Adventní kalendář 2020 (14. 12.) - Setkali se znovu

Pamatujete si na experimentální povídku, ve které se potkal vlkodlak Ondřej a upírka Zuzana? Tak tohle je jejich druhé setkání. Začala jsem to psát na začátku listopadu a dopsala to až dnes. Tento příběh se odehrává letos, tedy na pozadí covidových opatření. A protože mi je vláda neustále mění, může se stát, že zde jsou trochu zastaralá. Kdo to má také pořád přepisovat, že jo? Vždyť pro příběh to vlastně není vůbec důležité.

Co se týče povídky jako takové, tentokrát jsem se nějak nemohla dobrat ke konci. Patrně jsem se napojila na nějakou nekonečnou paralelní realitu. Vždyť to celé má 6483 slov. Tedy alespoň takhle to tvrdí Word. To předchozí povídka byla o polovinu kratší. No nevím, jak to budete chtít číst. Ale tohle je rychlé čtení. Já myslím, že to zvládnete za pět minut. 

Ondřej:

Tma, jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen. Takhle nějak začíná báseň od Karla Jaromíra Erbena, že ano? Malebná a přesto trochu tesklivá. Kdo ví, proč jsem si na ni vzpomněl? Snad proto, že dnešní doba je také poněkud chmurná. A navíc se blíží Vánoce. Takový advent jsem ovšem ještě nezažil. A teď nemluvím o absolutní absenci sněhu, na kterou jsem už dávno zvyklý. Spíše o té lapálii s Covidem… Co myslíte? Může ho chytit i vlkodlak? Silně o tom pochybuji, ale jeden nikdy neví. Tento virus ještě není dostatečně prozkoumán.

Pomalu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nebe právě bylo potaženo mraky, a tak jsem tam neviděl ani hvězdy, ani měsíc. Jediné světlo vydávala osamělá pouliční lampa opodál. A ta odpadní stoka, co protékala na hranici našeho sídliště a po jejímž břehu jsem se právě procházel, páchla ještě více, než obvykle. Ani ta nastokrát prokletá rouška mě před tím nechrání. Asi bude pršet. To jsou všechny kanály vždycky cítit více.

Pravda. Klidně bych mohl zůstat doma a číst si Annu Kareninu. Jedinou knihu, které jsem se za celá léta ani nedotkl a teď mě k ní nouze dohnala. Jenže já ještě musím obejít a zkontrolovat své teritorium. Dnes totiž držím noční hlídku. Co kdyby na naše území vlezl někdo, kdo sem nepatří? Třeba nějaký cizí vlkodlak nebo dokonce upír? Jsem povinen chránit své soukmenovce. Vlastně tím udržuji v bezpečí i lidské obyvatele sídliště. Je to sice nad rámec mých závazků, ale nejspíš je to jedno.

Jako vůdce vlkodlačí smečky bych se touto nepříjemnou prací ani nemusel zatěžovat a vše nechat na ostatních členech, jako vždy, ale asi se prostě nudím. Vždyť už nemůžu ani hrát kulečník v hospodě. A do toho ještě lidská vláda nařídila něco jako stanné právo a policie doopravdy kontroluje, jestli někdo nepobíhá venku. Ne že bych věřil, že se strážci zákona odváží, až sem, na tohle Bohem opuštěné místo. Stejně ale musíme být opatrní a skrývat se ve stínech. Každopádně nehodlám kvůli nějakým bláznivým vládním nařízením měnit své zvyky. Mezi vlkodlaky platí jiná pravidla, než mezi lidmi. My se více řídíme svými instinkty a ty momentálně velí: „Hlídej své území.“

 

Zuzana:

Kráčela jsem po ztemnělé ulici s rukama zastrčenýma v kapsách. No, kráčela. Spíš klopýtala po neuvěřitelně hrbolatém chodníku. Jen díky tomu, že jsem schopná vidět i ve tmě, jsem ještě neupadla. Tahle část města je prostě v rozkladu. Za pár desítek let se tu budu brodit bahnem a prodírat ostružiním, nebo co? Ale před tím, než se tak stane, padne tahle civilizace. Konečně.

Jo, kde jen jsou ty časy, kdy to tu překypovalo životem. Vždyť ještě loni nedaleko odsud probíhaly adventní trhy. A letos? Jen barevná světýlka v oknech prozrazovala, že se blíží Vánoce. Jinak nic jiného tomu nenasvědčovalo. Jindy v tomto období jsou všude šílené masy nakupujících zuřivců, co div nevyvrátí obchody ze základů. Dneska? Nikde nikdo. Všude je pusto a prázdno. Vlastně… co si stěžuju? Já jsem noční tvor a lidé jsou aktivní přes den.

Ne, že by to vadilo. Vlastně mi to vyhovuje. Velké davy mě obtěžují. Nicméně je stále těžší si někoho ulovit k jídlu. Zvlášť teď, když platí ten zákaz vycházení. Všichni jsou zalezlí doma a já abych vysávala v lese srnky a veverky. Mám já tohle zapotřebí?

Ale dneska se mi poštěstilo. Náhodou jsem narazila na dva takové podezřelé chlápky v uniformách, kteří se mě normálně opovážili zastavit a vyčítat mi, že nemám roušku a že v tuhle noční hodinu nemám co dělat venku. Samozřejmě, že jsem jim řekla, že jsem proti veškerým chorobám imunní a ať si dají odchod. Že na ně nikdo není zvědavý.

Oni se rozčilovali, že jsem drzá a že mám dýchnout do přístroje, protože jsem určitě opilá. To mě rozesmálo. Vždyť já už se dvě stě čtyřicet devět let nedýchala. Myslíte, že bych ze sebe teď, jako na povel dokázala vyloudit nějaký vzduch? A to jsem hrávala i na flétnu, když jsem byla ještě člověkem. Ach jo. Následně se mě ptali, zda nejsem zhulená. Potom co jsem se jich otázala, proč se mě jako ptají na takovou hovadinu, mě chtěli legitimovat. Měli holt smůlu. Mou jedinou legitimací jsou upíří špičáky.

