A protože už mám všechny přednášky s Pjérem shlédnuté a novou mi přidávají na Youtube jednou za uherský rok, tak na některé koukám po druhé. (I po třetí. Asi si budu muset najít ještě někoho jiného, nebo se začít bavit ještě něčím jiným.) Za měsíc srpen zrovna toto bylo to nejhodnotnější, co jsem si pustila.
Dokonce mě to i inspirovalo. To když jsem prosila vesmír, aby mi zajistil nějaký zážitek smrti, který bych ovšem přežila. Protože prý ten, kdo neměl vědomé setkání se smrtí, toho postihne smrt nevědomě v podobě depresí. (Doufám, že to moc nepřekrucuju.) Hned druhý den na to jsem se málem zadusila čokoládou. Prostě a normálně jsem jí vdechla tak nešťastně, že jsem se ani nemohla nadechnout. A tak si říkám: "Umřu? Neumřu? A ono to dopadne dobře..." Nakonec mě mamka musela třísknout do zad. To mi pomohlo a rozčílilo zároveň. Taková rána. Taková bolest. Vesmír je někdy velmi rychlý. Příště si dvakrát rozmyslím, co si budu přát. Ale bylo to poučné. Přinejmenším jsem zjistila, že nějakou tu vůli k životu ještě mám. A také jsem vymyslela novou větu. "Ministerstvo náhod varuje: Čokoláda v dýchacím ústrojí může zabíjet." :-)
V posledním půl roce dost často přemýšlím co je po smrti...
OdpovědětVymazatAno, taky jsem byla mimo dobrých 10 minut, když jsem se dusila kouskem masa a brambory.Ale to jsem si tedy nepřála. Nyní si říkám, že jsem dostala druhou šanci, jak si žít po svém. Ale je to se mnou těžký.
OdpovědětVymazat