24. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (24. 12.) - Zaběhnuté koťátko + bonus
23. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (23. 12.) - Vánoční svařák
Ano, já si uvědomuji, že dle odborné terminologie se správně říká "horké víno" a že svářák je chybný název, ale dělejte, že to nevíte a užívejte si další drabble o sto slovech. které jsem dodělala teprve před minutou.
Během chůze jsem ale bryndal pití po zemi. Musel jsem prostě upít alespoň jeden doušek. Jenže náhle, kde se vzal, tu se vzal, stál opodál policista a přísným hlasem se ptá: „Občane, to nevíte, že se na veřejnosti nesmí pít?“
22. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (22. 12.) - Zasněžená hora
21. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (21. 12.) - Zimní slunovrat
Toto období se nepojí jenom se zimou a Vánocemi. Je to především blížící se zimní slunovrat, který byl pro naše pohanské předky nejdůležitějším svátkem. A protože já ctím zimní slunovrat také, nemůže se to neodrazit v mé tvorbě.
20. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (20. 12.) - Vánoční úklid
Takže, vážení čtenáři, máme tu opět drabble, tedy příběh přesně o sto slovech. Napsala bych něco delšího, jenže já teď vytvářím jeden vánoční článek za den a je to makačka. Nic těžšího bych nestíhala. Příště si to rozpracuju jinak. Na začátek budu dávat ty drobnější věci a ke konci budu prodlužovat. Letos už to musíte se mnou doklepat tak, jak to je. :-)
19. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (19. 12.) - Vánoční hvězdy
Na dnešek jsem si pro vás připravila vlastnoručně vyráběnou vánoční dekoraci. Za žádných okolností jsem nemohla vymyslet, co zimního, či vánočního pro vás ještě nakreslit. Vždyť už jste snad viděli všechno. Zimní krajinu, sněhovou královnu, anděla, dokonce i vánoční zátiší. Co dalšího ještě? Prostě mě nic nenapadlo.
Proto jsem se rozhodla něco vyrobit a přispět tak dalším článkem do rubriky "Ruční práce". Hledala jsem na internetu, kde se dalo. Na tohle jsem neměla suroviny, toto je zase na dlouho a tady to je zase tak infantilní Pak jsem ale našla něco, o čem jsem věděla, že to stihnu, není to náročné na materiál a bude to vypadat zajímavě.
18. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (18. 12.) - Za sněžným králem
Na dnešní den jsem měla naplánovanou báseň o zimním slunovratu. Pak jsem si ale řekla, že jí zveřejním až 21. prosince. Narychlo jsem tedy složila jinou. Nebyl to problém. Vlastně není nic jednoduššího, než složit báseň, pokud má člověk inspiraci.
Za sněžným králem
17. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (17. 12.) - Heavymetalové vánoce
Je vlastně fajn napsat něco tak rychlého. Že mě to nenapadlo dřív? Na adventní kalendář by to stačilo. A já se tu morduju s romány, které nejdou pod čtyři tisíce slov. :-)
16. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (16. 12.) - Vánoční zátiší
Dobrý den, drazí čtenáři. Toto je další pokračování Adventního kalendáře, blogového projektu, kdy každý sen od 1. 12. až do štědrého dne zveřejním povídku, báseň či kresbu s vánoční si zimní tématikou
A dneska je na řadě právě kresba,
kterou jsem vytvořila teprve včera. A protože jsem nevěděla, co nakreslit,
zeptala jsem se ségry. Ta mi poradila vánoční zátiší. Nejdříve jsem ten
nápad zavrhla, ale pak jsem si uvědomila, že zase tak marný nápad to také není.
A tak jsem hledala na internetu nějakou fotku, podle které jsem to mohla
nakreslit. A našla jsem tuhle.
Samozřejmě, že jsem to provedla
tak, jak nejlépe jsem uměla, jako ostatně vždy. A přesto se mi na papír nevešlo
vše, co bylo na fotce. Musela jsem některé věci vynechat. Tak snad to nevadí.
Důležitá je jiná otázka: Jak se vám to líbí? :-)
15. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (15. 12.) - Přichází Vánoce
Tímto jsem vypotřebovala veškeré povídkové, básnické a malířské předzásobení a nyní už budete mít všechno čerstvé.