 

Ondřej:

Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Ani můj velmi citlivý sluch nezaznamenal nic podezřelého. Jen větřík pohyboval větvemi nedalekých jabloní na druhém konci sídliště. Jsou to sice ještě velmi mladé stromy, ale některé z nich už měly na konci léta docela bohatou úrodu. Jsou to staré, odrůdy. Taková jablka se prostě v obchodech koupit už nedají. A já mám rád mošt z těch kyselých, co si sám natrhám. Ještě, že jsem měl ten spásný nápad a sehnal od jednoho sadaře dvanáct malých semenáčků. Já a moje smečka jsme je následně nasázeli a naroubovali na ně haluze z náhodných jabloní, co rostly na příjezdové cestě do města. Po těch osmi letech, co mám tu čest je pozorovat, se začaly mít k světu.

Stejně mi ale chybí les a někteří moji přátelé vlkodlaci to také začali říkat. Ve městě se žije… nebo aspoň do nedávné doby se v něm žilo dobře. Teď už ne. Ta zdejší atmosféra se přímo zažírá pod kůži. Příroda je přece pořád ještě v pořádku. Uměl bych se do ní ale ještě vrátit?

 

Zuzana:

Zabočila jsem do temné úzké uličky, kde se často schází podivná individua. Dnes se tu však zdá být liduprázdno. Je to prostě vynikající zkratka. A já docela spěchám. Nechtěla bych už nikoho potkat. Dalších pět litrů krve by se do mě už patrně nevešlo. Až zase zítra. Možná bych si měla zařídit někde nějakou spižírnu na lidi, ne? Ale po většinu času by byla zbytečná. Zvlášť v dnešní době by se nevyplatila.

Když jsem došla na konec, rozkládalo se přede mnou větší prostranství s dosti opotřebovanými panelovými domy. Tamten v zadu snad už nemá ani okna, ani dveře. Tam bych nechtěla bydlet. Asi by mi tam přes den svítilo slunce a také bych v něm neměla dostatek soukromí.

Každopádně tohle místo jsem právě hledala. Tady ho někde objevím. Tedy aspoň jsem v to doufala. Pochybuju, že by se takhle v noci potloukal někde jinde, než v bezprostředním okolí svého bydliště. Doufám jen, že není zalezlý vevnitř. Postupovala jsem dál. Opatrně jsem obešla zprohýbaného Trabanta stojícího na špalcích, pokračovala jsem skrze po kotníky hlubokou blátivou kaluž a nakonec jsem se před trávník plný plechovek dotrmácela až k jakési ošklivé strouze, co mě pohoršovala už od pohledu.

Krucipísek, to je puch. Co to má jako být? Jak u tohohle může někdo žít? To jim to jako nevadí? Ztratili snad všichni čich? Ano, to bude ten důvod. Nemají čich. Ačkoliv… Já jsem se narodila v době, kdy takhle přežívali všichni. Málokde tenkrát totiž existovala kanalizace a lidé všechny své humusy vylévali oknem ven. A bylo jich hodně. Pak se rozšířila epidemie cholery. Jó, staré zlaté časy. Může se to stát i tady?

 

Ondřej:

V mém periferním vidění se právě mihnul nějaký pohyb. Ihned jsem otočil hlavu tím směrem a spatřil, že asi sto metrů ode mě se někdo prochází. Nějaká mladší žena, soudě podle oblečení a drobné postavy. Zastavila se u stoky a vypadala, že nad něčím dumá. Má kapuci na hlavě, takže nepoznám, kdo to je. Jak se ale mohla opovážit? Co pak tady potřebuje takhle pozdě večer? Normální člověk přijde přes den. No… je pravda, že normální člověk si sem ani za světla netroufne. V noci je to tu vlastně o dost bezpečnější, když už tak o tom přemýšlím. Pomalu jsem vykročil k ní. Kdo ví? Třeba nakonec pomůžu dámě v nesnázích, nebo něco takového.

 

Zuzana:

Zaslechla jsem, jak se ke mně někdo blíží. A jaké bylo moje překvapení, když jsem spatřila toho, za kým jsem původně šla. Obvykle ucítím vlkodlaka na dlouhou vzdálenost. Ale zápach těchto splašků přebije všechno. Je to dokonalé krytí, musím říct. Tady by ho žádný nehledal. Ani já ne, kdyby mi loni neprozradil, kde přebývá. Co se týče správnosti jeho rozhodnutí, tady zakotvit, měla jsem pochybnosti. Teď ale vidím, že nic lepšího udělat nemohl.

Je pravda, že běžný člověk po čuchu vlkodlaky nepozná. Ale jedinci jejich vlastního druhu a upíři to rozeznají hned. Na tomhle místě by je ale neidentifikoval vůbec nikdo. Ondra má zkrátka dobrý vkus, mám-li se tak vyjádřit. Zvolila bych podobné místo k žití, kdybych jen na to měla žaludek. Jenže nemám.

Ani jsem nečekala, až ke mně dojde a šla mu naproti. Když jsme se setkali konečně tváří v tvář, stáhla jsem si z hlavy kapuci a promluvila na něj: „Nazdar, Ondro, pamatuješ si na mě?

 

Ondřej:

Prohlédl jsem si jí od hlavy až k patě. Popravdě jsem nemusel dlouho hloubat nad tím, kdo mě to právě přišel navštívit. Poznal jsem jí hned. A to i navzdory tomu, že svůj dlouhý závoj blonďatých vlasů měla ostříhaný docela nakrátko. Proč proboha? Jak jí to mohlo napadnout? Ty vlasy na ní byly přece nejkrásnější. Bez nich, jako by to vůbec nebyla ona. Co vlastně přivede ženu, a obzvláště nesmrtelnou ženu, aby takhle razantně změnila svůj vzhled? A mám to vůbec nějak komentovat?

Ano, i mě překvapuje, že jsem schopen takové povrchnosti. Obvykle se o vzhled druhých nezajímám, natož, aby mě nějak zklamával. Přesto ale tohle je ta ona pověstná výjimka, co potvrzuje pravidlo. Nebo vyvrací? Nad tím by se dalo filosofovat až do rána a stejně bych se k ničemu nedobral. Takové je to dilema.

