7. června 2020

Vstříc novým zítřkům

Dobrý den, drazí čtenáři. Jak asi někteří z vás ví, minulý týden jsem se přestěhovala z blogu http://teprve.blog.cz. A jak už jsem tam naznačila, už mě  přestaly bavit věčné nefunkčnosti blogu.cz. Já jsem velmi trpělivý a důvěřivý člověk. Pořád ještě ve skrytu duše doufám, že to nabere nový dech a já se tam budu chtít zase vrátit. Mám prostě blog.cz velice ráda. Vždyť od roku 2008 už jsem tam měla blogů, že bych je nespočítala. Bude se mi stýskat. Ale čím dál víc mi ta situace tam připomíná píseň Strážné majáky od kapely Sarkonia. Velice tristní úhel pohledu. Ale je to tak.


15. května 2020

Nový dech

Teď jsou na řadě fotky z 5. dubna. Jsem čí dál víc pozadu, nemyslíte? Je to špatné. Člověk si prostě prd pamatuje, kde tenkrát byl, co se mu honilo hlavou a co vlastně fotil. Nicméně tahle procházka je nezapomenutelná.
A víte, proč jsem to nazvala "Nový dech"? Protože zrovna v tu dobu mě přestalo bavit bát se koronaviru. Překonala jsem takovou svou vlastní menši krizi a mohla už zase pomýšlet na příchod nových dnů.

Tehdy tak nádherně kvetly třešně... a trnky... A těch včel.



Já vím, že fotky polních cest jsou úplně zbytečné. A navíc konkrétně tuhle tu už jednou mám. Ale váže se k ní zajímavá synchronicita. Pár dní před tím jsem v televizních zprávách viděla nějakou reportáž o nepokojích na řecko-tureckých hranicích. Ukazovali tam různě záběry a mimo jiné jsem si všimla polní cesty, která vypadala úplně stejně, jako tato. A to mě inspirovalo zvolit příště tuhle trasu.


A pak jsem si všimla takového prostranství z kameny, co byly akorát tak do ruky. A já si tak ráda stavím z kamenů roztodivné útvary. Říkám jim minilitické stavby. Je to forma velice trpělivé meditace. Občas prostě dostanu inspiraci a začnu si hrát. A zrovna ten den jsem se s tím posunula na vyšší úrověň. Chce to jen ztišit mysl a hledat těžiště... Někde přece vždycky je.
Ani jedna z těch staveb nemá více, než 35 centimetrů. Přesto vypadají na fotkách docela magicky.



A tohle se mi asi líbí nejvíce. Něco podobného bych chtěla na obálce své knihy, kdyby se mi jí náhodou povedlo dopsat. Tento útvar mi připomíná kotvu a zároveň trochu strom, či houbu. Dodela by to i korespondovalo s příběhem o duších, které se inkarnují do hmotného světa a na nějakou dobu v něm zakotví a zakoření.

9. května 2020

Existuje vůbec nějaký literární časopis?

