Zdravím, milí čtenáři. Je tu další díl povídky Ten, který udeří. Možná jste na ní už zapomněli. Je to vlastně víc, než rok, co jsem zveřejnila poslední kapitolu. Já sama jsem zapomněla události, které se v minulých kapitolách odehrály. Musela jsem to číst znovu. Vy to asi budete muset udělat taky, ale třeba máte lepší paměť, než já.
Zdravím, milí čtenáři. Docela dlouho jsem tu nezveřejnila procházkové fotky. A protože jedny ze 7. července mám v zásobě, tak sem s nimi.
Podle všeho to byl takový šedý nanicovatý den. Podle Archivu počasí dokonce mělo být kolem sedmnácti stupňů. Matně si dokonce vybavuju, že pršelo, pak přestalo a za nějakou dobu mělo opět začít. A já tu procházku chtěla vecpat mezi ty dva deště. Ale je možné, že ta vzpomínka se týká úplně jiného dne.
Zdravím milí čtenáři. V neděli 30. června jsem byla na procházce. A nefotila jsem, jako obvykle. Rovnou jsem natáčela video. Byl to takový nápad. Chtěla jsem své procházky ještě víc přiblížit lidem. . Ve videu jsou zachyceny záběry, kudy jsem šla a útržky mých myšlenkových pochodů, které mě při cestě napadaly. Jen jedno už podruhé neudělám. Nebudu natáčet v takovém vichru. Ještě že nefoukal po celou dobu, ale jen chvílemi. Každopádně rozumět je ve videu všemi, co jsem říkala. Při dalších vlozích z procházky si ale musím dávat pozor na to, abych držela při chůzi mobil rovně a moc s ním nekymácela. To by myslím bylo pro diváka komfortnější. Také jsem uvažovala, že si do příště připravím i nějaká témata, abych na procházce nekomentovala jen to, co roste kolem. Protože to také nebude zajímavé do nekonečna. Já se tedy i teď snažila o něčem mluvit, ale není od věci si napsat seznam věcí, které můžu probírat, když okolo mě zrovna není nic zajímavého.
Co se týče náhledovky, tak jsem na ni použila čtyři své fotky. Jsou minulých let. Snažila jsem se, aby tam byl ten samý rybník a ty samé rostliny, které jsem vídala cestou.
Zdravím milí čtenáři. Tak se stalo, že se mi podařilo natočit další video. A k mému zděšení má přes 20 minut. A to navzdory tomu, že jsem se to snažila trochu sestříhat, Jinak by to bylo ještě o sedm minut delší.
V tomto videu jsem započala věc o které sním už od konce minulého roku. A to je Junk Journalu na téma Edgar Allan Poe.
Myslím, že jméno tohoto spisovatele každý z vás už slyšel. Minimálně na hodinách literatury. Je to ten, co napsal báseň "Havran" a povídku "Jáma a kyvadlo". Zvládl toho ale mnohem víc. Například se mi líbily hororové povídky "Zrádné srdce" či "Černý kocour". Napsal i pár detektivních věcí. Například vraždy v ulici Murgue. Taková kuriozitka pro mě bylo dílo "Muž, který se rozpadl" Ten konec čtenáře překvapí. Stejně tak příběh "Brýle". Ten má dokonce i takové humorné vyvrcholení. Jediné, co nedovedu zatím dostatečně docenit, je "Zánik domu Usherů". Asi mi to přišlo příliš zdlouhavé. Avšak temná atmosvéra je tam ztvárněná dokonale.
Co se týče videa jako takového, tak sestříhávání mi šlo daleko lépe od ruky, než minule. Akorát na jednu věc si musím dát pro příště pozor. Jednou či dvakrát jsem se unáhlila a odstřihla i první slabiku jednoho slova. Taky asi musím mluvit víc nahlas. Přinejmenším do té doby, než se odhodlám pořídit si mikrofon. Nejspíš to udělám, až budu mít alespoň deset odběratelů.
Každopádně by mě velice zajímaly vaše názory. Například, jak na vás video působí, co bych měla udělat, aby se vám na to koukalo víc, a tak.
Zdravím, milí čtenáři. Letos jsem byla poprvé na houbách a něco málo jsem našla. Vlastně jsem ani moc neshledala. Jen jsem se prošla skrz řídký lesík. A něco jsem našla přímo u cesty. Také jsem viděla spoustu neznámých vymyšlených hub, které ani nejsou v atlasu.
Fotky jsou ze dvou různých dnů. Ta první je že 3. června a ty ostatní z 10. června.
Tuhle fotku ze 3. 6. jsem nevyfotila při procházce. Ta rostla pár metrů od silnice. Všimla jsem si jí, když jsem šla tenkrát z práce. Ani nevím, co je to zač. Ona má jisté znaky bedlovitosti. Dokonce by člověk řekl, že to je nejedlá bedla hranostajová. Jenže ta roste od srpna do října. Teď je přece červen. I když je pravda, že letos docela hojně rostou podzimní houby už od jara. Ale kdo ví, co je to doopravdy.
Zdravím, milí čtenáři. Tak nějak jsem si uvědomila, že vlastně strašně dlouho nic nepřibylo v sérii článků, ve kterých představuji nějakou píseň s animovaným videoklipem. A protože jsem se rozhodla, že pro tentokrát vás nebudu šetřit, tak jsem vybrala Sveet Evil Sun od kapely Candlemass.