„Samozřejmě, že si na tebe pamatuju,“ odvětil jsem pomalu. „Vždyť na tebe se přece nedá zapomenout, i když naše jediné setkání bylo tak letmé.

Jí to ale evidentně nepřesvědčilo. Nejspíš vytušila, že jsem z něčeho nesvůj. Propalovala mě pohledem, a pak se zeptala: „Že ty nejsi rád, že mě vidíš? Na tobě je to poznat. Byl bys raději, kdybych vůbec nepřišla. Je to tak?“

Neměla pravdu. Jsem rád, že se tady objevila. Však jsem jí také říkal, že se můžeme setkávat častěji, To ona odsekla, že se potkáme přesně za rok. To by i mohlo být dnes. Kolikátého, že to bylo tenkrát?

Vlastně jsem jí tenkrát nevěřil, že se vrátí a vyhledá mě. Když někoho poprvé náhodně potkáte, málokdy vám tohle slíbí. Buď se s vámi bude chtít vidět co nejdříve anebo už se s ním nesejdete nikdy. Ale tohle je zvláštní přístup. Jako z pohádky. Zkrátka, i když nemám velkou radost z toho, že mi na mé území lezou upíři, ona jediná asi bude mít to privilegium, že jí přivítám.

Odkašlal jsem si a odpověděl: „Víš, dost jsi mě překvapila. Už jsem tě ani nečekal. A vlastně ani nejsem připravený na nějaké návštěvy. Ale ať tak, či tak, bud pozdravena. Zdržíš se tu dlouho?“

 

Zuzana:

„Ne, nezdržím. Dala jsem ti slib, že se sem dostavím. To jsem udělala. Dnes si najdu nějaký úkryt, kam se uchýlím, až přijde den a zítra po setmění zase odtáhnu jinam. Tebe jsem přišla jen pozdravit a zase se brzy rozloučíme.“ pokrčila jsem jen rameny. Na dlouhé rozhovory já moc nejsem. A už vůbec nechci přebývat v tomhle městě déle, než je nutné. Vracím se sem přece jen na výročí dne, kdy jsem se stala upírkou. A to jen na velmi krátkou dobu. To, že jsem zašla ještě za Ondřejem, je moje dobrá vůle. Možná z toho udělám novou tradici, ale nikdo po mě nemůže chtít, aby zde má přítomnost trvala věčně. To opravdu ne.

Pokusila jsem se ještě o úsměv, ale ten mi ztuhl na rtech, když jsem viděla, jak se Ondřej tváří. Kde je zase problém? Říkal, že není nachystaný na návštěvu. Přesto ale není spokojený s tím, že jsem tu jenom na dvě minuty? Prostě pletichaří. Já si nemůžu pomoct.

A určitě si ani nevšiml mého nového účesu. Lempl jeden. To jsou ti chlapi. Žena se vlastně udržuje jen kvůli nim a oni to ani neocení. Já se na to asi vykašlu. Stejně už jsem stará, jak Metuzalém. To, že vypadám na dvacet, je věc jiná.

Hele, já jsem hned zaznamenala, že se Ondra zbavil takové té trapné kšiltovky a místo ní má roušku se sluníčky. A své hnědo-zrzavé vlasy má přece jen o trochu delší a o něco rozcuchanější, než loni. Kabát má pořád ten samý zelený nejméně šedesát let starý. Proč on si nevšiml změny na mně?

 

Ondřej

Já jsem přesvědčen, že tahle holka má asi opravdu nějaký komplex, který jí nutí utéct, jakmile se s ní chce někdo sblížit. Nebo alespoň z mého úhlu pohledu to tak vypadá. Ale být doopravdy samotná se jí nejspíš taky úplně nechce. A tak to řeší těmihle polovičatostmi. Uvědomuje si ale, že její chování může kdekoho rozhodit? Jak by bylo vám, kdyby za vámi někdo přišel a řekl: ´Ahoj, tak jsem tady. Jsi rád, že mě vidíš? Nazdar, už musím jit,´?

Jo, já chápu. Upíři mají utlumené některé emoce, empatii a možná také soudnost. Nevím, do jaké míry je sami potlačují, aby se za ta staletí nezešíleli, a do jaké se to u nich děje přirozeně. Nemám přehled dokonce ani o tom, jak fungují jejich myšlenkové pochody.

„Jak ses celý rok měla?“ otázal jsem se, aby řeč nestála. Nechtěl jsem, aby zase na celý rok někam zmizela. Mám naději, že se mi podaří jí tady zdržet ještě na pár chvil. Možná jí můžu pomoci s hledáním nějaké té skrýše. To mi prodlouží čas strávený s ní.

Sakra, možná bych si měl nafackovat. Jsem vůdce vlkodlačí smečky. Mám velkou zodpovědnost a musím tedy hledat vlkodlačí nevěstu. Co si vlastně myslím? Že tuhle upíří slečnu vysvobodím z jejích traumat a ona mi padne do náručí? Anebo že se mnou bude žít dokud nezemřu? A i kdyby se mnou chtěla mít něco společného, co by na to řekl bratr a sestry, nebo nedej bože matka a přátelé? Mluvili by pořád ještě se mnou? Toť otázka.

 

Zuzana:

„Ale…“ pokrčila jsem rameny. „Vlastně to byl rok, jako každý jiný. Pravda, trochu chudší na potravu, ale jinak nic závratného. A co ty?“

„To nám,“ rozzářil se Ondřej, jako by měl radost, že mi může vyprávět ty své bezvýznamné příhody. „Sem nedávno přišli lidé v igelitových oblecích a dezinfikovali nám zábradlí a kliky v panelácích. A také trabanta, co stojí tamhle za rohem, nám naleštili. Když jsem to tenkrát viděl, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Jako by to mělo mít vůbec nějaký účinek. Kdyby nám raději vyčistili tady tu stoku.“

Zasmála jsem se. To má tedy pravdu. Ta stoka je dost nebezpečná. Uvědomují si vůbec zdejší obyvatelé, že tohle je jediná část města, kde nemá pořádnou infrastrukturu? Jinak všude je, ale zde to městský úřad dost odflákl.

