Ostrov Ticha, Ostrov Bouří a Ostrov Perutí

Ne, tohle nejsou názvy žádných knih, i když to vážně nezní špatně. Prostě dávám jména místům, kterými procházím. A tahle čekala na pojmenování přes deset let.

Dlouho už jsem nezveřejnila žádný článek. A proto vám dnes představuji fotografie z 10. května. A abych pravdu řekla, hodně z nich stálo za starou belu. Tohle jsou ty použitelnější z nich. 

Tehdy byla neděle, těsně po dešti a nebe bylo ještě pořád potaženo šedými mraky. A vypadalo to, že bude pršet zas. Těžko říct, kolik tehdy bylo stupňů, ale asi je to jedno. Šla jsem místy, které můžete znát například ze série fotek "Před větrolamem, za větrolamem" a ještě v mnoha dalších. Vždyť mám šest, sedm tras, které neustále opakuju. Pak mám pár cest, na které chodím jen jednou za uherský rok. Buď jsou moc bahnité nebo zarostlé, či dokonce neuvěřitelně daleké. Jen málokdy zavítám na mnou neprozkoumané místo. Takových už přece moc není. Vím už jenom o jednom. A já tak miluji objevitelské výpravy. 

Nicméně tohle byla kratší a celkem rutinní procházka. Šla jsem s pejskem, obdivovala krajinu. Úplně jsem zapomněla, jak zelená dokáže být příroda, když je hodně vláhy. A jak krásně ten den kvetl rozrazil. Jako děti jsme mu říkali bouřky. Věřili jsme, že začne pršet, když ho utrhneme.

Jak jsem byla na očním

Někdy na začátku března jsem zavolala na oční na kontrolu. A že by jako bylo dobré si nechat vyrobit nové brýle. A protože tam mají dlouhou čekací dobu, tak mě napsali až na 5. října. Což mě vlastně ani nevadilo. Čím déle, tím lépe. Stejně jsem nebyla tak docela připravená jít tam tak brzy. Stačilo, že jsem měla jít v dubnu k zubaři, že jo. Dva doktory během tak krátké doby bych asi nepřežila.

K bráně do Avalonu

Tohle jsou fotky z 3. května. Ten den zase muselo být opravdu krásně. Ani zima, ani horko. Jak jinak si vysvětlit, že jsem došla tak daleko.

Na téhle fotce můžete spatřit neprostupnou řadu stromů. Skoro připomínají i závěs. Na takovýhle místech je vždycky tak příjemný stín.