Jsem poslední dobou nějak blogově zabrzděná. Nevím, jak bych to popsala. Člověk je jako bez energie s touhou zalézt do své ulity. V této době to potřebuje víc, než kdy jindy. Jenže pořád musí chodit do té podělané práce a tak nemá čas velebit svou duchovní podstatu, která by pro každou bytost měla být tou nejdůležitější věcí. Smůla, no. Ale nepředbíhejme.
Toto jsou fotky z 8. března. Jo, kde jsou ty staré zlaté časy, kdy korona virus byla nemoc čínská, která na Evropana nejde. A Italové na to umírali právě proto, že jim nikdo neřekl, že ta nemoc na ně nemůže.
Ano, ještě v neděli jsem z toho měla srandu. A už v úterý jsem propadla panice, protože jsem viděla jedno video, kde někdo mluvil o tom, že každý pátý nakažený potřebuje dýchací přístroj a že Evropa tu nákazu nebude zvládat tak dobře, jako Čína nebo Korea. Asiaté z dálného východu jsou prostě hodně disciplinovaní. Evropané nikoliv. Ihned jsem získala dojem, že jsme na pokraji apokalypsy a že všichni zemřeme. Po zbytek týdne jsem byla dost napjatá. Následující pondělí jsem se dozvěděla, že jedna kolegyně byla na poliklinice, kde ordinovala doktorka s teplotou, která se prý vrátila ze zahraničí. Nedovedete si představit, co to udělalo s mojí psychikou. To překvapilo i mě. Dokonce jsem se už i cítila nakažená. A chtěla jsem se odstěhovat do lesa a tam v klidu umřít, abych neohrozila svou rodinu. Ale znáte to. Noci byly chladné. A navíc jsem se dozvěděla, že kolegyně nakažená není. To znamená, že já nejspíš taky ne. Každopádně už jsem byla dost nedůvěřivá a narušená. A přitom jsem pozorovala, že tohle drama je jen mezi lidmi. Že příroda je úplně v pořádku. Že kvetou sněženky, ne narcisky vylézají ze země, tráva se zelená a i sluneční paprsky jsou už hřejivější. A je li v pořádku příroda, je v pořádku i svět? Tak proč se člověk cítí tak blbě?
Následující dny jsem si udržovala něco mezi napětím a velice křehkým klidem. A v skrytu duše jsem si přála, aby zařídili stanné právo, abych nemusela chodit ven mimo domov a riskovat život. Dokonce i roušky jsme si ušili. Pak se roznesla zpráva, že jedna osoba ve vsi má korona virus. A kdybych si už před tím nezažila takový šok, velice by to mnou otřáslo. Nakonec jsem se dozvěděla, že to byla jenom fáma. Že ta osoba nakažená není. Že je jenom v karanténě. No prostě náročné období. Ob den jsem večer před spaním musela meditovat, abych se z toho nezbláznila. A pak to nějak vyšumělo. Postupně jsem se vnitřně uklidnila. Asi jsem se tak se vším smířila. A pak se začalo hovořit o chytré karanténě a mě to rozrušilo nanovo. Všechny konspirační teorie se najednou stávají pravdou. Včetně špehování lidí. Vždycky jsem si myslela, že vláda špehuje. Teď to ale bude skutečné. Nakonec asi přestanu chodit s mobilem ven. Do práce si pořídím hodinky. Stejně mobil potřebuju jenom proto, abych věděla, kolik je hodin. Takže zhruba takhle prožívám současnou realitu. A víte, že teď už se vůbec nebojím? Dokonce i tu roušku občas zapomínám doma. Musím se pro ní vždycky jít zpátky.