„Tak podej písemnou stížnost. Ty jako plátce nájmu máš právo na čerstvý vzduch, když otevřeš okno. Platíš vůbec nájem, že jo?“

 

Ondřej:

„Ale ovšem že platím. Radši. Myslíš si snad, že bych tady jinak mohl bydlet? Nebo kdokoliv jiný?“ zeptal jsem se a přemýšlel, kam svou otázkou vůbec míří. Snad ne na to, že moji soukmenovci rádi pobývají v opuštěných a polorozpadlých objektech, o které se už nikdo nestará? Kdepak, tentokrát přebýváme v našich bytech legálně. Dokonce jsme si i práci našli. Dovedete si představit vlkodlaka, jak se živí doplňováním zboží v supermarketu nebo něco montuje u pásu? Zábavná představa, ne? Problém nastává, když je úplněk a zaměstnavatel po vás chce noční směnu. Jak byste mu vysvětlili, že zrovna ten den nemůžete? To se prostě nedá.

„No já nevím,“ pokrčila Zuzana rameny. „Potkala jsem jen pár jedinců tvého druhu a pokaždé jsem poznala, že je třeba od vás očekávat neočekávatelné.“

„Nápodobně,“ ušklíbl jsem se. Ona tak má co říkat. To upíři jsou zákeřná stvoření, kterým je třeba se vyhnout, ne? My jsme oproti nim velice umírnění. Tedy aspoň někteří z nás. Je to kus od kusu. S někým se vyjít dá a s někým holt nikoliv. Já jsem tak rád, že mám ve smečce jenom samé, v rámci možností, rozumné jedince.

Zuzana se zasmála: „Hele nechme toho. Kde že jsme to přestali? Jo, u toho smradu tady. Určitě napiš na městský úřad, ať s tím něco udělají. Jestli ti tenhle stav ovšem nevyhovuje.“

 

Zuzana:

Co já mu vůbec radím? Z jakého důvodu mi vůbec záleží na tom, jestli tenhle pošuk dýchá čisté ovzduší? Mělo by mi to být jedno. Ať v tomhle marastu klidně všichni shnijí. Vlkodlaci i lidé. Vždyť je jich na světě přece víc, než dost, no ne?

A proč tu vůbec ztrácím čas? Proč jsem za ním přišla? Vlastně jsem se celý rok těšila, až ho zase uvidím. Teď mu však zazlívám, že on mě zdržuje na tomhle odporném prostoru a obtěžuje mě svými nudnými řečmi. A co je nejhorší, já neprotestuju, jako by mi to vůbec nevadilo. A je mi to vůbec na obtíž? Ty jo, já vůbec nevím. Chci utéct pryč a zároveň chci zůstat. Málokdy mám o něčem pochybnosti. Teď jsem jimi naplněna. Vím jen, že když tu natrvalo zakotvím, budu toho šeredně litovat. A jestli zmizím, tak též. Co si budeme povídat. Neměla bych se vracet už nikdy.

„Ne, ozval se Ondra. „Ten zápach mi vskutku nevyhovuje, ale tohle sídliště je nejsvobodnější místo široko daleko. A už tu přebývám osmým rokem. To už si tak nějak jeden zvykne.“

Žalostně jsem se pousmála. Vlastně jsem od něj podobnou odpověď čekala. Zeptala jsem se ho tedy: „Takže tedy o stěhování neuvažuješ? Svět je veliký a vždycky můžeš najít lepší místo.“

„Ale také horší,“ povzdechl si on. „Víš, o přesunu na jiné místo přemýšlím poslední dobou každý den. Jenže my vlkodlaci těžko snášíme velké změny. Nicméně plánuju, že to ostatním asi navrhnu. Některým se tu také nelíbí.“

„Víš, co si myslím? Že tvoje smečka by změnu prostředí jen uvítala a jediný, kdo je brzdí, jsi ty sám.“

 

Ondřej:

Má asi pravdu. Co více k tomu dodat? Prostě mě přistihla při něčem, při čem jsem se nedokázal přistihnout ani já sám. Děje se tohle i jiným nebo jenom mně?

„Ondřeji,“ vyhrkla Zuzana najednou. Vypadala dost ostražitě a zdálo se mi, že je jen krůček od toho, aby zdrhla. „Támhle někdo jde.“

Zrovna teď se někdo rozhodl, že nás bude rušit. Ohlédl jsem se, abych zjistil, kdo je ten darebák: „Zuzko, to je jen můj bratr Vojta. Ten ti nic neudělá.“ Nechtělo se mi věřit, že by se taková zkušená upírka bála zrovna jeho. Vždyť u něj je už na první pohled vidět, že je docela neškodný… Někdy. To, co mi ale řekla potom, mě překvapilo ještě víc a vypadalo to, že i ji zarazilo, co vypouští z úst.

„Nejde o to, jestli mi něco udělá nebo neudělá. Ubránila bych se, kdyby si na mě něco zkusil. Spíš mám strach o tvoji pověst. Co si o tobě pomyslí, když tě uvidí, že se bavíš s upírkou a ještě k tomu všemu na místě, kam patrně nesmím ani vstoupit?“

„Nó,“ protáhl jsem. „To bude trochu horší, ale já to zvládnu. Nějaký trapas mě nezabije. Však je to jenom brácha, ne sedmihlavá saň. Jestli se s ním ale ty nechceš setkat, pochopím to.“

Je však pravda, že Vojta tak, jako tak vycítí, že tu Zuzana byla a bude se ptát, proč tu okouněla, co je zač a hlavně co s ní mám společného já. Následně pojme podezření, že s ní kuju nějaké pikle a já u něj ztratím autoritu. Jako bych vůbec někdy nějakou měl. A stejně si myslím, že ji již zahlédl. Už jen z toho důvodu by bylo lepší, kdyby ti dva spolu prohodili pár slov. Brácha pak zjistí, že tahle Zuzana je v pohodě a možná ani nerozkecá, že jí tu potkal.

