Bod zlomu

Já vám něco řeknu, vážení čtenáři. Najednou mě na blogu začaly překážet tak hrozné reklamy, že to snad ani není možný. Ono je jich v létě vždycky víc, že jo? A na Youtube taky. A jsou čím dál horší. Jen jsem si tak chtěla postěžovat. I když tedy moc dobře rozumím tomu, proč nám je všem cpou. Ale jestli chceme blog zadarmo, musíme trpět.

A taky mně vadí, že na Srdci blogu se aspoň jednou měsíčně neinformují o pokrocích v opravách. I já teď mám podezření, že se vlastně nic neděje. Že nás klamou. Předstírají opravy. Ve skutečnosti nechávají server ležet ladem. Po tak dlouhé době by se ale něco dít mělo. Jinak se nabízí polemika, že se majitel serveru nechová jako hospodář, nýbrž jako někdo, kdo veškerou péči o své virtuální statky vzdal. I to se stává.

Sobotní malování

To se stalo včera. Na počítač jsem jít nemohla, v televizi nic nedávali, venku byla tma a do doby, než by chtěl člověk jít spát, bylo daleko. A na jídlo už jsem neměla chuť. Uvědomila jsem si, že mám vlastně tři hodiny zbytečného času a to člověka skoro otravovalo. Možná by se to dalo nazvat nudou. Samozřejmě, že by se dalo ještě uklízet, ale to mi přišlo ještě horší. A pak jsem si vzpoměla, že už dávno jsem chtěla provětrat prastaré vodovky, které snad pamatují ještě základku a ještě je člověk nevypotřeboval. Mám dvoje. Báječně se doplňují. Barvy, které chybí v jednich, v těch druhých jsou a naopak. Akorát žlutá asi už dojde v obou. Musím šetřit. Nevím totiž, z čeho bych jí měla namíchat. Asi to ani nejde. A přitom je tak nenahraditelná.

Po krk v odpadcích?

A slovo dalo slovo a já opět sbírala odpadky. Vzala jsem si na to svou nejstarší a nejoblíbenější igelitku. Mám ráda igelitky. Jsou měkké a jdou dobře složit a dát do kapsy, snesou vlhko a při šetrném používání vydrží i rok. Asi si budu muset udělat velkou zásobu, než mi je úplně zruší. Ty papírové jsou tvrdé, špatně se drží v ruce, jsou větší, a tak mám nutkání do nich nakoupit více nákupu. A pak se s tím člověk strašně dře, když jde domů. Taky se asi snáze roztrhne. A to nemluvě o tom, kolik kvůli nim musí zemřít stromů. Tolik listů, co už nikdy nezašustí ve větru. Neuslyšíte už ani temné šumění jehličí.

***

A mám z toho všeho velice negativní pocity, milí čtenáři. Protože pár metrů za vsí jsem v křoví objevila jakousi diletantskou mini skládku. Ona tam tedy je už rok, ale teď, jak není ještě listí, je to fakt jako pěst na oko. Zvlášť, když na to člověk zaměřuje pozornost, tak to úplně vidí. Samé střepy, lahve od rumu a od vína, pet lahve, rozbitý teploměr, plechovky. Člověk se to do své igelitky snažil narvat všechno. Utrhlo se mi ucho, a stejně toho tam ještě spoustu zůstalo. Zatracený bordel. Chudák moje igelitka. Ona teda byla již těžce zpuchřelá, to je pravda. Už jsem jí chtěla jenom dodělat. Každopádně jsem čekala, že aspoň pětkrát ji ještě vezmu s sebou na procházku. Jsem zklamaná. Hněvám se.

A hněv je právě jedna s emocí, se kterou člověk nemůže dělat ani ušlechtilé věci. Sice po hmotné stránce všechno bude lepší, ale ty negativní vibrace jsou možná stejné svinstvo, jako bordel v křoví.

I když já tedy byla trochu přinasraná už když jsem vyšla z baráku. Venku na vzduchu jsem se měla uklidnit. Nepovedlo se. Ty křápy mě rozčílily ještě víc. A přitom minulý týden mě to sbírání těšilo. Na určité věci je opravdu asi potřebné určité naladění.

No, byla to špatná procházka, při které jsem daleko nedošla.

Musela jsem se vrátit zpátky ke kontejneru, a vše roztřídit. Věci, se kterými jsem si nevěděla rady jsem hodila do popelnice opodál. Vážně by mi měli vymyslet nějaký kontejner na plechovky. Do popelnice přece patří jenom popel.

Zpět k pramenům

Tak tady jsou ty slíbené fotky z minulé neděle. Ten den jsem si zvolila opravdu poučnou trasu. Šla jsem až do vzdálenějšího lesa, po cestě místy lemované balíky slámy. Baví mě studovat, jak jsou rok od roku více a více navraceny zpět přírodě. Už si je vzal i mech.

Les není veliký. Můžete ho projít skrz za pět minut, když víte, kterým směrem.

A pak mou pozornost upoutal jeden potok. Ale odkud vytéká? Jít proti proudu vodního toku, najít pramen a tam navěky zakotvit. Tato představa mě fascinovala vždy.

První záchvěvy jara

Včera jsem si všimla, že v březnu jsem zveřejnila pouze dva články. Je to téměř trestuhodné. Chudáci ti čtyři lidé, co sem chodí. Ale já jsem ani neměla energii, ani chuť se věnovat něčemu jinému, než je bohapustá prokrastinace. A navíc mě postihla jakási melancholie. Jarní únava. To je to. Jaro po zimě bez odpočinku je jako ráno po probdělé noci. Na člověka to prostě dolehne, ať chce nebo ne.

Na nedělní procházky jsem ale nezapomněla. Vždyť je to jediný předěl mezi jedním a druhým týdnem. A tohle já potřebuju.

Tohle je fotka ze 17. března. Ten den bylo už docela horko. Chvílemi jsem si i sundavala bundu. Pak přišel větřík a musela jsem si jí zase vzít. Ale fakt bylo krásně. Jediná použitelná fotka z toho dne je tato. A to bych skoro řekla, že ani tato není nic moc. Ale vždycky se mi líbí, že když člověk fotí proti slunci. Protože světlo se občas zajímavě láme.