Mě vždycky bylo líto, že už neexistují žádné takové časopisy, jako byly v 19. století Máj, Ruch a Lumír. Prostě časopisy, kam by čtenáři posílali svojí poezii a své drobnější povídky a pak by měli ukrutnou radost, když by jim to tam otiskli. To by bylo skvělé. Mohla bych tak zviditelnit svou tvorbu mezi širší veřejností. A až by se mi podařila dopsat a vydat nějaká delší kniha, už by mě znali a víc by si jí kupovali. Ale takhle? Je to prostě bída.
A i kdybych tam zrovna neměla, co posílat, tak bych aspoň mohla číst příspěvky jiných autorů. Ano, chtěla bych si pravidelně kupovat časopis, kde by byly básně a různé příběhy. Jenomže žádný takový neznám. Jestli o nějakém takovém víte, sem s ním. Všude prodávají jenom bulvár a ten mě nezajímá. Ale třeba nějaký takový přece jenom existuje. Tedy aspoň v to doufám.
Když jsem se tím svěřila sestře, tak mi říkala, že bych mohla nějaký takový založit. Ty jo, ta myšlenka mě tak nadchla. On to není zase tak špatný nápad. Byla by tam básnická rubrika, dva, až tři příběhy na pokračování, pár jednorázových příběhů, nějaká křížovka nebo sudoku, hádanky, kreslený vtip nebo karikatura, kuchařský recept. Čas od času nějaký rozhovor s pravidelnějším přispěvatelem. A kdybych popřemýšlela, možná bych našla ještě více nápadů, co by tam ještě mohlo být. Třeba bych sehnala i nějakého fejetonistu. A ony by byly dobré i rozhovory s psychologem. Mohl by hovořit o tom, jaké psychologické procesy vedli ke vzniku expresionismu nebo třeba existencionalismu. Tohle mě zajímalo vždycky. Jenže při hodinách literatury se to vždy probíralo jen tak letem světem. Byly zaměřené více na díla, než na duši autorů. Vlastně je to taková díra na trhu. Takoví lidé, jako jsem já, si přece nebudou kupovat Blesk nebo Rytmus života. Vždyť tam není nic, co by obohatilo ducha. A o obohacení ducha přece jde, ne? Jaký by pak byl smysl toho, se rodit na tento svět? To bych se rovnou mohla flákat někde v bardu. Měla bych to aspoň bez utrpení.
Psaní je pro mě základní biologická potřeba. Dá se říci, že když píšu, nemusím ani jíst. Celý půlden pak nemám pocit hladu. Stačí jenom voda. Člověk je přece vyživován radostí z tvorby. Řekla bych, že to tak má více lidí, když dělají něco, co je s nimi v souladu.
Většinu toho člověk napíše na blog, anebo takříkajíc do šuplíku. Ale to nemá to kouzlo. Ale vidět to fyzicky natištěné na papíře… To vědomí, že to, co jste napsali, někoho zaujalo tak, že to zveřejní ve svém časopise.
Teď se ještě vraťme k myšlence, že bych se já obětovala a nějaký takový časopis opravdu vydávala. Jedna fáze jsou velkolepé plány. Ta druhá je realizace. Myslíte, že by to opravdu někoho zajímalo? Není nakonec přece jenom pro dnešního člověka zajímavější, když si píše na blog? Zapojil by se vůbec někdo? Kdo ví?

24. dubna 2020

Příroda je v pořádku

Jsem poslední dobou nějak blogově zabrzděná. Nevím, jak bych to popsala. Člověk je jako bez energie s touhou zalézt do své ulity. V této době to potřebuje víc, než kdy jindy. Jenže pořád musí chodit do té podělané práce a tak nemá čas velebit svou duchovní podstatu, která by pro každou bytost měla být tou nejdůležitější věcí. Smůla, no. Ale nepředbíhejme.

