Nový dech

Teď jsou na řadě fotky z 5. dubna. Jsem čí dál víc pozadu, nemyslíte? Je to špatné. Člověk si prostě prd pamatuje, kde tenkrát byl, co se mu honilo hlavou a co vlastně fotil. Nicméně tahle procházka je nezapomenutelná.

A víte, proč jsem to nazvala "Nový dech"? Protože zrovna v tu dobu mě přestalo bavit bát se koronaviru. Překonala jsem takovou svou vlastní menši krizi a mohla už zase pomýšlet na příchod nových dnů.

Tehdy tak nádherně kvetly třešně... a trnky... A těch včel.

Existuje vůbec nějaký literární časopis?

Mě vždycky bylo líto, že už neexistují žádné takové časopisy, jako byly v 19. století Máj, Ruch a Lumír. Prostě časopisy, kam by čtenáři posílali svojí poezii a své drobnější povídky a pak by měli ukrutnou radost, když by jim to tam otiskli. To by bylo skvělé. Mohla bych tak zviditelnit svou tvorbu mezi širší veřejností. A až by se mi podařila dopsat a vydat nějaká delší kniha, už by mě znali a víc by si jí kupovali. Ale takhle? Je to prostě bída.