Adventní kalendář 2021 (5. 12.) - Hledá se anděl

Dneska by za normálních okolností měli chodit čerti s Mikulášem. Bylo tedy třeba vytvořit něco s podobnou tématikou. Minulý rok to byla báseň. Tentokrát jsem si troufla rovnou na povídku. Původně měl příběh probíhat úplně jinak a s jinými lidmi. Ale dopadlo to nakonec takhle. Vypadá to, že můj proud inspirace se poněkud uhnul a já v dimenzi představ narazila na úplně jinou hospodu. :-)

Ačkoliv hodiny ukazovaly teprve tři odpoledne, díky neprostupné mlze a zatažené obloze se zdálo být skoro šero. Teploměry ukazovaly mínus tři a námraza už začínala ulpívat na většině povrchů. Každý, kdo měl rozum, zůstal někde v teple. Přesto se ale našli tací, co museli opustit vyhřáté obývací pokoje a vyjít do toho nevlídného počasí. Například ti, co se potřebovali ze svých domovů přesunout do hospody. A protože dnes je pátého prosince, seděl tu dnes i ten, kdo sem za celý rok jedinkrát nevkročil.

Dnes večer totiž mají chodit čerti s Mikulášem a to vždycky obrátí celou ves naruby. Hostinská Denisa dnes otevřela svůj lokál o dvě hodiny dříve, aby se místní účastníci měli kde připravit a nalíčit. Dopadlo to ale tak, že Bořek s Alešem v čertovských převlecích, už v sobě měli každý pět piv a tři slivovice a Dominik, který dělal Mikuláše, si právě objednával čtvrtý grog.

„Tak, a už vám nenaleju, chlapci,“ zvolala po chvíli Denisa a strčila si neposlušný pramen hnědých vlasů za ucho. „Přece nemůžu dopustit, abyste se plazili po zemi. Co si o vás ty děti pomyslí? Že čerti v pekle chlastají a Mikuláš s nimi. A kde vlastně máte toho Edu? Bez anděla to přece nejde.“

Dominik pokrčil rameny: „No to já nevím. Někde se určitě zase fláká. Jako vždycky.“

„Ne, tak to není,“ ozval se Adam. Třetí čert jejich podivné skupinky. „Předevčírem mi volal, že nemůže. Že uklouzl na náledí a zlámal si nohu. Měl jsem vám to vyřídit, abychom si včas sehnali náhradu.“

Bořek, když to uslyšel, bouchl vzteky pěstí do stolu a zařval: „A tos nám to jako nemohl říct dřív? Za hodinu a půl jako musíme vyrazit do ulic.“

„Tak jsem na to zapomněl, no. To se prostě stává. Nemusíš na mě hned křičet,“ pronesl ublíženě Adam a pokusil se o úsměv. Nikdy si s ničím nedělal těžkou hlavu. Často se choval totálně lehkomyslně a nikdy nedomýšlel věci do důsledků. Byl přesvědčen, že se vždycky všechno nějak vyřeší. Kupodivu mu to většinou vycházelo.

Dominik ale zuřil také: „Bože, to je pitomec. Kde my jako teď seženeme někoho jiného? Prý, že, to se stává. Ne, tohle se nesmí stávat. A to je každý rok. Vždycky se něco pokazí. Asi vás všechny vyměním.“

„A co kdyby dělala anděla tady Deniska?“ napadlo Aleše. „Ona je takový náš anděl. Co bychom tady bez ní dělali?“

„Tak to v žádném případě,“ odmítla Denisa rázně. „Já mám práci v hospodě. A ty mi tady neřvi Dominiku, nebo půjdeš na mráz.“

„A Bořek může řvát? Toho nenapomeneš, viď?“ zeptal se Dominik nakvašeně. Denisa to raději nechala bez komentáře a dál umývala špinavý pulitr.

„Sehnat anděla nemůže být zase tak těžké, ne?“ odfrkl si Adam a rozhlédl se kolem sebe. „V téhle místnosti sedí zhruba patnáct lidí. Vypíšeme konkurz.“

„Dobrý nápad,“ přikývl uznale Bořek. Vždycky byl pro každou legraci a představa, že budou vybírat adepty podobně, jako herce do seriálu, se mu líbila.

„Ne, to je pěkně hloupý nápad,“ procedil skrze zuby Dominik a pořádně se napil ze své sklenice. Jakmile má špatnou náladu, už ho nic nepřesvědčí, že se rozčiluje kvůli hloupostem.

