Tak dneska jsem po dlouhé době byla zase na procházce. A bylo to drsné i úchvatné zároveň. V první řadě jsem si nemohla nevšimnout obzvláště silného větru. Poslední dobou jsou ty větry až podezřele často. Měla jsem na to teorii. Počasí se stalo digitálním. Protože kdysi dávno, se totiž počasí měnilo postupně. Dneska je to ze dne na den. Ba i z hodiny na hodinu. Velké teplo tak od ochlazení o deset stupňů dělí jenom půl dne vichřice. A naopak. On ten vítr je totiž nutný. Rozdíly v tlaku vzduchu jsou asi hodně veliké. Nějak se to vyrovnat musí. A ty změny jsou čím dál divočejší. Klima se změnilo, ale oteplování to asi nebude.
No ať tak, či tak, už druhý den... co druhý... už čtvrtý den hodně fouká. Miluju vítr ve vlasech. Ale když je studený, většinou si beru čepici. To bylo moje štěstí.
Jdu a rozhlížím se kolem sebe, jestli nenajdu nějakou pěkné panorama. Přitom jsem si všimla, že poprchává. Za minutu přestalo. Vítr zrovna odfoukl pryč mrak a vysvitlo slunce. A pak se zase zatáhlo. A o kousek dál jsem se dostala až za větrolam a tam to tedy fučelo pořádně. Člověk se mezi poli prodíral protivětrem. Jeho rychlost snad byla přes 70 km/h. Nevím. Jen odhaduji. Neměřila jsem to. Ještě víc mě překvapil cyklista, který využil toho, že je 13 stupňů a vyjel si na výlet. Pošetilec. To se mu to šlape do kopce, když jede naproti mě a má vítr v zádech. Pojede takto kurážně i zpátky?
A pak začalo znovu pršet. Rozhodla jsem se to ignorovat. A tak jsem se neprodírala jen větrem, ale i sekajícím deštěm s podivnými krupkami. Napršelo mi do očí.
A pak jsem si uvědomila, že jsem pošetilec i já. Jednak tahám psa do vyloženě psího počasí a druhak ignoruji docela zřetelné znamení. Příroda se mi totiž evidentně snažila všemi prostředky naznačit, že mám jít domů. Že se mám vykašlat na plán dojít tam, kam jsem chtěla dojít. Potřebuje se vyřádit a mě třeba vůbec nechce ublížit. A tak jsem se předčasně otočila a šla zpátky. Vítr se mi opřel tentokrát do zad a velice naléhavě mě popoháněl. Takovou vervu už jsem dlouho nezažila. Řekla jsem si, že jsem udělala dobře. Beztak by mi jinak na hlavu spadl strom. O chvíli později se vítr zase trochu zmírnil. Zároveň vysvitlo sluníčko a já na nebi uviděla duhu. Vyfotila jsem ji. Pak zmizela. Vlastně jsem udělala asi sedm fotek všeho možného. Většinou nepoužitelných. A poté, když už jsem byla ve vesnici, zjevila se druhá duha. Zřetelnější. Ještě krásnější. Dvojitá. Tohle je ona.
