7. října 2020

Jak jsem byla na očním

Někdy na začátku března jsem zavolala na oční na kontrolu. A že by jako bylo dobré si nechat vyrobit nové brýle. A protože tam mají dlouhou čekací dobu, tak mě napsali až na 5. října. Což mě vlastně ani nevadilo. Čím déle, tím lépe. Stejně jsem nebyla tak docela připravená jít tam tak brzy. Stačilo, že jsem měla jít v dubnu k zubaři, že jo. Dva doktory během tak krátké doby bych asi nepřežila.

4. října 2020

K bráně do Avalonu

Tohle jsou fotky z 3. května. Ten den zase muselo být opravdu krásně. Ani zima, ani horko. Jak jinak si vysvětlit, že jsem došla tak daleko.

Na téhle fotce můžete spatřit neprostupnou řadu stromů. Skoro připomínají i závěs. Na takovýhle místech je vždycky tak příjemný stín.

26. září 2020

Bílá a žlutá

 Dobrý den, Dnes jsem se rozhodla, že na blog přidám fotky z 26. 4. 2020. Víte, jak vždycky tvrdím, že si napamatuju okolnosti, při kterých jsem fotila jednotlivé fotky? Tak tentokrát si je opravdu nepamatuju. Tedy matně si něco vybavuju, ale splývá mi to s procházkou z 3. 5. 2020. Ach jó. 

Víte, mě totiž v jednom z těch dvou dnů napadl téměř mytologický příběh o tom, proč lidé začali pěstovat řepku. Zmíním to raději už teď, protože fotky jsou jenom tři a bylo by dobré k nim mít aspoň nějaký text.Takže bylo nebylo...

Kdysi dávno, v dobách pohanských, lidé všech národů uctívali Slunce. Brali ho téměř jako svého otce. Milovali ho a nosili mu dary. S příchodem Křesťanství se od Slunce odklonili. Už nevzývali jeho životadárnou sílu. Nepomáhali mu putovat po obloze, a tak i ono jim posílalo stále méně svého svitu. Lidé postupně začali chřadnout. Slunce, ač bylo stále na svém místě, již s nimi nemluvilo. Lidské duše upadaly do temnoty. Jednoho dne, když už lidé málem ztráceli i sami sebe, někoho napadlo, že zkřížením brukve zelné a brukve řepáku, stvoří rostlinu, jejíž květy září, jako Slunce samo. Řepku. Na opravdové Slunce se už napojit nedovedli, a tak si vytvořili náhradní. Jenže tato náhražka fungovala jen krátkou dobu a už nesytila duše prázdných lidí. Museli tedy pěstovat řepky čím dál více. Dnes již zaplňuje téměř polovinu orné půdy. Lidé jsou přesto pořád smutnější a chladnější. A přitom stačí jen málo k tomu, aby se k nám Slunce opět vrátilo. Začít si ho opět všímat.

Na téhle fotce je ovšem pampeliška. I ona je takovým ztělesněním Slunce (tedy ohnivého živlu) na Zemi. Možná že se dokonce podobá slunci více, než řepka. Tady jsou ovšem pampelišky už odkvetlé. To, co kdysi bylo hvězdou, je dnes už jenom bílým trpaslíkem...

14. září 2020

Jóóó karanténa

Byl čtvrtek 10. září. Dle mého názoru úplně obyčejný pracovní den. Navzdory tomu, že jsem zase dělala otravnou činnost, jsem měla docela dobré naladění. A pak ke mě přišel vedoucí a zeptal se, jestli chodím na obědy. Odpověděla jsem že jo. A on odpověděl, že mi ho zrušili. Jsem docela podezíravá. Nedělá si ze mě ten člověk srandu? Každý si ze mě přece dělá legraci. Přemýšlela jsem, jestli se nemám urazit. A on pokračoval, že je to kvůli koronaviru. Že v jídelně, ze které nám do práce dováží jídlo je teď karanténa. Pořád jsem ještě moc nevěřila. A tak jsem se zeptala nejinteligentněji, jak jsem dovedla: "A to jako budu dneska hlady?" Vedoucí odpověděl, že se to nějak zařídí. Raději odešel. Ani se mu nedivím. 


6. září 2020

Před větrolamem, za větrolamem

Dobrý den, drazí čtenáři. V mém životě se za poslední dobu nestalo nic zajímavého. Tak proč bych neměla zveřejnit fotky z 19.4. 2020? A jako vždycky u fotek z dob dávno minulých, nepamatuju si okolnosti, při kterých jsem je pořizovala. Jenomže si nakonec většinou vzpomenu. Člověk se do toho nakonec znovu ponoří a  píše text ke každé fotce, jako divý.

Tak třeba tahle fotka. Je na ní dost ohyzdné, nefotogenické, avšak velice fascinující křoví. No křoví. Vyrvaný pařez i z kořeny? Shluk pařezů a ořezaných větví? Prostě něco již dávno mrtvého. Už jsem se to pokusila zvěčnit tolikrát. Ale vždycky se mi to nelíbilo. Marně jsem dumala, proč vlastně. Ten den jsem si ale řekla: "Je to to, co to je. A lepší už to nebude. Teď nebo nikdy. Nakonec to není nic moc, co?