 

Zuzana:

Vůbec nemám zájem se setkat s Ondřejovým bratrem. Ano, uvažovala jsem i o tom, že se ztratím. Vždyť by mi to ani nemohl nikdo vyčítat. Já nesnáším nepříjemné rozhovory. S přibývajícími léty čím dál víc. Ale když bude ten Vojtěch držkovat, Ondra nebude mít žádné zastání… Sakra, proč mi to jen není jedno?

Už je tady. \Hned jsem si uvědomila, jak jsou si ti dva podobní. Mají úplně stejnou barvu vlasů a doslova identický tvar očí. Akorát Ondra je měl šedozelené a jeho bratr spíš hnědé. Také bych řekla, že Vojtěch je o něco menší a také o něco zachovalejší. Přinejmenším se učesal, než vyšel ven. V jedné ruce držel dýmku, vyřezávanou ze dřeva a v druhé zapalovač. To mě dost udivilo. Dýmku jsem u nikoho neviděla snad už sto let.

Těkal pohledem od Ondry na mě a pak zase zpět. Následně na mě promluvil: „Nazdar. Co tě přivádí do těchto končin?“ A než jsem stačila odpovědět, odvrátil se ode mě a řekl Ondrovi: „Růža pekla vánočku. Jestli chceš, vezmu hlídku na chvíli za tebe a můžeš se najíst.“

„Kdo je Růža?“ vyhrkla jsem prudčeji, než bylo nutné. A ani neznám důvod. Snad nežárlím? Nebo ještě jinak. Můžou upíři začít senilnět?

 

Ondřej:

„Psst, nekřič tak. Vzbudíš celé sídliště. Růžena je Vojtova partnerka. Velice dobrá duše, tak nehysterči, jasné?“ Co jí to zase popadlo? Raději to už ani nebudu zjišťovat. Mám dojem, že ani ona sama to neví.

Pak jsem se podíval na bratra, který měl v tu chvíli trochu potměšilý výraz v obličeji: „Dám si až později. Nebo raději ráno. Zatím nechci opouštět své stanoviště.“ Přitom jsem si v duchu říkal, jak divně to musí znít. Ale zkrátka si dovedu představit, co nastane. Vojta mi Zuzanu odpudí a já zase rok budu čekat, než jí zase uvidím. Nebo už taky nemusí přijít nikdy. A toho já se nechci dočkat.

Teprve teď vidím, že její přízně si cením více, než přízně své smečky a dokonce i více, než užší rodiny. Jak se to mohlo stát?

„Tak neblbni. Já vím, jak máš rád vánočku, která ještě úplně horká. Chceš se připravit o ten požitek?“ naléhal Vojta dál.

A následně se ozvala Zuzana: „Tak teď bych už nejspíš opravdu měla jít. Ondro, já nechci, abys kvůli mně přišel o vánočku. A navíc ti musí být zima. Jdi se zahřát. Dej si čaj, nebo co to vlastně vy vlkodlaci pijete. Ráda jsem tě viděla a ráda jsem poznala i tvého bratra. Teď se musím vzdálit.“

Vrhnul jsem na Vojtu naštvaný pohled. Svým příchodem prostě zkazil všechno.

 

Vojtěch:

Do téhle zimy jsem původně jít nechtěl. Když jsem se však podíval z okna, viděl jsem bratra, jak venku nestojí sám. Samozřejmě mě zachvátila zvědavost. Ondra se přece nikdy nescházel se ženami. Je na to příliš velký samotář. Nejšťastnější je, když si sedne k radiátoru a může si celé hodiny číst nebo luštit sudoku. Jsem si jist, že kdyby to jen trošku šlo, vedl by naší smečku korespondenčně.

A teď tam s jednou živě diskutuje, jako by se nechumelilo. Odhodlal jsem se zkrátka k tomu, že spojím příjemné s užitečným. Půjdu zjistit, co je ta jeho vyvolená zač a k tomu si ještě zakouřím z pradědečkovy dýmky. Jaké bylo ovšem moje překvapení, když jsem po svém příchodu rozpoznal upírku. Přišla lovit nebo opruzovat? To se musí zjistit. Hlavně nenápadně… samozřejmě. Taky tudy může jenom procházet. Na náhodné kolemjdoucí se přece neútočí. Ovšem jenom za předpokladu, že to není bezpodmínečně nutné. Vlastně pro rvačku nikdy nejdu daleko. Navíc se o mě říká, že je všechny většinou vyprovokuju já. S tímto tvrzením nesouhlasím. Já jsem od přírody huba nevymáchaná a nemůžu za to, že ostatní jsou tak útlocitní a berou si každou hloupost osobně.

To můj bratr je jiný. S každým chce vyjít po dobrém a někdy mu to i funguje. Vypadá to, že se za každou cenu snaží chovat rozumně. To musí být nuda. Ani si nedovedu představit, že bych měl jeho povahu. A co se týče téhle upírky, nejraději bych jí hnal rázným krokem rovnou do pekel, kam patří.

Když jsem ale zpozoroval, jak se ti dva na sebe dívají, s jakousi něhou a zároveň stydlivostí, skoro až bázlivostí, musel jsem přehodnotit své stanovisko. A potom, co jsem uslyšel, jakým způsobem ta osoba Ondrovi dává sbohem, hned mi to bylo jasné. Nejspíš se spolu už párkrát setkali a jsou si navzájem sympatičtí. Jen si to zatím nechtějí přiznat. Ano, takhle nějak to bude.

Mám jím pomoci k sobě najít cestu nebo bych je měl spíš rozeštvat? Obojí se zdá být dobrou zábavou. A kvůli obojímu můžu být zavržen. Buď naštvu bratra, nebo smečku. Takový adrenalin jsem už dlouho nezažil. Tak si alespoň zakouřím, než se rozhodnu, co a jak.