Přichází Vánoce
14. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (14. 12.) - Setkali se znovu
13. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (13. 12.) - Archanděl Rafael
Drazí čtenáři. Vánoce jsou mimo jiné spojené i s anděly. A tak jsem si řekla, že by nebylo od věci nějakého nakreslit. Rozhodla jsem se rovnou pro archanděla Rafaela, protože bývá často spojován s léčením a uzdravováním. A to přece nyní potřebujeme, ne?
12. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (12. 12.) - Vánoce s koronou
Víte, jak vypadá literární dílo, které někdo napsal jenom proto, aby něco napsal? Přesně jako níže uvedená báseň. Povrchní, trapná, vůbec ničím nová, která v čtenáři nezanechá vůbec žádný dojem. A když, tak vyvolá pocit znuděnosti, za předpokladu, že by měla víc, než dvacet slok. Takový výkřik do prázdna, který si člověk mohl odpustit.
A přesto bych řekla, že to napsáno být muselo. Je to způsob, jak jsem si koncem října přestavovala průběh Vánoc. Zas tak moc jsem se nespletla, ne? Zároveň jsem se to snažila trochu odlehčit. Nechtěla jsem hodnotit situaci. Jen jsem se s ní potřebovala smířit. A možná ještě stále potřebuju. Tak snad to nebyl marný pokus.
11. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (11. 12.) - Setkali se
Ani si nedovedete představit, jak mě bavilo psát tuto povídku. Pracovala jsem na ní bez větších zádrhelů. A v práci jsem také nemohla vydržet, protože jsem se těšila, až budu moci pokračovat v psaní. To už se mi dlouho nestalo.
Původně jsem tedy měla vymyšlené
jiné téma, ale s tím se nedalo pracovat. Ještě nebylo uzrálé. A pak jsem
si řekla: Co bych chtěla vlastně tvořit? Prostě napíšu to, na co mám náladu a
příběh jen zasadím do vánočního prostředí.
A tak vzniklo tohle. Příběh nikterak akční, ale o to více je psaný s láskou. Vlastně je to takový experiment. Příběh, co je psaný z pohledů svou různých osob jsem ještě nepsala.
10. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (10. 12.) - Zimní královna
Tak, a je to tady. 10. prosinec.
Tentokrát tu máme opět obrázek. Nepadlo mě, že bych mohla nakreslit zimní
královnu. Moc se mi nepovedla. Trochu mi připomíná sochu Svobody, trochu Marilyna
Mansona a trochu Madonnu. No zkrátka něco velice zlověstného. Navíc je obrázek
takový světlý a nenaskenoval se moc dobře. Příště na to budu myslet a budu
dělat alespoň tmavší obrysy, když už nic jiného. Až příště něco nakreslím, bude
to vidět. Slibuju.
9. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (9. 12.) - U krmítka
Zima, to nejsou jen Vánoce, sníh a abnormálně studená rána. Jsou to především hejna hladových ptáčků, kterým člověk vykácel z přírody všechny keře, na jejichž pupenech a plodech se v zimě krmí. Proto jim občas musí hodit něco do krmítka, aby se jim aspoň trochu revanšoval.
Námět na tuhle jednoduchou a takřka dětskou báseň mě napadl v práci. No aby ne, když jsme zrovna balili všechno možné krmení pro zimní ptactvo. Člověku to prostě nedá. K tomu má člověk odpozorované, jak se který ptáček u krmítka chová a verše mu lezou do hlavy úplně sami.
8. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (8. 12.) - Vánoce paní Krakaticové
Zkrátka jsem potřebovala něco, co by mě inspirovalo. A tak jsem řekla svým sestrám a mamce, že potřebuju napsat vánoční povídku a že by mi měly říct nějaká slova, která bych tam použila. A ony se činily. Takže ta slova jsou: Koule, Svíčky, Mačeta, Orofar, Větrák, Nevím a Prdel.
