Občas se prostě bavím tím, že kreslím hudbu. A některé písně jsou tak fascinující, že jsem je už nakreslila několikrát. Jako třeba tuhle.
Obrázek k této písni jsem totiž už přidávala na svůj minulý blog. Tenkrát vypadal jako fialovo-černé klubko a byla jsem s ním hrubě nespokojená. Nezachytila jsem totiž tu nejhlubší podstatu té hudby. Člověk prostě cítí podobné napětí, jako u nevysvětleného snu. Ona ta píseň totiž více připomíná chaos, než obraz. Je jaksi neproniknutelná a jednotlivé prvky jdou tak nějak přes sebe. Kdosi mi pak napsal, že k té písni, by se spíš hodila barva červená. Tři roky mi trvalo, než jsem přišla na to, kde tu červenou barvu slyší. Já prostě víc poslouchám hlasy lidí. Fialový hlas zpěvačky, tmavě šedý až černý hlas zpěváka, tu spirálovou melodii... Někdo jiný asi víc poslouchá hudební nástroje. A fakt jsem tam zaslechla kytarové rify, které jdou zakreslit v podobě rudých blesků. A těch blesků jsem měla udělat mnohem víc. A pak jsou tam ještě housle, které ve mě evokují oranžový déšť. Ohnivý déšť. Ale to je jedno.
Důležité je, že jsem konečně uchopila nějakou linii. Že jsem našla konec toho klubka a rozkryla se mi scenérie, co má hlavu a patu.
Chaos, bouře, která jakoby neustává a ještě dlouho bude zuřit. Prostor, který je k nežití. A přesto všechno má odzvoněno, protože se právě pod ochranou propletených keřů rodí nové světlo.
A stejně mi ještě něco uniká. Nějaké jádro, které je pod tím vším... Vždyť já už si překládala i text a na nic jsem nepřišla. Tak příště, no.
Zvláštní, ale pěkný. Připomíná mi vlny moře, ale i chlad či chaos v duši...
OdpovědětVymazatByla jsem zvědavá, jaká hudba se asi skrývá v takovém obraze, a musím říct, že to sedí.
OdpovědětVymazatJá mám ohromný problém s abstraktní kresbou/malbou. Matně si vybavuju, že jsme kdysi na výtvarce dostali stejný úkol (byť samozřejmě s jinou hudbou). Všem pod rukama narůstaly pěkné abstraktní vzory a kombinace, jen já nevěděla, co s tím, a stejně jsem tam nakonec práskla postavu tanečnice.
(A pak byla ještě památná dvouhodinovka na psaní slohu "Krajina, kterou jsem slyšel", což se mnou, které ze všeho vyleze povídka, bylo... zajímavé.)
Super myšlenka, malovat hudbu. Já neznám noty, ani pořádně angličtinu. Jen cítím hudbu, nechám ji na sebe působit a pak popíšu své pocity. Byl jsem zvědavý, tak jsem si tvou skladbu pustil... Má oblíbená skupina je Nightwish a tvá hudba je něčem podobná. Můj pocit z té skladby... Narodí se dítě. Říkáme, že nemá nic a že se musí všemu naučit, ale ono cítí. Všechno, jen to neumí pojmenovat ve slovech. Cit je podle mě nejhlubší podstata, kterou se nelze naučit, se kterou se rodíme a kterou přikryje naše rozumové poznání světa... Takže na začátku písně se narodí dítě. Je a cítí. A pak se na něj vrhnou rodiče a říkají mu co sní, co ne a co musí. A celá písnička je o honbě za čímsi, ve snaze naplnit očekávání ostatních. A ta pomalejší část uprostřed písně je okamžik osvícení, kdy v nemoci nebo ztrátě někoho blízkého zpytujeme svědomí, pláčeme, očišťujeme se, naše představy o životě se rozpadají a my zase na chvíli cítíme a jsme.... To je můj pocit. Je to jako šplhání po fazolovém lusku z pohádky "Jack a obři."
OdpovědětVymazatTvůj obrázek se světlem uprostřed trnů je jako lidský cit a soucítění uprostřed chaosu myšlenek.
OdpovědětVymazat