9. dubna 2021

Než se zešeří

Dobrý den, drazí čtenáři. Dneska si ukážeme fotky z 24. ledna. Oproti těm minulým sníh malinko odtál. Ale to vůbec nevadilo. Stejně se většinou při svých procházkách často držím mimo cesty, tak alespoň se člověk nemusel tolik brodit. Zato ale foukal poněkud ledový větřík.

Ten den jsem šla na kopec za naší vsí. Chtěla jsem ještě víc zasněžených výhledů. Měla jsem tenkrát totiž strach, že o ten sníh přijdu, tak jsem ho přece musela vyfotit co nejvíc. Už totiž dávno není samozřejmosti, jako před lety. 

3. dubna 2021

Vše přikryl sníh

Dobrý den, vážení čtenáři. Vzpomínáte si na to, jak jsem na začátku minulého článku psala, že mamce vyšlo, že je pozitivní na koronavirus? Tak hned druhý den jsem se rozstonala. Respektive v neděli mi bolela hlava a měla jsem horečku. V pondělí už ne. To se mi akorát spustila rýma a bolelo mě v krku. Nic, co by se nedalo přechodit, že jo. Každopádně to, že jsem mohla být doma, jsem docela ocenila. Dnes už se zdá, že mi je dobře. Takže až mi skončí karanténa, budu muset zase do té otravné práce. Ale nemějme dnes černé myšlenky. Pojďme raději zavzpomínat na to, jak to bylo 17. ledna venku nádherné. 

Ani nevíte, jak jsem se těšila, až bude sníh. Jak jsem druhým záviděla jejich fotky se sněhem, zatímco já neměla žádné. Řeknu vám, že je to hrozný pocit. O tom víc jsem měla chuť juchat, když se mi konečně takhle poštěstilo. Vždyť jaro po zimě bez sněhu je skoro stejné, jako ráno po probdělé noci. Ale vždyť to sami musíte znát. 

20. března 2021

Novoroční procházka

Pamatujete si, jak jsem si stěžovala, že rychleji fotím, než následně zveřejňuji fotky na blog? Myslím, že se to teď možná... MOŽNÁ... na nějakou dobu změní. Jak je teď to testování ve firmách, tak mamce vyšlo, že je pozitivní na koronavirus. Můj test, který mi dali v práci byl sice negativní, ale tak musím být doma. Takže žádné zbytečné procházky. Můžu nejdál ke kontejneru.

A teď tedy konečně k těm fotkám z 3. 1. 2021... Vlastně se o nich bude těžko psát. Z této procházky si pamatuju jen velmi málo. Snad jen to, že celý předchozí týden byl trochu mráz a zrovna tuto neměli se mi poštěstilo a byly dva stupně nad nulou. A tak krajina vypadala tak, jak vypadala.  
Třeba tahle podivná tůňka. Pamětníci si jí možná pamatují z článku zveřejněném 15. 2. 2019. Tohle je focené z druhé strany. Zvláštní jen, že jí fotím, jen když je její hladina pokrytá ledem. Jindy mě to nenapadne.

14. března 2021

Krev a sliny, zubař a test

Ach, drazí čtenáři. Je tomu zase nejméně čtrnáct dní, co jsem naposled vydala článek. Dneska jsem chtěla konečně zveřejnit fotky z 3. ledna. Ale asi to bude muset opět počkat. Mám totiž z poslední doby tolik podnětů, že nejdou nechat bez povšimnutí. 

1. března 2021

Do práce hnát lidi, jak na jatka

Dobrý den, drazí čtenáři. Je to už dvacet dní, co jsem naposled napsala nějaký článek... Ale mám pro to pádnou výmluvu. Nejdříve jsem na to neměla čas, pak energii a nakonec náladu. Myslím, že by se mi dost ulevilo, kdybych nemusela chodit do práce. Ne, nebojím se nákazy. To mě přešlo už loni v květnu. Mě už je tak nějak jedno, jestli budu dál žít, nebo jestli zemřu. A možná i tu smrt přijímám snáze, než život. Jen některé lidi, co tam potkávám už nemůžu ani vidět. A už vůbec ne poslouchat jejich debilní žvásty na mou osobu. Není den, aby mě někdo něčím neurazil.

8. února 2021

Jdeme k vodě

Dobrý den. Po dlouhých chvílích rozjímání jsem přišla na to, jak pojmenovat fotky z 6. a z 13. prosince. Víte, co to znamená? Že budu mít konečně za sebou resty z roku 2020 a budu moct pokračovat dál. 

Začneme tedy tím 6. prosincem. Pamatujete si ještě na sérii fotek "Před větrolamem, za větrolamem"? Tak přesně na to samé místo jsem ten den šla. A musím říct, že v zimě to tu přece jen vypadá trochu jinak, než na jaře. 
Takže těsně před větrolamem jsou těsně vedle sebe takové dva hranaté rybníčky. Možná spíše takové požární nádrže. Celoročně je tam totálně odporná voda. Možná už ho znáte. Fotku s ním jsem zveřejnila 24. ledna 2020. Na jaře to snad ještě jde, ale pak je v něm až do podzimu takový ten zelený žabinec. A ani na samém začátku prosince to nevypadá kdovíjak parádně. Ten den bylo kolen nuly. Voda při takové teplotě má už tendenci zamrzat. I tady je místy takový škraloup. Tedy alespoň u krajů. Na bruslení to rozhodně není. Navíc tenhle výjev není ani moc fotogenický. Nicméně je to první pokus matky Přírody o led a to se zvěčnit musí.