Tohle vlastně není videoklip s nějakým napínavým dějem. Ty výjevy jsou spíš lyrické a pokud můžu tvrdit, připomínají nějaký hodně divný horečnatý sen.
Candlemass je švédská epic doom metalová kapela fungující od roku 1984. Jejich hudba tehdy měla na doom metal určující vliv. A podle jejich debutového alba "Epicus Doomicus Metallicus" byl dokonce pojmenovaný epic doom metalový podžánr. Během své existence se několikrát rozpadli a zase se dali do hromady. Také vystřídali několik zpěváků, aby se v roce 2018 zase vrátili k tomu původnímu. Ale když tak člověk teď studuje jejich historii, tak vůbec, určití členové kapely odcházeli a po letech se zase vraceli. když odešli jiní. Oni to vlastně musí být hrozně konfliktní lidi, kteří bez sebe ale nemůžou být. :-) Jinak deska s písní Sweet evil sun vyšla v roce 2022.
Sladké zlé slunce. Potažmo slunce jako takové. Jak rádi tuto životodárnou hvězdu vídáme po několika deštivých dnech a jak ji proklínáme, když už je druhý týden třicet dva stupňů ve stínu. A přesto je to pořád to samé nebeské těleso. Ta samá koule žhavých plynů, kterou uctívaly mnohé starověké civilizace i přírodní národy.
Text písně jde vlastně ještě dál. Vnímá slunce jako zlou bytost s ďábelskou a spalující podstatou. Bytost tak mocnou a všudypřítomnou, že se každý člověk oproti ní musí cítit malý a bezvýznamný. Slunce je v písni označené jako matka světa. Dokonce i jako císařovna. Slunce přece, i když vládne ničivou silou je zároveň zázračné a živoucí, věčné i nepodmanitelné...
Co se týče videoklipu, tam je běžný člověk v koncích. Jak už jsem naznačila, neobsahuje žádný srozumitelný příběh. Jsou to spíš takové polostatické záběry s opakujícími se motivy. Ale v žádném případě to není nuda, Video je vlastně velmi působivé, podmanivé... a vlastně i trochu strašidelné. Já si to pouštím pořád dokola. Zejména proto, že nevím, co to všechno jako celek znamená. Už když jsem si to pustila tenkrát prvně, měla jsem intenzimní pocit, že potřebuju nějakého odborníka na výklad symboliky. A kdo ví. Možná i odborníka na hermetismus. Člověk z toho cítí cosi prastarého, prvotního, archetypálního...
A přesto to tak nějak obrací zažité stereotypy naruby. Každý z nás si jistě vzpomíná, že v dětství kreslil sluníčko s veselým obličejem. Jenže v tomhle klipu má slunce téměř démonický výraz. Ba co víc. Vlastně slunce se zlými a strašidelnými obličeji dominuje nadpoloviční většině výjevů. Můžete tam zahlédnout i lebku s něčím podobným paprskům, slunečnici s labyrintem v středu, mnohé neidentifikovatelné bytosti, babylonskou věž, která je centrem veškerého dění v tamějším světě. A potom druhá věž, ve které přes den prodlévá temná zahalená postava s blikajícím světlem ve tvaru oka na zádech, která v noci vychází ven. Ale ani blikající očí nejsou ojedinělým výjevem. Stejně není vyjímkou ani pohled na nějaká ozubená kolečka. Ta také musí mít nějaký význam.
Ve videoklipu je mimo jiné velký prostor pro dohady a otázky. Obrazy totiž nic nevysvětluje. Pouze ukazují z kontextu vytržené útržky, které se tam odehrávají. To pak člověk přemýšlí, co je to za labyrint, ze kterého v jednom záběru vychází slunce? A ta postava v černém je kdo? Čaroděj? Bytost, která má představovat tmu či smrt? A co je to za bednu či truhlu, kterou má u sebe téměř u konce videa? Ta ozubená kolečka, která se tam občas mihnou, jsou co? Mají představovat jakýsi hodinový strojek? Nebo soukolí osudu? A proč ta jedna slunečnice letí směrem k věži? A proč z té slunečnice potom vyjde měsíc? To jsou zkrátka takové věci, na které nikdo nemá odpověď. Něco jako když člověk luští obrazce, které udělá kávová sedlina vysypaná na talířek. To je často stejná záhada.
Tak zkrátka nezbývá nic jiného, než abyste si tu píseň pustili také. Třeba nakonec budete chytřejší, než já.
Zdravím, milí čtenáři. Dnes tu mám pro vás další procházkové fotky. Jednu ze soboty 25. května a zbytek z neděle 26. května.
Na téhle sobotní, je ono pole s jetelem inkarnátem, které jsem vám slíbila minule. Už bylo rozkvetlé skoro celé, a tak jsem ho mohla vyfotit. Něco tak nádherného na tomto místě už dlouho nebylo. Vlastně ani nevím, že by tu kdy rostlo něco jiného, než tráva. Ale klidně tu mohlo být i obilí. Tohle byl vždycky pro mě jen málo zajímavý kus půdy. Až letos, když se tam objevit tenhle jetel, příiáhl mou pozornost.