Nicméně to ještě neměnilo nic na tom, že jsem byla v koncích. Že jsem prostě nemohla proniknout do námětů, co poletují prostorem. Že mi prostě nešlo nahlédnout do paralelních realit, ve kterých by se odehrávaly příběhy, které bych pak mohla sepsat. Měla jsem pocit, že zvláště na povídky o Vánocích, jako by se vztavovalo nějaké embargo.
A pak jsem si řekla, že bych měla zase pátrat ve svých již napsaných +věcech. Jako tehdy, když jsem psala o Eduardovi a Tereze. Přece i v jiných mých příbězích jsou lidé, kteří se dříve nebo později dočkají Vánoc. Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem si vzpomněla na počin, který jsem psala někdy v páté nebo v šesté třídě. Měl to být dlouhý fantasy román, ale nakonec to ztroskotalo někdy u páté kapitoly, kdy hlavní hrdinku unesli do jiného světa, a já nebyla schopná psát tím cizím jazykem, kterým tam ty bytosti mluvily. A to už jsem měla sestavenou gramatiku a vymyšlené obrázkové písmo, ale bylo to tak komplikované.
Asi si říkáte, proč se tedy chci po letech pouštět do něčeho takového, viďte? Vždyť už ani nevím, jak se ta hlavní hrdinka jmenovala. Nepamatuju si ani, jak se jmenuje její bratr. Snad jen, že byli příjmením Šiškovi. Nicméně tato dívka měla spolužačku Věru Novou a Věra byla vnučkou paní Krakaticové, která ve skutečnosti byla čarodějnice, o čemž neměli ponětí ani její nejbližší, a měla tam sehrát zásadní roli, ale nikdy jsem pořádně nevěděla jakou. Nicméně… jak asi vypadají Vánoce paní Krakaticové?
7. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (7. 12.) - Zasněžená chaloupka
Ach, to jsem se zase pokoušela kreslit. Vzala jsem voskovky a uskutečnila to, co se mi v hlavě rodilo už dlouho. Zasněžená chaloupka zasazená do zimní krajiny. Tolikrát jsem to zkoušela a tolikrát se mi to nepovedlo. Nakonec tahle verze byla asi nejlepší. Na obrázku se mi nejvíc líbí ta hromada dříví úplně napravo. Nebyla vůbec lehká. Nevěděla jsem vůbec, jak takovou hromadu nakreslit. Věděla jsem ale, že v jednom dílu seriálu „Slovácko sa nesúdí“ hromadu s dřívím měli. A tak jsem si ho pustila a mohla začít tvořit. Když jsem to ukazovala pak mamce, říkala, že to vypadá, jako uhlí. No posuďte sami.
6. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (6. 12.) - Mikulášská nadílka
Vím, Mikuláš s čerty obvykle chodí 5. prosince. Jenže nápad, že bych měla vytvořit něco s mikulášskou tématikou, mi přišel až před pár dny. A na 5. 12. mi vychází povídka. A na honem vymyslet nějaký kloudný příběh, dá fušku. Je to pak nedokonalé, jak sloh do školy. A tak jsem se pustila do básně. Ta je rychlejší.
Nicméně když jsem psala tohle, asi
jsem musela mít výjimečně dobré rozpoložení. Já jsem normálně vytvořila veselou
báseň. To se prostě stává málokdy. Většinou píšu básně o marnosti a o utrpení,
někdy i o nějakém rádoby duchovním tématu. Ale že by se mi někdy povedlo něco
lehkého a bezstarostného? Kde se to ve mně vzalo? Je ale fakt, že to nejspíš
němá valnou uměleckou hodnotu. No co...
přicházejí zas.
Čert, Mikuláš, anděl,
chtějí vidět nás.
budou se nás ptát.
V košíku jsou dárky k mání.
Pro nás také snad.
Šetří si je pro sebe.
A uhlí už nemají.
Copak čeká na tebe?
Mikulášek z čokolády.
A nakonec mandarinky,
které máme všichni rádi.
5. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (5. 12.) - První společné Vánoce
Tahle povídka volně navazuje na mé rádoby veledílo „Na hranici smrti“. Příběh o starém inkvizitorovi, co zemřel a potom teprve zažíval neobyčejné události. Klidně si to můžete přečíst. Pokud nechcete, nevadí. Pro pochopení téhle vánoční povídky to není nezbytné.