 

Ondřej:

„Opovaž se,“ procedil jsem skrze zuby, když jsem viděl, co se právě chystá tem mamlas udělat. Nemám nic, proti jeho dýmce, ale ať s ní jde někam za roh. „Tady Zuzka je citlivá na nepříjemné pachy a...“ nedořekl jsem to. Málem bych se prozradil. Nikdo přece nesmí vědět, že mi záleží na pocitech nějaké upírky, natož, že jsem se do ní nejspíš zamiloval a že si s tím neumím poradit.

„Tak Zuzka, jo?“ uchechtl se Vojta. „A čím vlastně upíři čichají, když nedýchají?“

\Nevěděl jsem, jestli se mám rozesmát anebo rozčílit. Vojta má sice velmi překvapivé a věcné otázky, ale někdy bych byl raději, kdyby mlčel. Bude to tak nejlepší. Já jsem tedy většinou klidný a rozvážný. Jediný, kdo mě dokáže doopravdy naštvat, je on a ty jeho nejapné poznámky. Vím, že většinu z toho nemyslí zle, ale i tak je to občas přes čáru.

 

Zuzana:

Zasmála jsem se: „Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. Pro mě samotnou je to záhadou.“

Ondra se ale nesmál. Mračil se na Vojtěcha, jako by řekl něco dost hrozného. Nepanuje mezi nimi nějaká rivalita? Je ale pravda, že Ondra mi přišel v napětí už od samého počátku našeho setkání.

„Ondřeji, není ti něco? Přijdeš mi nějak přepadlý,“ zeptala jsem konečně. Je lepší vědět, na čem jsem. Vždyť já, když jsem v nejistotě, vymýšlím si pak tak nesmyslné domněnky, že to ani není možné.

„Víš co mu je, fešná upírko? To je ten zanedbaný sex, jak se zpívá v jedné písničce od Elánu. Měla by sis s ním dát rande. On si stejně žádnou jinou nenajde,“ odpověděl Vojtěch za něj a konečně si zapálil svou dýmku.

 

Ondřej:

Vždycky jsem to věděl. Vojta je prostě hovado. Co to zase vypustil z pusy za blbost? 

„No fakt,“ pokračoval Vojtěch ve svém díle zkázy. „On už tři měsíce čte Annu Kareninu od Puškina. Copak je to normální, Vždyť je to úplná ztráta času. Kdyby si raději přečetl denní tisk.“

To už jsem ale nevydržel. Chytnul jsem bratra za límec, zacloumal jsem jím a rozkřičel jsem se: „Můžeš už laskavě držet hubu? Koukej už přestat žvanit nebo tě hodím do stoky!“

„Klid,“ chytila mě Zuzana za rameno. „Přece nechceš vzbudit celé sídliště, že ne?“

„Ale vždyť jsi slyšela, co právě řekl. Vždyť urazil nás oba. Já snesu ledacos, ale tohle je poslední kapka.

Pořád jsem ještě hlasitě oddechoval. Ten mi tedy zase hnul žlučí. Jak jsi vůbec tohle mohl dovolit? Což, o mě nejde. Ale jí by se tahle myšlenka nemusela líbit. A vůbec, co se mezi nás vůbec plete? Myslí si, že když je můj mladší bratr, může za mnou dolézat. Moment, teď uvažuju jako malý kluk. Čeho já se ještě dočkám?

Zuzana si povzdechla: „To víš. Se sourozenci je kříž. Ale pověz sám. Když ho utopíš v těch lejnech, budeš se cítit lépe? A nepřepadne tě nakonec veliký smutek? A co tvoje smečka? Mysli také na tu vánočku od Růženy, kterou nedostaneš, když jejímu příteli zkřivíš byť jen vlásek na hlavě.“

Povzdechl jsem si. Má pravdu. Co si na něm vezmu? A vždyť já bych mu doopravdy neublížil. Nanejvýš bych mu dal pěstí, kdyby řekl ještě něco dalšího.

 

Vojtěch:

Svému bratrovi jsem se vyškubl a raději jsem se od stoky o pár kroků vzdálil. Co když ho přece jen napadne svou výhrůžku splnit? On přece málokdy mluví jen tak do větru. A dneska už jsem se koupal. Podruhé už nemusím. Ne v tomhle ledovém, smrdutém čemsi. Do toho bych dobrovolně ani špičku body nestrčil.

„Tak promiň, no. Nevěděl jsem, že nepoznáš humor,“ pořádně jsem si potáhl z dýmky a vyfoukl kouř.

„Ne, to já se omlouvám. Víš, Vojto, mám trochu pocuchané nervy,“ promluvil Ondra o poznání klidněji. Myslím, že ta… Jak že se to jmenuje? Zuzana? Myslím, že Zuzana na něj má dobrý vliv. Tedy, milostný vztah vlkodlaka a upírky je kravina. Ale pro bratra by to mohla být dobrá zkušenost. Je příliš usedlý. Potřebuje vzpružit. Nechám tomu volný průběh. Je to dobrý kompromis mezi dohazovačstvím a rozeštváváním.

„Pocuchané nervy?“ promluvil jsem nakonec. „To ti docela věřím. Každopádně nezavrhuj hned to, co jsem řekl. Zase tak daleko od reality to také není.“

„Raději už běž,“ zavrtěl Ondřej hlavou. „A sněz si vánočku i za mě. Zapij ji pivem a jdi spát.“

To mě jako posílá pryč? Neodpustitelné. A na just nejdu. A navíc mi radí takovou hloupost. Co když mi bude zase zle?

 

Zuzana:

Ach, nevěděla jsem, že Ondrovi představa vztahu mezi námi dvěma přijde až tak odporná. Když jsem viděla, jak se rozzuřil, když se jeho bratr navrhl milování mezi námi dvěma, skoro mě zamrazilo. Mrzí mě, že na to má takový názor. Myslela jsem, že je tolerantnější… Ne ne ne a zase jednou ne. Takhle nemůžu myslet. Nesmí mi záležet na tom, jaké mínění má o mně nějaký prašivý vlkodlak. Co to jen se mnou je? Jak se vlastně může přihodit, že takový nezmar takhle zamává s mými pocity? Určitě začínám bláznit.