Aleš si zhluboka povzdychl: „Prosím tě, Dominiku, jak ty můžeš být Mikuláš? Vždyť ty jsi ztělesnění negativních myšlenek.“

„Víte, proč jsem Mikuláš? Protože jsem z vás nejvyšší. A Mikuláš musí být vysoký,“ odpověděl vážně Dominik.

„Když se na to díváš takhle,“ nakrčil nos Adam. „Ale ten konkurz vyhlásím. Za dvacet minut budeš mít takového anděla, že ti bude přecházet zrak.

„Tak to jsem zvědav,“ řekl už poněkud klidněji Dominik a začal rovnat ubrus na stole. Za celou hodinu, co tu seděl, ho postupem času nevědomky nahrnul k jedné straně a hrozilo, že upadne na zem.

Adam si stoupl na židli a hlasitě ohlásil na celou hospodu: „Hej lidi, hledá se nový anděl do naší party. Kdo z vás to zkusí?“

Na jeho výzvu se přihlásili pouze tři štamgasti. Antonín, Jindřich a Hynek.

Dominik byl ale opět nespokojen: „Ani jeden z nich se nehodí k tomu, aby dělali anděla. Tonda je moc tlustý, Jindra příliš fousatý a Hynek se zase hrbí. Já ti říkal, Adame, že ten konkurz je blbý nápad. Dokonce nejblbější, jaký jsi za poslední léta vypustil z pusy.“

Adam chtěl něco namítnout, ale to už Tonda, který nikdy nejde pro ránu daleko, popadl Dominika za límec a zatřásl jím: „To odvoláš, rozumíš? Já se tady urážet nenechám.“

„Tak dost!“ vyjekla Denisa. „Prát se můžete jít ven. Tohle je slušný hostinec. Tedy ještě před otevíračkou byl. Koukejte si sednout všichni na svá místa, nebo přestanu točit pivo.“

Tonda Dominika pustil a otočil se k Denise: „Ale vždyť jsi slyšela, co mi ten člověk řekl.“

„Jasně, že slyšela. Jenže vy jste všichni stejní. Urážíte se, jako malé děti. To spolu nemůžete komunikovat nějak rozumně?“

Dominik přikývl: „Jo, máš pravdu,“ Pak se otočil k Tondovi. „Tak promiň. Já jen… no… že mi hrozně záleží na tom, aby bylo letos všechno v pořádku. Aby všechno bylo dokonalé. Ne, jako vždycky. Všichni mi to kazí. Dělají mi to naschvál.“

Tonda se ještě znechuceně na Dominika podíval a pak se i s Jindrou a Hynkem šel zpátky ke stolu.

Adam se naklonil k Alešovi a pošeptal mu do ucha: „Neměli bychom dát Dominikovi roubík? Takhle nikoho neseženeme. On všechny lidi odpudí. Je protivný, jak kyselá prdel.“

„No jo,“ odpověděl mu Aleš. A co kdybychom přemluvili Ilonu? Dominikovu ženu? Proti té by tak neprotestoval. Netroufl by si. Kdo by mu vařil?“

„Co si to tam špitáte? Co je šeptem, to je čertem,“ všiml si Dominik, jejich tajného domlouvání.

„Ale my jsme čerti,“ namítl Aleš. „Raději nám objednej kafe. Čeká nás ještě spousta práce.“

A mezi tím, když se k nim Dominik otočil zády, aby řekl Denise o čtyři kávy, Adam nenápadně sdělil Bořkovi jejich úmysl. Ten se jen ušklíbl. Tento nápad se mu velice zamlouval. Moc dobře totiž věděl, jak Dominik nesnáší, když ho někdo hlídá, aby tolik nepil, což jeho manželka občas dělává. A za celý den měl svého kamaráda už stejně plné zuby a tohle mohla být zajímavá satisfakce. Ani nečekal, až dostane slíbené kafe. Vstal, zamumlal Alešovi do ucha něco ve smyslu, že jde Ilonu navštívit a sdělit jí jejich návrh a nenápadně se vytratil. Respektive mohlo to být nenápadně, kdyby cestou nepřevrhl dvě židle. Nechal je ležet a vypotácel se ven. Jeho silueta byla poté vidět za oknem, jak kráčí směrem přes náves.