Toto jsou fotky z 8. března. Jo, kde jsou ty staré zlaté časy, kdy korona virus byla nemoc čínská, která na Evropana nejde. A Italové na to umírali právě proto, že jim nikdo neřekl, že ta nemoc na ně nemůže.
Ano, ještě v neděli jsem z toho měla srandu. A už v úterý jsem propadla panice, protože jsem viděla jedno video, kde někdo mluvil o tom, že každý pátý nakažený potřebuje dýchací přístroj a že Evropa tu nákazu nebude zvládat tak dobře, jako Čína nebo Korea. Asiaté z dálného východu jsou prostě hodně disciplinovaní. Evropané nikoliv. Ihned jsem získala dojem, že jsme na pokraji apokalypsy a že všichni zemřeme. Po zbytek týdne jsem byla dost napjatá. Následující pondělí jsem se dozvěděla, že jedna kolegyně byla na poliklinice, kde ordinovala doktorka s teplotou, která se prý vrátila ze zahraničí. Nedovedete si představit, co to udělalo s mojí psychikou. To překvapilo i mě. Dokonce jsem se už i cítila nakažená. A chtěla jsem se odstěhovat do lesa a tam v klidu umřít, abych neohrozila svou rodinu. Ale znáte to. Noci byly chladné. A navíc jsem se dozvěděla, že kolegyně nakažená není. To znamená, že já nejspíš taky ne. Každopádně už jsem byla dost nedůvěřivá a narušená. A přitom jsem pozorovala, že tohle drama je jen mezi lidmi. Že příroda je úplně v pořádku. Že kvetou sněženky, ne narcisky vylézají ze země, tráva se zelená a i sluneční paprsky jsou už hřejivější. A je li v pořádku příroda, je v pořádku i svět? Tak proč se člověk cítí tak blbě?
Následující dny jsem si udržovala něco mezi napětím a velice křehkým klidem. A v skrytu duše jsem si přála, aby zařídili stanné právo, abych nemusela chodit ven mimo domov a riskovat život. Dokonce i roušky jsme si ušili. Pak se roznesla zpráva, že jedna osoba ve vsi má korona virus. A kdybych si už před tím nezažila takový šok, velice by to mnou otřáslo. Nakonec jsem se dozvěděla, že to byla jenom fáma. Že ta osoba nakažená není. Že je jenom v karanténě. No prostě náročné období. Ob den jsem večer před spaním musela meditovat, abych se z toho nezbláznila. A pak to nějak vyšumělo. Postupně jsem se vnitřně uklidnila. Asi jsem se tak se vším smířila. A pak se začalo hovořit o chytré karanténě a mě to rozrušilo nanovo. Všechny konspirační teorie se najednou stávají pravdou. Včetně špehování lidí. Vždycky jsem si myslela, že vláda špehuje. Teď to ale bude skutečné. Nakonec asi přestanu chodit s mobilem ven. Do práce si pořídím hodinky. Stejně mobil potřebuju jenom proto, abych věděla, kolik je hodin. Takže zhruba takhle prožívám současnou realitu. A víte, že teď už se vůbec nebojím? Dokonce i tu roušku občas zapomínám doma. Musím se pro ní vždycky jít zpátky.


Ale to jsme odbočili. Vraťmě se tedy do doby, kdy svět byl ještě v pořádku. Kdy jsme ještě mohli chodit ven bez hadru na ksichtě a zkoumat vůni kvetoucích kočiček.


Vždycky se mi líbily fotky, na kterých se odráží stromy ve vodě. A jedna taková se mi povedla vyfotit. Toto je místní koupaliště. Od té doby, co se rekonstruovalo, se v něm nedá koupat. Smutné.


Tento balvan mi vždycky přípomínal pyramidu. A třeba to je nějaká ulomený vrcholek. Co my víme?


A co by to bylo za nedělní fotografickou procházku, kdybych nezvěčnila nějaké houby?

12. dubna 2020

Otvírá se brána jara

Ach, já jsem takový lempl. Mám tolik sérií fotek z procházek a nezveřejňuju je. To je hrůza. No nic. Pokračujeme tam, kde jsme minule zkončili. 9. únor máme odbytý. 16. 2. jsem na procházce nebyla, protože mě bolelo v krku. 23. 2., jsem na procházce byla, ale neměla jsem s sebou foťák.
Toto by měli být fotky z 1. března.

Tuto sérii fotek jsem tekhle nazvala proto, že jsem letos poprvé cítila ve vzduchu jaro. Dokonce i kočičky už začínaly kvést. Samozřejmě, že jsem tušila, že ještě muže přijít sníh a mráz, ale už to prostě neyla zima. Ty sněženky, co kvetly všude, kam se člověk podíval.



Vidíte na té fotce ten lom? Tak tam jsem byla dneska. Z dálky je hezčí. to vám řeknu. Ale ten rybník je zase hezčí z blízka. Kdo by to řekl?


A vůbec si nepamatuju, kde jsem vyfotila tyto pneumatiky. A vůbec jsou hrozné. Ale ten mech...


A nakonec sedmikrásky. Ty snad kvetou celý rok.

