Z nových úhlů pohledu

Dobrý den, milí čtenáři. Jak tak na to koukám, nějak jsem se fotograficky rozvášnila. Kolikrát člověk na procházce vyfotí dvě nebo tři fotky. S postupujícím jarem jich ale začalo přibývat. A těchto snímků z 23. května je dokonce dvanáct. To už dlouho nebylo. 

Tento rybníček jsem tu zveřejňovala několikrát. Většinou ve spojitosti s divokými kachnami nebo tím obludným zeleným povlakem, co je tam v létě a na podzim. Kdo by to byl řekl, že ale dokáže být za určitých podmínek takhle fotogenický? Musí člověk trefit ten správný úhel... a to správné období.  Troufla bych si tvrdit, že je to náš nejkrásnější rybníček, kdybych ho tenkrát v říjnu 2018 v jednom článku neoznačila, jako ze všech nejhnusnější. 

Potom jsem pokračovala dál po silnici dozadu. Došla jsem až na konec a zabočila doprava. 

První fotky mobilem

Zdravím, drazí čtenáři. Jak jsem psala, že fotky, co jsem vyfotila svým novým mobilem přijdou na řadu až někdy v říjnu? Jsem rychlejší, než jsem čekala. A ještě jedna věc mě překvapila. Že tyto fotky nevypadají o moc hůř, než to, co jsem nafotila foťákem. Naopak mi některé přijdou lepší. Ale myslím, že se mi to jen zdá. Že je to ve skutečnosti stejné.

Na první fotce můžete vidět louku za hřištěm. Před tím 16. květnem několik dní po sobě pršelo, takže to na mnoha místech dost čvachtalo. Ale dalo se projít. V botaskách jsem díry neměla, takže pohoda. Dost jsem si také užívala tu zeleň. Po té dlouhé a šedivé zimě mi to přišlo vhod. Ten den jsem si byla jistá, že už nenasněží.

Květnové mámení

Drazí čtenáři. Dovolte, abych vám představila fotky z 9. května. A to, že jich je tentokrát devět nebyl záměr. Asi zrovna ten den byly dobré konstelace. Proto je jich tak hodně. A proto se nesmíme zdržovat zbytečným vykecáváním.

Jestli si ještě pamatujete na sérii "Ostrov ticha, Ostrov bouří a Ostrov perutí", tak na této fotce je vyfocen Ostrov bouří. A jak můžete vidět, něco na něm od minule přibylo. Asi čtyři, nebo pět maličkých stromků. A to je myslím dobře. Uprostřed polí by vždy mělo být kousek divočiny, aby se srnky měly kam schovat před kombajnem. 

Po dlouhé době venku

Dobrý den, milí čtenáři. Minulé fotky byly z 14. března. Tyhle jsou však z 25. dubna. Kdybyste se ptali na to, proč mám mezi nimi takový dlouhý rozestup, tak to bylo to období, kdy jsme u nás doma měli ten koronavirus. Jediné období v našem životě, kdy se u nás jedly hlavně čili papričky, protože ztráta chuti byla u některých členů domácnosti tak markantní, že jedině ty jsme alespoň malinko cítili. Jediné období, kdy člověk mohl sníst celý stroužek česneku. Jen tak bez ničeho. Jinak mi všechno chutnalo jako dříví. Ještě, že se to po pár dnech umoudřilo, jinak bych asi umřela hlady. 

A teď k těm fotkám. Na této procházce jsem jich vyfotila vícero. Trochu kloudná byla však jenom tahle. Původně jsem vám chtěla  ukázat, jak tenkrát krásně kvetly trnky. Smutné je, že to vůbec vidět. Slunce ale činí i tak ty klacky zajímavějšími.