Zde vystupuje zelinář, amatérský exorcista a teď už i kronikář a sepisovatel jakéhosi deníčku Eduard.
V předchozím vypravování sehrál důležitou roli. O jeho dalším životě
nemusíme vědět nic. A to ostatní se tam dozvíte.
No nic, tak se vydejte vstříc povídce plné historických nepřesností, nudných zápisků a ničím nezajímavé zápletky.
4. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (4. 12.) - Výšivka: Zvonky
Tohle je první a poslední vyšívaná věc v tomhle adventním kalendáři. Tyhle zvonečky, ač jsou veliké 10 centimetrů, mi trvaly několik let. Jsem pomalá, co? Já to mám vždycky v návalech. Čtrnáct dní v kuse vyšívám a pak půl roku nic. Ať tak, či tak, je to dobrá zábava k televizi. Tu už si ale raději ani nepouštím.
3. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (3. 12.) - Sněhová vločka
Tuto báseň jsem napsala tak tři dny po tom, co jsem dopsala příběh o Violett. Musela jsem přece nějak využít toho vánočního naladění. Takovou dobu mi trvalo se do něj dostat a teď bych to měla nějak promarnit? Ne, to jsem přece nemohla dopustit. A víte, jakou dá práci si vánoční náladu udržet, když bylo počasí jako v říjnu? Ale nezdržujme. Moc často se mi nestává, že by mě dojala má vlastní poezie. Přesto se tak stalo. Hlavně ta poslední sloka.
A víte, že jsem tento měsíc poprvé ocenila, že taky na blogspotu jde článek přiřadit do dvou rubrik? Takhle lidé najdou vše nejen pod štítkem !Adventní kalendář 2020, ale i básně pod štítkem básně,, či kresby pod štítkem kresby. Beru to jako výhodu. Obešla bych se klidně bez toho, ale takhle je to taky fajn. :-)
Sněhové vločka
Sněhová vločka padá k zemi,
A až sem dopadne, bude tu s námi
pro radost všech. Není tu náhodou.
Sněhová vločka padá k zemi
z krajiny, co je za mlhou.
Každá je jiná, tak jako my,
co vločky drtíme pod nohou.
Sluneční paprsky hladí zemi.
Hladí i vločku sněhovou.
Byla tady, teď tu není.
A tohle také není náhodou.
2. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (2. 12.) - Nejhezčí dárek
Tuto povídku jsem napsala už na
konci prosince 2019. Až takový jsem tenkrát chtěla mít náskok. To, že se budu celý 2020 flákat, jsem si nechtěla připustit. A také bylo o
svátcích volno, tak proč to nevyužít k tvorbě? A to, že jsem právě před
tím dočetla jeden milostný román odehrávající se ve středověkém prostředí, mě dost ovlivnilo. Proč ne? Ono se to tak pěkně píše.
1. prosince 2020
Adventní kalendář 2020 (1. 12.) - Vánoční oddělovač 2020
V roce 2017 jsem poprvé viděla na jednom blogu projekt „Adventní kalendář“. Ten měl spočívat v tom, že každý den od 1. 12. do 24. 12. jeho autorka zveřejnila nějakou povídku či báseň s tématikou Vánoc nebo zimy. Nakonec s tím skončila asi 10. prosince, protože už neměla sílu ani inspiraci to dokončit. Že každý den psát něco o Vánocích dá prý fušku. Věřím. Musí to být opravdu náročné. Každopádně od té doby jsem to toužila zkusit taky. Dala jsem si závazek, že o Vánocích 2018 to spustím. Jenže ouha. Prostě jsem na to během roku úplně zapomněla. Vzpomněla jsem si, až když jsem Adventní kalendář viděla na jiném blogu. Takže zase pozdě. A ani v roce 2019 jsem to nestihla. Zkrátka jsem si uvědomila, že takhle se to dělat nedá. A že když se hecnu, a v roce 2020 každý měsíc vytvořím dvě věci, ať už povídky, básně, kresby nebo pokusy o grafiku, tak v prosinci to budu mít všechno. A adventní kalendář bude a sama sobě tak můžu dokázat, že to jde. Ať je to ale jak chce, jsem s vytvářením někde v polovině a nevypadá to, že to dokončím. Dokonce jsem to chtěla odložit až na prosinec 2021. Jenže já se toho už nemůžu dočkat. Nakonec jsem si řekla, že to risknu a dodělávat do budu za pochodu. Tak mi držte palce a občas mi pošlete nějakou pozitivní myšlenku, ať to zvládnu dodělat.
