23. února 2024

Jaro v lednu

Zdravím, milí čtenáři. Mám tu pro vás další fotky. Tentokrát z 28. ledna

Po dlouhé době nefoukal vítr a nebe bylo jako vymetené. Myslím, že se oteplilo až na šest stupňů. Na rybníce už zbyla jen tenká vrstvička ledu. A místy se už rozpustil úplně. Oproti minulým dnům bylo tak nádherně.

16. února 2024

Kouzlo zasněžené přírody

Dobrý den, milí čtenáři. Věřím, že nám zima ještě nedala poslední sbohem. Přesto to ale už nějakou dobu vypadá na jaro. Pojďme si tedy zavzpomínat ta dobu, kdy zima ještě byla. A to na 16. a 21. leden.

A tato první fotka je právě ze 16. ledna. Tohle neudržované místo porostlé orobincem bylo kdysi dávno rybníkem. Já už si to ale nepamatuju. Asi ho zrušili dávno před mým narozením. Taťka tam prý jako malý chodil bruslit. Dnes je tam už jenom bahno a čvachtanice. 

9. února 2024

Bílý sníh a čirý led

Zdravím, milí čtenáři. 14. ledna jsem po dlouhé době měla na procházce slunce. To však skoro vůbec nehřálo. Foukal takový ledový větřík. Ne nijak prudký, přesto však dost nepříjemný.

Touto cestou moc často nechodím. A vlastně ani nevím, jestli tento výjev mám na fotce. Myslím si, že ne. A jestli přece jen ano, tak maximálně jednou. Vyloučit se to přece nedá.

Za určitých podmínek ta zídka po levé straně vypadá docela zajímavě ne? Na první pohled působí takovým nepřirozeným dojmem. Prostě, aby tu mohla být cesta, asi museli odkopat kus svahu. Následně ho obezdili aby se jin nesesouval. Nahoře pak vysadili nějaké jehličnany, které asi také pomáhají zpevnit tu hlínu. A nebo je to ještě jinak a okolnosti vzniku tohoto útvaru se odehrávaly za jiných podmínek.

3. února 2024

Kolem zasněžených plání

Zdravím, drazí čtenáři. Mám pro vás další sérii fotek. Podívejte se, jak to vypadalo 7. ledna na procházce.

Tenkrát bylo mimořádně ohavné počasí. Vítr foukal tak ledový, že ze pronikl nejen pod bundu, ale i pod kůži. Ani šátek na krk neměl žádný efekt. A to nebyl žádný extra velký mráz. Dva, tři stupně pod nulou. Víc ne. Oblohu k tomu všemu pokrývaly neprostupné šedé mraky, díky kterým se zdála být tak proklatě nízko. Avšak v přírodě panovala fascinující, zvláštně tajemná atmosféra, díky které člověk všechno to martyrium podstupoval rád. 

Vlastně mám ráda rozcestí. Baví mě, když se na něm můžu zastavit a porozmýšlet, kterou cestou se vydat. Někdy rozhodne rozpočítadlo. Jindy jdu směrem, kterým fouká menší vítr či kde svítí víc slunce. Někdy jdu zase tudy, kde je větší stín, který člověka naopak před sluncem chrání. Ať tak či tak, tentokrát jsem se vydala vlevo. Prostě jsem tou cestou už dlouho nešla. Někdy jsou věci tak prosté.

27. ledna 2024

Rychlý výlet na Hlubokou

Zdravím, milí čtenáři. Pátek 29. prosince na jednu stranu úplně mizerný a na druhou nakonec docela vydařený. Ten negativní prvek byl, že nám v práci slíbili, že ten den všichni budeme doma. A až ve čtvrtek čtyřicet minut před koncem směny z vedoucího vylezlo, že se jde. Kdyby rovnou řekli pravdu, člověk by to nějak skousnul, ale takhle už měl naplánované věci a rozhodilo mu to veškerý harmonogram. Měly jsme přece s mamkou jet k babičce do Protivína.  Vlastně to mamka naplánovala už na 27.  prosince, jenže my šli do práce i ty předchozí dny, mezi svátky.

