2. Na rozhraní

Jak jsem před nedávnem říkala, po dlouhé době jsem opravdu začala mít nutkání opět psát básně. Nejvíc jsem jich napsala v roce 2009 a 2010. Teď jako by přišel nový impuls. Nové pnutí, co je třeba zpracovat. A taky je to test, jak daleko jsem se posunula ve svých komplexech. Ale asi už jsem opravdu jinde, než před nějakými osmi lety.

Tato báseň by se měla nějak týkat oné pověstné tranformace vědomí a konce světa, jak ho známe.

Na rozhraní

Blesk z čistého nebe

udeřil do stromu, co rozkvétá.

aby označit tebe,

ten pramen, co tu vytéká.

Vrány už nelétají nad krajinou smrti,

když vidíš nový svět křehoučký.

Tu a tam motýli letí

nad vodopády tekoucí.

Z rána usedáš na velký kámen,

tam, kde horký pramen vyvěrá

a učíš se žít život ten,

co chce žít duše tvá.

Právo je na straně jedince,

co v náruč přírody odbíhá

a už tak nedbá na mince,

co utrácel tak rád.

A vlasy vlají ve větru

a nohy stojí ve vodě,

a blížíme se k závěru.

Konec je nasnadě.

Když plamen spálí všechen zmar

a země znovu ožije,

dá nám všem vzácný dar

neb všechny miluje.