Takže bych začala vánočním
oddělovačem, který byl vytvořen speciálně pro Adventní kalendář 2020 a bude vás
provázet po celých následujících dvacet čtyři dní. Tato myšlenka mě napadla
sice až v dubnu, ale to mi nijak nezabraňuje z toho udělat první
článek.
Vlastně je to úplně první oddělovač, který jsem kdy sama dělala. Není to žádný kradený přebarvený, jako obvykle. Stáhla jsem si jenom to mašličku. Dal mi velkou práci, i když to ve výsledku tak nevypadá. Asi potřebuju nějaké odborné rady, jak vyrobit něco, co by bylo skutečně vkusné. Ale za tu legraci to stojí.
Adventní kalendáře
Adventní kalendář je projekt, kdy každý den od 1. 12. do 24. 12. přidávám povídku, báseň, kresbu, či cokoliv jiného kreativního. Přeji vám tedy příjemné počtení a pokoukání.
27. listopadu 2020
V plném květu
Dobrý den, vážení čtenáři. Venku je šero a neprostupná mlha. Na stromech je tlustá vrstva námrazy. Při pohledu na tu scenérii má člověk chuť zazpívat si "Vyrostla štíhlá jedlička, tak mezi modříny. Zelená byla celičká od jara do zimy." Pojďme si ale připomenout léto. Například toto jsou fotky ze 7. června.
Například jsem ráda, že se mi podařilo vyfotit květ šípkové růže. Už jsem si to plánovala dlouho před tím, Kdo ví, proč jsem to nakonec neudělala. Každopádně letos se to podařilo.
20. listopadu 2020
29. den hudební výzvy - Písnička, kterou považuji za legendární
Tak tohle jsem věděla okamžitě. Co mi ale trvalo tři měsíce na tom, vydat článek? Neptejte se. Asi mám prostě spoustu jiných činností. Třeba psaní vánočních povídek a básní a kreslení vánočních obrázků. Jsem u čísla čtrnáct. Potřebuju jich ale dvacet čtyři, abych mohla každý den od prvního do čtyřiadvacátého prosince vydat jeden. Už se s tím morduju rok. Aspoň vidíte, s jakou rychlostí já pracuju. Ono to u mě asi bude, jako s maturitními otázkami. Taky jsem jich většinu udělala měsíc před maturitou.
No, jdeme dál. Takže, kterou píseň já považuju za legendární? Zejména všechny starší rockové, potažmo metalové hity. Hlavně ty, co jsou o 10 až 20 let starší, než já. Co si budeme povídat. Člověk to slyšel už stokrát, ale neví, ke kterému interpretovi to zařadit. Nicméně si můžeme poukázat, co už jsem vypátrala.
Vyzdvihla bych třeba Run to the hills od Iron Maiden. Výborná píseň, řekla bych. Kdybych měla rotoped, tohle by byla jedna z těch, při které bych cvičila. Kombinovala bych to v písní Třista z místa od Daniela Landy ještě nějakým svižnějším black metalem, přičemž při tom by se mi rotoped rozpadl na šroubky, takže s black metalem bych šetřila. Stejně to nejde poslouchat pořád.
Další legendární píseň je Highway to hell od AC/DC. Ta je možná ještě legendárnější, než Run to the hills. Protože tuhle přece znají všichni. Dokonce i ti, co AC/DC vůbec neznají. A je docela sympatická. A to této kapele zrovna dvakrát neholduju. Byla by ideální při jízdě na kole. Sloky evokují jízdu do kopce, kdežto refrény jízdu z kopce. Ovšem, to asi nikdy neklapne. Je riskantní a nezodpovědné mít v silničním provozu na uších sluchátka. Ono je to nebezpečné i na polních cestách. Traktory jsou všude.