Nicméně v ten druhý den jsem přišla, i když jsem od rána byla mrzutá. Ba i vzteklá. Dokonce jsem přemýšlela, kolik zápalných lahví by člověk měl použít, aby to tam všechno srovnal se zemí.  A divil by se mi někdo? Člověk v práci končí ve dvě, nejbližší vlak jede před čtvrtou hodinou. Cesta do Protivína to trvá nějakých 35 minut. A to už je skoro tma. A pak mi kolegyně poradily, že klidně můžu jít z práce dřív, když mám nějaké ty hodiny navíc. A to byl spásný nápad. Na internetu jsem okoukla jízdní řády a zjistila, že když odejdu ve dvanáct, budou mi perfektně navazovat spoje. Mamka už do Protivína odjela ráno a já za ní měla přijet odpoledne. Nebo spíš už v podvečer. Ale teď jsem tam mohla být už o dvě hodiny dřív. Krása. Náhle se mi nálada změnila o 180 stupňů.

Cesta že Strakonic do Protivína proběhla bez komplikací. Když jsem na zastávce vystoupila z vlaku, zamířila jsem rovnou k babiččinu domu. Je to přece jen devět minut cesty pěšky a počasí bylo dost nepříjemné. Foukal vítr a dokonce trochu mrholilo. Ale ani mi to v tu chvíli nevadilo.

A jak jsem šla, na půli cestě jsem potkala mamku, která mi šla naproti. Už před tím, jsem jí poslala SMS, kdy tak přibližně přijedu. Říkala, jestli bychom se ještě neprošly po městě. A já si řekla: Proč ne? Prošly jsme náměstí, v řeznictví jsem si koupila tlačenku a kousek dál rohlíky, s tím že budeme mít fajn večeři. Také jsme se podívaly do knihobudky. V podstatě je to bývalá telefonní budka, kam lidé odkládají své vyřazené knihy, a berou si jiné. Ve Strakonicích je také taková. Ale nic jsme tam ten den neulovily. Pak jsme šly zpátky. A jak tak kráčíme po chodníku, vidíme, na silnici zastavovat nám známé auto. Byla to ségra s jejím přítelem, kteří se jeli podívat, jak je zámek Hluboká vánočně osvícen. Ptali se, jestli nechceme jet s nimi. Nebyl čas se dlouho rozmýšlet. A bylo to tak narychlo, že člověk nestihl vymyslet výmluvy, proč odmítnout. Na silnici se nedá přece stát věčně. A tak jsme souhlasily. Hluboká nad Vltavou už od toho Protivína tak daleko není. Něco málo přes 25 kilometrů. Mamka jen babičce zavolala, aby se nestrachovala, proč tak dlouho nejdeme.

Jelo se okolo Temelína. Je to foceno z jedoucího auta skrz zmoklé okénko, takže nic extra. Ale stejně. Být tak blízko atomové elektrárny je tak vzrušující. Ty chladící věže jsou vskutku monstrózní. Líbí se mi. V sedmé třídě jsme tam byly se školou na exkurzi. Ta mě zklamala. Myslela jsem, že nám ukážou reaktor. Ale k reaktoru oni cizí lidi nepouští. Jen nám v takové tmavé místnosti promítli krátký dokument o výrobě elektřiny a pak nám ještě udělali půlhodinovou přednášku o radioaktivitě. Prostě něco, co třináctileté děti hrozně zaujme. :-) 

19. ledna 2024

Větrné Vánoce

Zdravím, milí čtenáři. O štědrém dnu vždycky chodím na procházku. A letos se dokonce stalo to, že štědrovečerní procházku můžu skloubit s tou nedělní fotografickou. 

A stejně to byl takový divný den. Silnice ani suchá, ani mokrá, všude rašila nová tráva, i když by správně neměla a tmavé stromy se tyčily k ocelově šedému nebi. A nejhorší ze všeho byl ten vítr. Ten člověka při chůzi prakticky brzdil. 

12. ledna 2024

Přečtené knihy za rok 2023

Zdravím, milí čtenáři. Víte, že tohle je už osmý rok, co držím tuhle tradici v zapisování přečtených knih? Prakticky od začátku fungování tohoto blogu. To byly ty krásné staré zlaté časy, kdy blog.cz ještě jakž takž fnngoval. Navěky na ně budu vzpomínat. 

Ale k věci. Letos jsem přečetla 12 knih. To je na mé poměry tak akorát. Loni jich bylo patnáct. To byl myslím můj rekord. Napadlo mě, že k desátému výročí vytvořím v excelu spojnicový graf, který by znázorňoval, jak stoupaly a klesaly počty přečtených knih v jednotlivých časových obdobích. Ale já na to určitě zapomenu. Ať tak, či tak, pod čarou si můžete přečíst, jaké knihy jsem to letos vlastně zdolala