27. srpna 2020

Jak já objednávám služby astrologa

Ach, drazí, čtenáři, před časem jsem si objednala rozhovor s astrologem. Zrovna začínalo léto, jedna koronavirová vlna za námi a já měla pocit, že to ještě nebude všechno. Že se na nás chystá pád civilizace, krach na burze, krize celosvětového formátu, hladomory. Do toho jsem v práci byla pohromadě s obzvláště protivnou osobou. Měla jsem sto chutí práci opustit. Byla jsem prostě ve velikém napětí a zajímalo mě, jak můj život povede dál. Co pak asi může čekat člověka, jako jsem já? 

24. srpna 2020

Když se dárek nepovede

Vážení čtenáři. Zítra budu mít narozeniny. Ale dárek jsem dostala už dnes. Mamka o něm už tři dny básnila a tak mě navnadila. Samozřejmě, že jsem ani neočekávala, že dostanu něco jako detektor kovů, že mi zaplatila týdenní pobyt ve tmě, či že mi pořídila knižní sérii Zaklínače nebo knihu 1984, protože to jsem ještě nečetla. Zkrátka něco, co může upotřebit člověk mého druhu. Přesto jsem ale doufala, že dostanu něco, co se mi bude líbit. Třeba nějaké chlupaté ponožky. Hodně chlupatých ponožek. Nebo diář, kalendář. Sice by mě nasralo, kdyby diář nebyl bílý nebo světle šedý a v kalendáři by byly místo koťátek kuchařské recepty, ale s tím se dá ještě nějak sžít. Prostě potřebuju mít věci, ke kterým bych mohla mír důvěru.

22. srpna 2020

28. den hudební výzvy - Píseň, která se mi vybaví při slově "Samota"

...aneb třicetidenní hudební výzva, kterou se prokousávám už od května 2017.

Tohle je opravdu těžký oříšek. Předně si musíme ujasnit rozdíly mezi slovy "samota" a "osamění". 

Viděla bych to asi takhle. Samota je vlastně bezvadná. Je to stav, kdy člověk není obtěžován přítomností ostatních. Kdy má dostatek času a prostoru, aby se mohl zabývat svými oblíbenými činnostmi. Jakmile začne zapřádat nějaké vztahy, ať už milostné, přátelské, pracovní či jakékoliv jiné, ztrácí svobodu, uvolnění a schopnost volně dýchat. Introverti třeba milují samotu. Já jsem dokonce dospěla do bodu, kdy samotu zaměňuji za meditaci. Možná je to bludná představa. Třeba si zase něco nalhávám, jako vždycky. Kdo ví?

Stínová stránka samoty je osamění. Toho se člověk dočká, je-li samoty dostatečně nabažen, už o ní nestojí nebo o ní možná vůbec nikdy nestál a neumí čí nemůže navázat s ostatními nějaký kontakt, stane se, že se cítí osamělý. A osamělý se může cítit i v případě, když kolem sebe má lidí dost, ale přesto není poblíž nikdo, kdo by mu doopravdy porozuměl, s kým by mohl sdílet svůj svět.

Ale která píseň se mi vybaví, když se řekne slovo samota? Snad jedině píseň s názvem "Samota" od Luboše Odháněla. Moc jsem jí nikdy neposlouchala. Ba dokonce jsem jí přeskakovala. Ta písnička je samozřejmě skvěla, ale mě nějak nebaví. Jen se mi vždycky vybaví ten název. A je možné, že ani já nemám téma samoty docela vyřešené...

15. srpna 2020

Jestli se blížím k cíli

Dobrý den, milí čtenáři. Řekla jsem si, že by bylo konečně dobré dát konečně do článků na blog fotky z procházek, co tak dlouho skladuju ve svém foťáku. Nevím, co mi tak dlouho trvá. Kdybych si aspoň pamatovala, co se tenkrát událo, aby bylo i o čem psát. No nic.

Takže se spolu vrátíme v čase. Je jaro 12. dubna 2020. Největší korona-paniku máme za sebou. Tedy Sluníčko svítí. Je neděle. Matně si vybavuju, že neděle velikonoční, protože tahle procházka byla dlouhatánská a já tenkrát byla vděčná, že je druhý den volno a nemusím do práce. Psa jsem měla s sebou.
Už dlouho jsem totiž chtěla jít trasou, kterou jsem ještě nikdy nešla. Věděla jsem, že se tudy dá dostat do jedné vesnice. Byl to můj už dávno vytyčený cíl. Jenomže jednou byla moc zima, pak zase moc horko, jindy tam bylo moc bahna. Však to znáte. Jenomže tento den byl prostě ideální. Jako stvořený pro delší neznámé túry... Vidíte, jak už se na to začínám ladit? Myslím, že to půjde.

Zatím jsme téměř na začátku naší cesty. Tohle je největší rybník, co patří do katastru naší obce. Krásný to rybník, leč voda jest v něm ohavná. Přesto ale vždycky měl své vlastní kouzlo. Například tohle místo. Kdyby to tu člověk neznal, řekl by, že tam pod hladinou má nějaký vodník garáž. Tak tomu ale není. To by se vědělo. 
Šla jsem tedy podél břehu až dál po asfaltové úzké silnici.