Píseň We´re not gona take it od Twisted sister je také hodně známá. Víte, že se mi o ní kdysi i zdálo? To si taky musíte přečíst. To mi připomíná. Měla bych si zase začít zapisovat své sny. Občas se z nich dá i čerpat. Jinak od této kapely je zajímavá i I wanna rock.
A co takový Bon Jovi? Jeho píseň It's My Life hrají i v těch nejmainstreamovějších rádiích. A musím říct, je to jejich jediná světlá chvíle. Od Bon Joviho se mi líbí ale ještě jiná píseň. Píseň, kterou jsem také slyšela v rádiu a o které jsem si původně myslela, že je od kapely Deep purple a nemohla jsem jí za boha najít. Ale jakmile jsem se dopárala, kdo je skutečný autor, hned jsem ji objevila. Takže představuji vám Blaze of glory.
Co se týče kapely Deep purple, tak se mi od nich líbí píseň Hush. To jejich "Ná na na ná na na ná na na ná". O této písni jsem si zase myslela, že je to od Metalicy. Což se divím. Deep purple se od Metalicy liší docela dost. Když já taky nevím, název ani interpreta, skoro ani melodii a pak se divím, že nemůžu nic najít.
Ale dost už. takhle ten článek bude dlouhý jak Stairway To Heaven od Led Zeppelin a k tomu hlavnímu hřebu se nedostaneme. Protože na mém imaginárním seznamu legend může být klidně ještě sto věcí. Už tahle budete mít problém si pustit vše, na co já odkazuju.
Takže která píseň je podle mě úplně nejlegendárnější? Nakonec to nejde říct jistě. Najednou se nemůžu rozhodnout. Mám dojem, že když vyberu jednu, ukřivdím těm ostatním. Ale jo, já sem tedy dám tohle. kapelu Europe a její The Final Countdown. Vždyť mě vlastně napadla, jako první. Moje obzvláště oblíbená. Její počáteční melodii musel slyšet snad každý. Ale taky ne. K někomu se také nemusela dostat. A proto jí sem dávám, aby si čtenáři doplnili hudební vzdělání.
17. listopadu 2020
Konečně jasno
Á dobrý den.V době vzniku těchto fotek se psal 17. květen. Ptáci zpívaly, včely bzučely a sluneční paprsky hřály tak, že už člověk nepotřeboval ani bundu. Jaro už bylo v plném proudu a člověk pomalu začínal věřit, že se svět zase dává do pořádku. Jó, kdyby člověk tušil, že po svobodném létě nám vláda naplánuje druhou vlnu. Zatím jsem si ale užívala vlnu zelenou.
Třeba tady na té fotce vidíte hloh. On letos tak nádherně kvetl. Škoda, že vždycky tak zapáchá.. Loni jsem si ulomila větvičku a doma jí dala do vody. Zasmradilo to celou kuchyni. Tento rok jsem ovšem byla chytřejší. Některé věci by holt měli zůstat v přírodě.
7. listopadu 2020
Jak se sžívám s novými brýlemi
Drazí čtenáři. Jak asi víte, před nedávnem jsem byla na očním a také v optice, aby mi vyrobili nové brýle. A víte co? Nejsem tak docela spokojená. Teprve teď vím, jak ty staré byly skvělé. Prakticky jsem je nosila od roku 2010. Tolik tělocviků přežily, tolikrát jsem s nimi usnula. Nehledě na to, jako další psí kusy jsem s nimi dělala. Za ta léta se tak pohodlně zohýbaly podle tvaru mé hlavy. A měla jsem k nim už i citový vztah.
31. října 2020
Ostrov Ticha, Ostrov Bouří a Ostrov Perutí
Ne, tohle nejsou názvy žádných knih, i když to vážně nezní špatně. Prostě dávám jména místům, kterými procházím. A tahle čekala na pojmenování přes deset let.
Dlouho už jsem nezveřejnila žádný článek. A proto vám dnes představuji fotografie z 10. května. A abych pravdu řekla, hodně z nich stálo za starou belu. Tohle jsou ty použitelnější z nich.
