Protože prostě osm?

Ačkoliv to venku za okny tak nevypadá, změnil se nám zase letopočet. Kolikátého to vlastně dneska je? 3.1. 2018? Ano, rok končící osmičkou. Víte, co to znamená?

838 - povstání kmenů polabských Slovanů proti Franské říši

1108 - došlo k vyvraždění rodu Vršovců na Vraclavi a Libici na příkaz Přemyslovců

1158 - český kníže Vladislav II. byl na sněmu v Řezně korunován královskou korunou

1198 - Přemysl Otakar I. korunován na krále

1278 - bitva na moravském poli

1468 - Bitva o Třebíč mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem

1618 - Druhá pražská defenestrace, počátek stavovského povstání a třicetileté války

1648 - Obléhání Prahy Švédy

1758 - Obléhání Olomouce pruskou armádou.

1848 - Císař Ferdinand I. Dobrotivý podepsal zákon o zrušení poddanství

1918 - Vznik Československa

1938 - Mnichovská dohoda

1948 - Komunistický převrat v ČSR

1968 - Příjezd vojsk Varšavské smlouvy

A to jste věděli, že v roce 1738 byly vynalezeny kukačkové hodiny? Ale ne u nás.

Na Wikipedii jsem si hledala informace o rocích zakončených osmičkou. Prostě jsem v tom chtěla najít nějakou paralelu a vypočítat, jestli nás letos čeká nějaký velký převrat či nějaká jiná osudová událost, která zásadaně zahýbe s životy lídí. Brala jsem jenom děje v Čechách

Ve svém seznamu mám hned dva roky končící osmnáctkou, takže to vypadá, že letos by něco mohlo být.

Na druhou stranu jen jeden datum má v sobě dvojku. Takže pravděpodobnoct významné události je 30 - 40%...?

A na co si to vůbec hraju? Vždyť bych musela brát do úvahy i měsíc a den. A možná i postavení planet. Takhle se to přece dělat nedá.

Ať tak, či tak, nejvíc převratů, změn a šoků pro tu českou kotlinu se odehráli ve 20. století. Tedy aspoň těch s osmičkou na konci. Jindy to nebylo tak časté. A taky je pravda, že už dlouho nic nebylo.

Též mě velice překvapilo, jak rychle uběhl rok 2017. On vůbec od toho roku 2010 strašně rychle ubíhá čas. Před tím se to tak vleklo a najednou jste překvapeni: "To už je Nový rok?" A za chvíli jste vyjeveni z toho, že je březen. A jen se několikrát vyspíte, už začíná léto. A pak září. A za chvíli konec listopadu a vy máte nerva z toho, že nemáte ty zatracený dárky. A než to všechno stačíte nakoupit a zabalit, je zase leden. Život člověku utíká mezi prsty, dny se ženou jeden za druhým, že si je ani nevybavuje. Že se jenom stačí dívat okolo sebe, ale to je tak všechno. Tempo života a času je tak rychlé, že by to člověka s sebou strhlo, kdyby se do toho všeho snažil jen z poloviny ponořit.

Možná je to takhle dobře. Ono tohle paradigma už stejně nikoho moc nebaví, takže štěstí, že se to moc nevleče. To by bylo hrozné. To by bylo daleko víc válek a sebevražd. Takhle to naštěstí lidi nestíhají.

Také mám pocit, že se nám během loňského roku několikrát přepólovala Zeměkoule.

Jeden den jsem šla v osm hodin ráno v práci na záchod. Druhý den jsem šla v úplně tu samou dobu a byla o poznání vetší tma, než včera. Chápu, konec září. Zkracují se dny. Ale takhle moc? Buď se planeta přes noc otáčela trochu pomaleji, než jindy, a nebo se přemístilo Slunce na obloze. Ale nejpravděpodobnější, je to, že bylo zataženo.

Ať tak, či tak, tomu urychlovači částic ve Švýcarsku vůbec nevěřím. K čemu vůbec je?

A také mě velmi fascinuje představa, že všechna nebeská tělesa těsně po stvoření byla hranatá jako krychle. Jenže protože se neustále otáčela, tak se za ty miliardy let obrousila o prostor. To máte jako když hodíte do řeky kámen. Také se vám během mnoha let změní na oblázek, až by člověk zpočátku neřekl, že voda má takové brousící schopnosti.

O krychli jsou sesmolila už i mýtus. Chtěla jsem to utajit, či to nechat do jiného článku, ale když už jsem to nakousla...

Na začátku všeho bylo Vědomí a to dlouhé věky plulo prázdnotou, tichem a tmou. Jednoho dne ze sebe vyvrhlo velikou šedou kostku. Poté do ní udeřilo a z ní se staly dvě menší. Jedna byla bílá a zářivá a druhá černá, jako uhel.

Vědomí udeřilo do bílé kostky a ta se rozdělila na sedm menších kostek, z nichž každá zasvítila jinou barvou duhy. Udeřilo i do té černé a ta se rozpadla v prach. Ten se pak nalepil na sedm barevných kostek a jejich jasnou záři tím utlumil.

A tak vznikl svět.

Takhle by to nějak bylo. Líbí se mi můj mýtus. Pracuje se v něm s barvami. A myslím, že má hloubku. Škoda, že ani já to neumím pořádně rozklíčovat. Planety v tom ale nehledejte. V morfogenetickýckých polích běhají vskutku překvapující věci. No aspoň víte, čím se moje mysl zabývá, když nemůžu usnout.