Měla bych se pomaloučku a potichoučku vytratit. Už jsem se přece rozloučila před chvílí. Jenže se to pak nějak zamluvilo. Ale teď je příležitost. Nikdo mě nesleduje. Udělala jsem pozpátku jeden krok, pak druhý, třetí. Zatím si pořád ničeho nevšimli. A když už jsem se chystala otočit a rozběhnout pryč, zeptal se Vojtěch: „Ty se na mě také zlobíš, Zuzano? Proboha, já už se nemůžu mluvit vůbec s nikým. Všichni jsou tak přecitlivělí. To se prostě nedá.“

Povzdechla jsem si: „Na tebe se přece nehněvám. Jen potřebuju mít od vás dvou pokoj. Musím si utřídit myšlenky.“

 

Ondřej:

„Zuzko? Co kdybychom nechali mého bratra v klidu kouřit a šli kousek dál? Vždyť je to pitomec.“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Čemu sakra nerozumíš na tom, že už jsem se vypovídala dost a teď budu chtít být chvilku sama?“ vyprskla na mě. „Prostě musím jít. Mějte se oba dobře. Já mizím.“ Tentokrát jsem se ani nestačil vzpamatovat. Prostě se jen otočila na podpatku, nabrala rychlost a v tu ránu byla pryč.

A můj hněv padl samozřejmě na toho, kdo v tu chvíli stál u mě nejblíže. Na zpropadeného Vojtěcha: „Vidíš, co jsi provedl? Kvůli tobě mi teď Zuzka utekla bůhví kam. Teď zase budu čekat v nejistotě, jestli jí ještě někdy uvidím nebo ne. A že je zatraceně možné, že už jí nikdy nepotkám. Věděl jsem, že se tohle stane.“ Už nemělo smysl něco předstírat. Dusil jsem to v sobě tak dlouho. Nemohl jsem to vydržet.

Ten ničema se ale jen ušklíbl. To je vážně tak nemožné ho přimět přinejmenším ke zpytování svědomí? Chvíli na mě hleděl, jako by si rozmýšlel, co řekne. Aspoň něco. To on obvykle nedělá. Pak se zhluboka nadechl a zcela vážným tónem v hlase, který u něj slýchávám málokdy, mi pověděl: „Moje chyba to není. Jestli jsi jí měl rád, měl ses jí o tom zmínit. Pak by možná zůstala. Tys o tom mlčel. Nediv se. Odešla by, i kdybych tu nebyl.“

„Ale ne tak brzy,“ zasténal jsem. „Já jí přece se jí přece nemůžu o ničem zmínit. To by jí odehnalo navěky.

„Víš co?“ odfrkl si Vojtěch. „Dnes se s tebou nedá bavit. Promluvíme si zítra, až si to srovnáš v hlavě.“ Najednou zase mluvil zcela bezstarostně a skoro až afektovaně, jako obvykle.

Jako bych si vůbec já potřeboval něco srovnávat. Musím se dát dohromady, to ano. Ale myšlení mám v pořádku. To on se věčně chová iracionálně. Navíc ho netíží vůbec žádné starosti. A je tak lehkomyslný. Ale v něčem má přece jen pravdu. Dneska už se ode mě opravdu žádné inteligentní myšlenky nedočká. Jsem naprosto emocionálně rozhozen. Možná bych měl jít domů, uvařit si kakao a...

 

Vojtěch:

„Tak jí jdi hledat, ty osle,“ pobídl jsem Ondru, když jsem viděl, jak se tváří odevzdaně. „Nemůžeš tu přece věčně vyčkávat… Ty máš rád ty Puškinovy knihy...“

„Ne, to teda nemám.“

„Nepřerušuj mě laskavě… K čemu bych to tak přirovnal? Jo… chceš dopadnout jako Evžen Oněgin?“

Ondra najednou ztuhl. Zapůsobilo to. Chvíli bylo i vidět, jak mu to šrotuje v mozku. Moje výtka se každopádně minula účinkem, protože namítl: „To s tím Oněginem ale byla úplně jiná situace.“

„No to si piš, že jo,“ poznamenal jsem netrpělivě. „On měl všechno úplně na háku, kdežto ty se bojíš. Ani jedno není dobré. To mi věř.“

Ondra se žalostně pousmál: „Podělal jsem si to všechno sám, že jo?

„Zas tak hrozné to asi nebude. Upíři jsou dlouhověcí. Pátrat po ní můžeš celá desetiletí a ona pořád bude mladá a krásná.“ Nemohl jsem se nepousmát, když jsem si představil, jak spolu žije starý osmdesátiletý Ondra a pohledná upírka, která budí dojem, že sotva dosáhla plnoletosti. Dneska rozdíl mezi nimi nevypadá tak markantně. Ale za padesát let? U toho bych chtěl být. Snad se toho dožiju.

Můj bratr ale jen mávl rukou: „A co na to řeknou členové smečky?“

Zasmál jsem se. Tak o to celou dobu jde? Kvůli tomu je problém? Vzal jsem ho kolem ramen a pověděl mu: „Není jisté, jak by reagovali. Není na čase to zjistit?“

„Také je možné, Vojto, že ona mě vůbec nemá ráda. Že ze mě má jenom legraci.“

Ach jo, s ním je ještě práce. Dlouho nikoho nepřemlouvám. Navíc mi kvůli němu vyhasla dýmka a také mi mrznou nohy. Vyrazil jsem jen tak v pantoflích. Nečekal jsem, že tu budu takovou dobu. Nakvašeně jsem proto poznamenal: „Tak prostě budeš do smrti žít v ukrutné nejistotě. To musí být určitě skvělé. Škoda, že bych na něco takového neměl nervy. Jdu za Růženou a ty si dělej, co chceš. Zamířil jsem paneláku. Tohle to prostě nemá úroveň.

 

Ondřej:

Došel jsem až k pouliční lampě a opřel jsem se o ní. Začal foukat ledový vítr, který určitě zase roznese zdejší zápach do široka daleka. Pořád ve mně doznívala bratrova slova. Skoro to vypadalo, že mě považuje za zbabělce. Má ale pravdu? Opravdu jsem takový? Jemu se to mluví. On má svojí Růžu. Ta je vlkodlak, jako on. Navíc u ní je jistota, že ona ho také miluje, takže nikdo nemůže proti jejich poměru nic říct.

