesmíru, o člověku. Ohrožuje ta hudba moje myšlenky? A jsou moje myšlenky opravdu tak nenávratné, že bych se měla bát, že mi je to navždy vyžene někam pryč? To jsem opravdu takový pošetilec? Nebo snad K pop ohrožuje samotné ticho? Ale to přece metal dělá taky. A nejen metal. I dechovka. To i samotný lidský dech nadělá tolik kraválu... Tak sakra, o co tomu mému podvědomí vlastně jde? Kde je problém? Co nechápu? Co přehlížím? Co mi kdo udělal? Připomíná to nějakou situaci z raného dětství? Tam přece vzniká nejvíc traumat a komplexů.
Já jsem sem jenom chtěla dát jednotlivé oblíbené české písně a popsat vám, čím jsou úchvatné. To abych vyvrátila tvrzení, že česká hudební scéna je odpad. Ale dnes to nestihnu. Dneska musím řešit jiný aspekt tohoto tématu. A to je korejská hudební scéna, o které si myslím jen to nejhorší a moje reakce na ní.
Tak co, ty moje podvědomí. Řekni, co je špatně. Co je v tobě zasunuté a hnisá? Co? CO?