29. března 2020

Klid před bouří

Pamatujete si ještě na orkán Sabine? Onehdá v neděli 9.2. jsem byla na procházce. A už jsem samozřejmě věděla, že v Německu zuří veliký vítr a který v noci dorazí i do Čech a přinese s sebou ochlazení, déšť a sníh.
Avšak zatím to tak nevypadalo. Sluníčko svítilo a zdálo se mi být úplné bezvětří. Prostě krásný den. Na obloze ani mráček. Tedy kromě těch rozplizlých jedovatých, co zůstávají po čarách od letadel. Ale těch bylo minimum.

A ta panoramata. Vídíte tu mlhu, jak je tak krásně usazená kolem zalesněných kopců vzdálené Šumavy?



Tady je to vídět ještě lépe. Mám ráda, když mám přehled o krajině nacházející se i 40 km daleko. A ještě víc. A ta mlha tomu všemu dodává tajemný nádech. Miluju tajemno a dá se říct, že málo co mě zajímá více.


Když jsem se dostatečně pokochala nad tím, jaké to tu máme pořád ještě krásné, tak jsem zabočila prava a vydala se šikmo napříč polem. Párkrát jsem ještě několikrát změnila směr a následně zamířila k takové skupince stromů a křoví. Dalo by se to nazvat i hvozdem. A tam jsem uviděla krmelec. Tento jsem ještě neviděla. A vůbec jsem na toto místo zabloudila poprvé a vím, že už ho příště nenajdu.


Nakonec jsem se tím rozbahněným polem celá utrmácená vrátila opět na silnici. Chudinky sváteční kozačky na podpatku. Ale už jsou v pohodě.
A jak jsem se tak vracela domů, řekla jsem si, že musím ještě vyfotit toto. Nad tímto už přemýšlím léta. Nepřipadá vám ta budka od plynu zrovna na tomto místě opravdu popněkud zbytečná?
Když se u nás ve vsi dělal plyn, zastupitelstvo to tu nechávalo udělat nejspíš proto, kdyby zde náhodou chtěl někdo stavět. Ale asi se to místo nikomu nelíbilo a tak si ho příroda vzala zpět.


A ta Sabine následně opravdu přišla. Z jarního počasí se najednou stala zima, která trvala víc než čtrnáct dní, během kterých přišlo několik dalších velkých větrů. Toho by se člověk nenadál. Prostě únor nové doby...

14. března 2020

27. den hudební výzvy - Píseň, stará aspoň 20 let

Jó, kde jsou ty časy, kdy koronavirus byla nemoc čínská a na Čecha nešla. Teď už to přestává být legrace. Tedy, ne, že bych nevyhledávala nové a nové vtipy o něm. Například dohle je dobré:
Dřív lidé kašlali, aby zamaskovali prdění a dnes lidé prdí, aby zamaskovali kašel.
Češi jsou geniální právě v tom, že dovedou proti trudomyslnosti svým humorem. Jasně, že mám taky strach a tiše závidím těm, co už mají dostatek zásob. Tedy, ne, že bychom my neměli zásoby. Na vesnici přece všdycky každý má zásoby, protože jezdit do nějakého města kvůli každé kravině je idiotství. To tam člověk jede raději jednou za čas a vezme toho víc. Nehledě na to, že se občas člověku urodí nadbytečné množství nějaké plodiny. Loňské dýně máme ještě teď.
A proto trudomyslnosti samozřejmě nemusíme bojovat jen humorem, nebo myšlenkami na to, že máme vlastně zatím docela hojnost všeho. Ale například i nějakou pěknou veselou písničkou.
Tak proč se neposunout dál v hudební výzvě. U dlouhou dobu je na řadě píseň, která je stará aspoň 20 let. To znamená, že sem můžu dát píseň i starou 24 let. Ať tak, či tak, je ideální do dnešních dní, protože by mohla rozšiřovat dobrou náladu a evokovat bezstarostnost let minulých. S veselou myslí se přece přečkávají nepříjemnosti lépe. Takže povinně zpívat...