6. února 2021

Design 18 - Princess of the Dawn

Název designu: Princess of the Dawn
Datum vytvoření: 6. 2.  2021
Vyroben pro: https://raja-luthriela.blogspot.com
  


Dobrý den, milí snílci. Někde jsem se doslechla, že člověk, který potřebuje ve svém životě nějakou věc ukončit, popřípadě něco právě ukončuje, podvědomě prý volí černou. Tato barva mu prý k tomu dodá sílu. Důkladně jsem se nad tím zamýšlela a zjistila jsem že je na tom asi něco pravdy.
Já jsem totiž nejvíc potřebovala černou barvu právě na konci základky. V té osmé a deváté třídě mě škola už celkově štvala. Spolužáky jsem nenáviděla a tu budovu jako takovou bych pomalu ještě dnes nejraději zapálila.
A v tu dobu jsem právě nejvíc měla ráda černou. Myslím, že kdybych jen měla trochu více odvahy, nejspíš bych vyházela ze skříně všechny barevné hadry a nosila jen černé. Takhle jsem se ale musela spokojit s kompromisem a černé a barevné kusy kombinovat. A to nebylo ono. Tak jsem alespoň měla vždycky tmavé designy na svých blozích. To mi prostě muselo stačit. 
Pak někdy v druháku na střední jsem barvy přestala řešit úplně. Dokonce i růžovou jsem vzala na milost. Do dnes jsem pak černou užívala jen vzácně, když jsem na ní měla náladu.
Ale teď mám pocit, že mi nastalo nové černé období. Jako vy v mém životě bylo nějaké nové napětí, nějaká nová věc, co už delší dobu zahnívá a je třeba se jí co nejrychleji zbavit. Prostě mě už všechno kolem mě štve. Částečně za to asi může ta lapálie s koronavirem a částečně asi i to že nejspíš potřebuju změnit prostředí.
Haldy černého oblečení si opět koupit nemůžu. Sice oproti těm čtrnácti až šestnácti letům teď přece jen disponuji nějakými financemi, ale zase jsou zavřené obchody. A nakupovat přes internet oblečení se mi z hloubi duše příčí.

Nicméně se člověk nějak ventilovat musí. Byl to spontánní nápad, který byl třeba uskutečnit, jinak bych neměla klid.
Už před dvěma dny jsem objevila píseň Princess of the dawn od skupiny Accept. Nejdřív jsem se na ní moc netvářila. A je pravda, kdyby si její melodii nevypůjčil Aleš Brichta nevypůjčil pro svou vlastní píseň, ani bych je jí nezaobírala. Ještě že v Čechách vznikaly a stále vznikají tak skvělé cover verze, jinak by si člověk původní znění ani neoblíbil. 
Ať tak, či tak, už tehdy se mi zrodil v hlavě nápad, že musím vytvořit design na motivy Princess of the dawn. Včetně nového oddělovače. Jestli se mi to zdařilo nebo ne, to musíte posoudit sami. Já osobně spokojená nejsem. Něco tomu chybí. Ale co?

25. ledna 2021

Toulky po místech tichých

Dobrý den, drazí čtenáři. Pamatujete si, jak jsem vám slíbila, že zveřejním článek jednou za tři dny? Tak jsem to nesplnila. Jednak jsem nevěděla, jak sérii fotek z 22.11. nazvat, a jednak po nás v práci chtěli tolik přesčasů, že jsem na nějaký blog ani neměla náladu. A také mě občas pobolívaly zuby. Tak jsem se prostě na to vykašlala a do budoucna vám už nic neslíbím. 

Jinak s pojmenováváním článků mám neustále nějaké problémy. Člověk potřebuje, aby pojmenování zachytilo atmosféru na fotkách a zároveň chce aby znělo tajemně, skoro až pohádkově a zároveň nebylo trapné. A právě tohle se mi prakticky nikdy nepovede. Jak tohle řešíte vy? A není jen moje neschopnost vymyslet název důkazem, že mé fotky jsou mizerné, nebo přinejmenším všechny stejné?

A teď konečně k fotkám. Prakticky skoro celý podzim míjím na různých místech takové keře s růžovými bobulkami, které se později rozevřou a jsou v nich takové oranžové kuličky. Celé léta přemýšlím, jak se to jmenuje. Teď mi stačilo pár minut hledání na internetu, abych zjistila, že je to brslen evropský. Záhada vyřešena.

13. ledna 2021

17. listopad v přírodě

Někdy na konci července jsem usoudila, že mám už vyfocených fotek příliš mnoho a že fotím rychleji, než zveřejňuji na blogu. A tak jsem si na své procházky dlouho foťák nebrala. Byla potřeba pauza. Teprve v poslední třetině podzimu jsem se rozhodla, že nastal čas pauzu ukončit.

17. listopad je slavný den. Všichni víme, čeho je to výročí a každý na něj má svůj vlastní pohled. Někdo si užívá volného dne u televize a někdo už jen z principu chodí demonstrovat a už z toho má docela i dlouholetou tradici. V takové zimě. Já jsem ten den šla na procházku a to víte, že jsem si dala sakra záležet, abych nepotkala žádné lidi. Ti přece jen narušují rozjímání.

U první fotky zrovna začneme docela odvážně. Poslední dobou se totiž docela zaměřuji na UFO mraky. Tedy mraky, které svým tvarem připomínají létající talíře a někteří lidé dokonce tvrdí, že v takových oblacích, se dokonce ty mimozemské lodě maskují. Nevím, co je na tom pravdy. Já se pořád zdráhám tomu plně uvěřit. To mi ale nebrání tyto mraky fotit. Například tenhle UFO mrak je pěkný.