Tehdy byla neděle, těsně po dešti a nebe bylo ještě pořád potaženo šedými mraky. A vypadalo to, že bude pršet zas. Těžko říct, kolik tehdy bylo stupňů, ale asi je to jedno. Šla jsem místy, které můžete znát například ze série fotek "Před větrolamem, za větrolamem" a ještě v mnoha dalších. Vždyť mám šest, sedm tras, které neustále opakuju. Pak mám pár cest, na které chodím jen jednou za uherský rok. Buď jsou moc bahnité nebo zarostlé, či dokonce neuvěřitelně daleké. Jen málokdy zavítám na mnou neprozkoumané místo. Takových už přece moc není. Vím už jenom o jednom. A já tak miluji objevitelské výpravy.
Nicméně tohle byla kratší a celkem rutinní procházka. Šla jsem s pejskem, obdivovala krajinu. Úplně jsem zapomněla, jak zelená dokáže být příroda, když je hodně vláhy. A jak krásně ten den kvetl rozrazil. Jako děti jsme mu říkali bouřky. Věřili jsme, že začne pršet, když ho utrhneme.
7. října 2020
Jak jsem byla na očním
Někdy na začátku března jsem zavolala na oční na kontrolu. A že by jako bylo dobré si nechat vyrobit nové brýle. A protože tam mají dlouhou čekací dobu, tak mě napsali až na 5. října. Což mě vlastně ani nevadilo. Čím déle, tím lépe. Stejně jsem nebyla tak docela připravená jít tam tak brzy. Stačilo, že jsem měla jít v dubnu k zubaři, že jo. Dva doktory během tak krátké doby bych asi nepřežila.
4. října 2020
K bráně do Avalonu
Tohle jsou fotky z 3. května. Ten den zase muselo být opravdu krásně. Ani zima, ani horko. Jak jinak si vysvětlit, že jsem došla tak daleko.
Na téhle fotce můžete spatřit neprostupnou řadu stromů. Skoro připomínají i závěs. Na takovýhle místech je vždycky tak příjemný stín.
26. září 2020
Bílá a žlutá
Dobrý den, Dnes jsem se rozhodla, že na blog přidám fotky z 26. 4. 2020. Víte, jak vždycky tvrdím, že si napamatuju okolnosti, při kterých jsem fotila jednotlivé fotky? Tak tentokrát si je opravdu nepamatuju. Tedy matně si něco vybavuju, ale splývá mi to s procházkou z 3. 5. 2020. Ach jó.
Víte, mě totiž v jednom z těch dvou dnů napadl téměř mytologický příběh o tom, proč lidé začali pěstovat řepku. Zmíním to raději už teď, protože fotky jsou jenom tři a bylo by dobré k nim mít aspoň nějaký text.Takže bylo nebylo...
Kdysi dávno, v dobách pohanských, lidé všech národů uctívali Slunce. Brali ho téměř jako svého otce. Milovali ho a nosili mu dary. S příchodem Křesťanství se od Slunce odklonili. Už nevzývali jeho životadárnou sílu. Nepomáhali mu putovat po obloze, a tak i ono jim posílalo stále méně svého svitu. Lidé postupně začali chřadnout. Slunce, ač bylo stále na svém místě, již s nimi nemluvilo. Lidské duše upadaly do temnoty. Jednoho dne, když už lidé málem ztráceli i sami sebe, někoho napadlo, že zkřížením brukve zelné a brukve řepáku, stvoří rostlinu, jejíž květy září, jako Slunce samo. Řepku. Na opravdové Slunce se už napojit nedovedli, a tak si vytvořili náhradní. Jenže tato náhražka fungovala jen krátkou dobu a už nesytila duše prázdných lidí. Museli tedy pěstovat řepky čím dál více. Dnes již zaplňuje téměř polovinu orné půdy. Lidé jsou přesto pořád smutnější a chladnější. A přitom stačí jen málo k tomu, aby se k nám Slunce opět vrátilo. Začít si ho opět všímat.
Na téhle fotce je ovšem pampeliška. I ona je takovým ztělesněním Slunce (tedy ohnivého živlu) na Zemi. Možná že se dokonce podobá slunci více, než řepka. Tady jsou ovšem pampelišky už odkvetlé. To, co kdysi bylo hvězdou, je dnes už jenom bílým trpaslíkem...