Co ale já? Mám se snad začít dvořit upírce, o které prakticky pořád ještě nic nevím? Co když nakonec bude zneužívat mé náklonnosti a veškerá oběť bude marná? Stojí to vůbec za to, abych zahodil své postavení mezi ostatními? Ale jsem takhle vůbec šťastný? Nejsou mi nakonec ti moji vlkodlaci nakonec na obtíž? Mám je sice všechny rád, ale asi to tak bude. Víte, že daleko lépe bych se cítil jako řadový člen smečky, než jako její velitel?

Tak na co ještě čekám? Musím za ní. Rozeběhl jsem se za ní. Ve vlčí podobě bych jí možná ještě dohnal. Jenže jako na potvoru není úplněk, Takže neběžím o nic rychleji, než běžný člověk. Co ale na tom záleží? Vždyť jsem se zbavil posledních psychických zábran, které mě tu ještě držely. Vždyť nesejde na tom, co si o mě kdo pomyslí. Ani na tom, že po ní budu pátrat celá léta. Však je to úplně jedno.

Přeběhl jsem celé sídliště i tu uličku, které se i já vyhýbám. Nakonec jsem ale zakopl o nějakou uvolněnou dlažební kostku a upadl jsem. V tom spěchu jsem se vůbec nekoukal pod nohy.

Chvíli jsem ležel docela nehybně. Když jsem si ale uvědomil, že jsem si nejspíš natloukl jenom koleno, opatrně jsem vstal. Vypadalo to, že jsem v pořádku. Horší bylo, že opravdu nevím, kam Zuzana šla. Kterým směrem se vydala? Má nějakou určitou lokalitu, kde se usídlila nebo putuje z místa na místo? Tolik nevyřčených otázek a tolik nezodpovězených. Co teď? Neměl bych se vrátit?

A co když je tady někde blízko? Zavětřil jsem. Mám dojem, že něco cítím. Že mě to nenapadlo hned. Jsem já to ale trouba. Můžu přece sledovat pachovou stopu. Dál jsem pokračoval pomalu. Měl jsem štěstí, že jsem se prve rozběhl zrovna sem. Kdybych zvolil jiný směr, zbytečně bych se zdržel.

Ano, již jsem velice blízko. Přibelhal jsem se až na náměstí. Podíval jsem se na jednu stranu, a pak na druhou. Přejel jsem pohledem domy, obchody i kašnu uprostřed, ve které teď nebyla žádná voda. U ní stálo pár laviček a na jedné z nich… seděla ona.

Ihned jsem přišel blíž. Ani se na mě nepodívala. Spíš bych řekl, že schválně trochu pootočila hlavu opačným směrem, než jsem se zastavil. Věděl jsem, že ji připadám odpudivý. Někteří upíří prostě vlkodlaky nesnáší. Asi jsem sem neměl chodit. Teprve teď jsem se dopustil chyby. Nejraději bych utekl, ale ta noha mě docela bolela. Že bych se nakonec přece jen zmrzačil? 

Posadil jsem se tedy vedle ní. Koukla se na mě a já si všiml, že má uslzený obličej. Copak upíři dokážou brečet? Kdo by to byl řekl? To jí tak rozhodilo to, co řekl Vojta?

 

Zuzana:

To mě sledoval až sem? Z jakého důvodu? Co po mně ještě chce? Copak jsem mu nedala jasně najevo, že mi má dát pokoj? Je snad úplně zabedněný? Nevypadá na to a přesto se tak projevuje. Já už ho nemůžu ani vidět. A přesto mi trhá srdce představa, že bych ho už neměla nikdy potkat. Možná ho asi opravdu miluju. Jaký strašný skutek jsem vlastně spáchala, že mě potkalo toto prokletí? On mě určitě rád nemá. Tím jsem si jistá. To by se mi přece zmínil, ne?

„Přišel ses mi vysmívat?“ otázala jsem se ho, když to ticho mezi námi dvěma začalo být nesnesitelné.

„Proč bych to měl dělat?“ podivil se on. Přetvařuje se. To je jisté. Nemusí. Já ho už mám stejně prokouknutého.

„No protože tvůj bratr rozpoznal, že vůči tobě chovám jistou náklonnost. Proč by jinak říkal, že bych tě měla pozvat na rande a tebe to naštvalo, protože jsi o tom nechtěl nic slyšet. Vztah nás dvou jsi zavrhl a...“

„Moment, o čem to vlastně mluvíš?“ zatvářil se Ondra trochu nechápavě. Do očí mi opět vhrkly slzy.

„Na svého bratra jsem se naštval hlavně proto, že… že… to, co pověděl, tě muselo pohoršit. A já nechtěl, abys byla smutná jenom proto, že nějaký pošuk si prostě utahuje z každého na potkání… Moment, co jsi to říkala o té náklonnosti ke mně?“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Že by jeho nelibost vůči mně nakonec nebyla tak strašlivá, jak jsem si původně myslela?

 

Ondřej:

Já jsem se možná celou dobu mýlil. Nedovedl jsem si připustit, že by i ona mohla opětovat mé city. Proč mi nic neřekla? Vždyť bychom si ušetřili tolik stresu. A proč jsem o tom nepromluvil já? Bože, já kdybych aspoň tušil? Měl jsem si to uvědomit.

„Ondro, já…“ vyhrkla Zuzana.

„Mlč,“ zašeptal jsem. Už jsem nechtěl nic slyšet. Věděl jsem totiž to, co jsem potřeboval. Já jsem to prostě musel risknout. Teď nebo nikdy. Objal jsem jí a přitiskl své rty k jejím. Byla studená, jak železné zábradlí. Mně to ale nevadilo. Líbal jsem jí dál. Nejdříve strnula překvapením. Pak se i ona uvolnila. Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a dlouze jsme se zahleděli jeden druhému do očí.

Vzal jsem jí za ruku: „Zuzko, už mi prosím tě, nikdy neutíkej.“