„Kam si myslí, že jde?“ otázala se Denisa nevrle. Snad zase nechce prchnout bez placení?“

„To je v pořádku,“ mávl rukou Aleš. „On se určitě ještě dneska vrátí. A když ne, osobně ho přitáhnu za ucho.“

Dominik se jen mračil a neříkal nic. Tušil, že na něj Bořek s Adamem a Alešem kují opět nějaké pikle. Neměl sice ponětí, čeho se to týká, ale stoprocentně věděl, že se mu to nebude líbit. Na to je znal až příliš dobře.

A opravdu. Ani ne za čtyřicet minut byl Bořek zpátky a tvářil se navýsost spokojeně. Sednul se zpátky na své místo a poručil si Fernet. Potom se otočil k Dominikovi a vesele mu oznámil: „Dominiku, sehnal jsem nám přímo dokonalého Anděla. Ten se ti bude líbit. Není ani tlustý, ani hrbatý, ani fousatý a dokonce ani není vyšší, než ty. Na tom si přece zakládáš, ne?“

„A kdo to je?“ zeptal se nejistě Dominik.

Bořek na svém zarudlém obličeji vyloudil tajuplný úsměv: „To je přece překvapení. Máš rád přece překvapení, ne?“

„Nic přece nenávidím více, než překvapení,“ opáčil Dominik zachmuřeně.

„Já už vím, koho mi Dominik připomíná,“ plácnul se Aleš do čela. „Takového toho šmoulu Mrzouta. Ten taky furt prudí a stejně ho všichni berou, jako jednoho z nich.“

„Ty jako čučíš na Šmouly, jo?“ odfrkl si Dominik a Adam s Bořkem hlasitě se zasmáli.

Aleš trochu zčervenal: „Ne, já samozřejmě nikoliv. To Lucinka s Petruškou si to pouští. Mě by to ani nenapadlo. Já zapínám akorát Az Kvíz a počasí. Nic jiného mě v televizi nezajímá.“ To už se pousmál i Dominik a to je co říct. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že nemá praktický žádný smysl pro humor.

A takhle se tady Bořek, Adam, Aleš a Dominik hašteřili ještě nějakou dobu. Ostatně jako vždycky, když se sejdou pohromadě. Přestali, až když vrzly dveře od hospody a dovnitř vešla Ilona.

Oblékla si na sebe dlouhé, krémově bílé šaty, které vždycky nosí na hasičský bál a světlý kabátek, aby jí venku nebyla zima. Na zádech měla připevněná velká opeřená andělská křídla. Vlnité blonďaté vlasy jí volně splývaly na ramena. Temeno Iloniny hlavy pak zdobila zářivá stříbřitá čelenka. Celá hospoda ulpěla zrakem jen na ní.

„Pánové,“ řekl šeptem Dominik svým kumpánům. „Já myslím, že jsem se znovu zamiloval. Čí to byl proboha nápad, vy dobytci?“

Aleš jen ukázal prstem na sebe a nic neříkal. Původně chtěl Dominika vytrestat za jeho blbé řeči. Přizvat jeho ženu do party by mohla být dobrá satisfakce. Ale jak se zdá, Dominik je z nějakého nevysvětlitelného důvodu spokojený.

Dominik ihned vyběhl Iloně vstříc, aby jí přivítal. Bořek se chvíli díval za nimi, a poté prohodil: „Já myslím, že Eda nebude toho anděla dělat ani příští rok. Aleši, Adame, chraň vás pánbůh, že si také někdy zlomíte nohy. Nahrazeni můžete být natotata. Má totiž ještě dva bratry, sestřenici a dvacetiletého syna.“

„Já přece znám, jeho rodinné příslušníky. Polovina z nich žije v naší vesnici a druhá půlka v té vedlejší. Nemusíš mě poučovat,“ pokrčil Adam čelo. „Vypadá to ale, že si cení, našich čertovských kvalit, i když o tom nemluví.“

„Stejně si myslím, že zneužívá toho, že naše obec není dost velká pro dva Mikuláše,“ pokýval vážně hlavou Aleš.

Mezitím Dominik doprovodil Ilonu k nim ke stolu a objednal jí bílé víno. Po celý zbytek odpoledne pak všichni žasli nad tím, jaká se s ním stala proměna. Z ničeho nic už to nebyl ten věčný negativista, který jenom štval všechny okolo. Najednou se tvářil skoro jako normální člověk. Ba co víc. Jako docela vlídný společník. Proto také poprvé a také naposled ten pátý prosinec proběhl mírumilovně a poklidně.