Bílá a žlutá

 Dobrý den, Dnes jsem se rozhodla, že na blog přidám fotky z 26. 4. 2020. Víte, jak vždycky tvrdím, že si napamatuju okolnosti, při kterých jsem fotila jednotlivé fotky? Tak tentokrát si je opravdu nepamatuju. Tedy matně si něco vybavuju, ale splývá mi to s procházkou z 3. 5. 2020. Ach jó. 

Víte, mě totiž v jednom z těch dvou dnů napadl téměř mytologický příběh o tom, proč lidé začali pěstovat řepku. Zmíním to raději už teď, protože fotky jsou jenom tři a bylo by dobré k nim mít aspoň nějaký text.Takže bylo nebylo...

Kdysi dávno, v dobách pohanských, lidé všech národů uctívali Slunce. Brali ho téměř jako svého otce. Milovali ho a nosili mu dary. S příchodem Křesťanství se od Slunce odklonili. Už nevzývali jeho životadárnou sílu. Nepomáhali mu putovat po obloze, a tak i ono jim posílalo stále méně svého svitu. Lidé postupně začali chřadnout. Slunce, ač bylo stále na svém místě, již s nimi nemluvilo. Lidské duše upadaly do temnoty. Jednoho dne, když už lidé málem ztráceli i sami sebe, někoho napadlo, že zkřížením brukve zelné a brukve řepáku, stvoří rostlinu, jejíž květy září, jako Slunce samo. Řepku. Na opravdové Slunce se už napojit nedovedli, a tak si vytvořili náhradní. Jenže tato náhražka fungovala jen krátkou dobu a už nesytila duše prázdných lidí. Museli tedy pěstovat řepky čím dál více. Dnes již zaplňuje téměř polovinu orné půdy. Lidé jsou přesto pořád smutnější a chladnější. A přitom stačí jen málo k tomu, aby se k nám Slunce opět vrátilo. Začít si ho opět všímat.

Na téhle fotce je ovšem pampeliška. I ona je takovým ztělesněním Slunce (tedy ohnivého živlu) na Zemi. Možná že se dokonce podobá slunci více, než řepka. Tady jsou ovšem pampelišky už odkvetlé. To, co kdysi bylo hvězdou, je dnes už jenom bílým trpaslíkem...

Jóóó karanténa

Byl čtvrtek 10. září. Dle mého názoru úplně obyčejný pracovní den. Navzdory tomu, že jsem zase dělala otravnou činnost, jsem měla docela dobré naladění. A pak ke mě přišel vedoucí a zeptal se, jestli chodím na obědy. Odpověděla jsem že jo. A on odpověděl, že mi ho zrušili. Jsem docela podezíravá. Nedělá si ze mě ten člověk srandu? Každý si ze mě přece dělá legraci. Přemýšlela jsem, jestli se nemám urazit. A on pokračoval, že je to kvůli koronaviru. Že v jídelně, ze které nám do práce dováží jídlo je teď karanténa. Pořád jsem ještě moc nevěřila. A tak jsem se zeptala nejinteligentněji, jak jsem dovedla: "A to jako budu dneska hlady?" Vedoucí odpověděl, že se to nějak zařídí. Raději odešel. Ani se mu nedivím. 

Před větrolamem, za větrolamem

Dobrý den, drazí čtenáři. V mém životě se za poslední dobu nestalo nic zajímavého. Tak proč bych neměla zveřejnit fotky z 19.4. 2020? A jako vždycky u fotek z dob dávno minulých, nepamatuju si okolnosti, při kterých jsem je pořizovala. Jenomže si nakonec většinou vzpomenu. Člověk se do toho nakonec znovu ponoří a  píše text ke každé fotce, jako divý.

Tak třeba tahle fotka. Je na ní dost ohyzdné, nefotogenické, avšak velice fascinující křoví. No křoví. Vyrvaný pařez i z kořeny? Shluk pařezů a ořezaných větví? Prostě něco již dávno mrtvého. Už jsem se to pokusila zvěčnit tolikrát. Ale vždycky se mi to nelíbilo. Marně jsem dumala, proč vlastně. Ten den jsem si ale řekla: "Je to to, co to je. A lepší už to nebude. Teď nebo nikdy. Nakonec to není nic moc, co?