8. února 2021

Jdeme k vodě

Dobrý den. Po dlouhých chvílích rozjímání jsem přišla na to, jak pojmenovat fotky z 6. a z 13. prosince. Víte, co to znamená? Že budu mít konečně za sebou resty z roku 2020 a budu moct pokračovat dál. 

Začneme tedy tím 6. prosincem. Pamatujete si ještě na sérii fotek "Před větrolamem, za větrolamem"? Tak přesně na to samé místo jsem ten den šla. A musím říct, že v zimě to tu přece jen vypadá trochu jinak, než na jaře. 
Takže těsně před větrolamem jsou těsně vedle sebe takové dva hranaté rybníčky. Možná spíše takové požární nádrže. Celoročně je tam totálně odporná voda. Možná už ho znáte. Fotku s ním jsem zveřejnila 24. ledna 2020. Na jaře to snad ještě jde, ale pak je v něm až do podzimu takový ten zelený žabinec. A ani na samém začátku prosince to nevypadá kdovíjak parádně. Ten den bylo kolen nuly. Voda při takové teplotě má už tendenci zamrzat. I tady je místy takový škraloup. Tedy alespoň u krajů. Na bruslení to rozhodně není. Navíc tenhle výjev není ani moc fotogenický. Nicméně je to první pokus matky Přírody o led a to se zvěčnit musí.

6. února 2021

Design 18 - Princess of the Dawn

Název designu: Princess of the Dawn
Datum vytvoření: 6. 2.  2021
Vyroben pro: https://raja-luthriela.blogspot.com
  


Dobrý den, milí snílci. Někde jsem se doslechla, že člověk, který potřebuje ve svém životě nějakou věc ukončit, popřípadě něco právě ukončuje, podvědomě prý volí černou. Tato barva mu prý k tomu dodá sílu. Důkladně jsem se nad tím zamýšlela a zjistila jsem že je na tom asi něco pravdy.
Já jsem totiž nejvíc potřebovala černou barvu právě na konci základky. V té osmé a deváté třídě mě škola už celkově štvala. Spolužáky jsem nenáviděla a tu budovu jako takovou bych pomalu ještě dnes nejraději zapálila.
A v tu dobu jsem právě nejvíc měla ráda černou. Myslím, že kdybych jen měla trochu více odvahy, nejspíš bych vyházela ze skříně všechny barevné hadry a nosila jen černé. Takhle jsem se ale musela spokojit s kompromisem a černé a barevné kusy kombinovat. A to nebylo ono. Tak jsem alespoň měla vždycky tmavé designy na svých blozích. To mi prostě muselo stačit. 
Pak někdy v druháku na střední jsem barvy přestala řešit úplně. Dokonce i růžovou jsem vzala na milost. Do dnes jsem pak černou užívala jen vzácně, když jsem na ní měla náladu.
Ale teď mám pocit, že mi nastalo nové černé období. Jako vy v mém životě bylo nějaké nové napětí, nějaká nová věc, co už delší dobu zahnívá a je třeba se jí co nejrychleji zbavit. Prostě mě už všechno kolem mě štve. Částečně za to asi může ta lapálie s koronavirem a částečně asi i to že nejspíš potřebuju změnit prostředí.
Haldy černého oblečení si opět koupit nemůžu. Sice oproti těm čtrnácti až šestnácti letům teď přece jen disponuji nějakými financemi, ale zase jsou zavřené obchody. A nakupovat přes internet oblečení se mi z hloubi duše příčí.

Nicméně se člověk nějak ventilovat musí. Byl to spontánní nápad, který byl třeba uskutečnit, jinak bych neměla klid.
Už před dvěma dny jsem objevila píseň Princess of the dawn od skupiny Accept. Nejdřív jsem se na ní moc netvářila. A je pravda, kdyby si její melodii nevypůjčil Aleš Brichta nevypůjčil pro svou vlastní píseň, ani bych je jí nezaobírala. Ještě že v Čechách vznikaly a stále vznikají tak skvělé cover verze, jinak by si člověk původní znění ani neoblíbil. 
Ať tak, či tak, už tehdy se mi zrodil v hlavě nápad, že musím vytvořit design na motivy Princess of the dawn. Včetně nového oddělovače. Jestli se mi to zdařilo nebo ne, to musíte posoudit sami. Já osobně spokojená nejsem. Něco tomu chybí. Ale co?