Zdravím, milí čtenáři. Je tu opět nový rok a s ním snad už po deváté další seznam knih, které jsem přečetla. Za rok 2024 jich bylo deset. Což je takový můj obvyklý průměr. Loni jich bylo dvanáct a předloni údajně patnáct. Ale jsou roky, kdy jsem jich stihla jen sedm.
Zdravím, milí čtenáři. Zamýšleli jste se někdy nad tím, že i odlupující se barva a rez mohou v sobě skrývat jistý půvab? Na první pohled jsou to prostě hnusné, shnilé, zanedbané plochy. Když se ale podíváte blíže, můžete tam vidět abstraktní umělecká díla, která vyhlodal sám velký zub času.
Mě samu od sebe by vůbec ani nenapadlo si takových věcí vůbec všímat. To až tento článek u Baryn mě donutil se na tento trend dívat z jiného úhlu pohledu. To její fotografie a fotografie na facebookové stránce Peeling Paint Appreciation Society mi ukázaly, že nemusím fotit jen květiny a krajinu. Vždyť mám v tohle ohledu v mém okolí stejně už vyfoceno všechno. Ale rez a odlupující se barvu? Nikdy jsem si to nedovedla ani představit jako alternativu. A přesto mě to nadchlo, jakmile jsem si připustila, že i tohle jde.
Ale dost těch nicneříkajících žvástů. Jdeme se podívat na mé fotografické počiny. Je to taková moje premiéra. Ony ty fotky jsou vlastně ze 17. listopadu, takže jsou zároveň tak trochu revoluční.
Tahle vrata vypadají jako poseté meteoritickými krátery a bradavicemi. A možná ještě víc, než krátery to připomíná dřevomorku.
Zdravím, milý čtenáři. Konečně jsme se dopracovali ke třetí a zároveň poslední části článku s fotkami z výletu do Tábora z 30. srpna. Venku bylo ukrutné dusno a vedro. Ale věděla jsem, že v Táboře mají spleť různých podzemních chodeb. A v podzemí přece vždycky bývá chládek, ne? Já jsem tedy původně měla zálusk na jakési Strašidelné podzemí. Jenže to měli zrovna ten den zavřené. Tak jsem musela vzít na vděk husitským podzemím.
Přišla jsem na to určené místo. Řekli mi, že ve 12:00 začne prohlídka podzemí z průvodkyní. A protože bylo teprve 11:40, tak jsem si zakoupilas vstupenku a ještě chvíli psem bloumala po okolí.
A v tu chvíli mi padl do oka tento měšťanský dům. Jeho vzhled zaujme na první pohled. Na internetu o něm píšou, že byl vystavěn někdy v druhé polovině 16. století a za tu dobu prošel pár přestavbami. Dům zdobí velice zachovalá sgrafitová fasáda. Je významnou kulturní památkou v Táboře.
Zdravím, milí čtenáři. Po delší době se můžeme opět vrhnout na pokračování série článků o mém výletu do Tábora z 30. srpna. Po prohlídce botanické zahrady, obhlídce náměstí a koupi nějakého pečiva k jídlu jsem se šla podívat do muzea čokolády a marcipánu.
Nefotila jsem všechno. Bylo tam toho strašně moc. Vybírala jsem hlavně věci, které mě zaujaly.
Hned vepředu jsem si všimla tohoto hokejisty. Měl by to být Jaromír Jágr a byl vyšší, než já. Na výrobu použili z bílé, mléčné a hořké čokolády. A aby jim ta figurka vydržela, tak tu čokoládu míchají s glukózou. Je pak pevnější a odolnější. Této směsi se také říká plastická čokoláda. Na jídlo by asi byla tvrdá. Nevím. Člověk by rád ochutnal alespoň malý kousek. Jen jeden malíček Jágrovi ulomit... Ale kdyby to takhle udělal každý, tak by z těch jejich exponátů brzy nezbylo ani zblo. A právě proto většina byla bezpečně za sklem.
Zdravím, milí čtenáři. 30. srpna jsem byla na výletě v jihočeském městě Tábor. Vlastně už dlouho jsem se tam chtěla podívat, ale nikdo nechtěl jen se mnou. Tak jsem se prostě sebrala a jela jsem sama. A musela jsem vyrazit dost brzo. Ono tam totiž ze Strakonic dost nepraktické spojení. Do autobusu jsem nastoupila někdy kolem šesté, či kdy. Nepamatuju si to přesně. Jen si matně vybavuju, že jsem kus cesty mžourala proti východu slunce. Na místo jsem dorazila kolem osmé. Už do předu jsem měla naplánované trasy a místa, kam bych se chtěla podívat. A věděla jsem, že šest minut chůze od autobusového nádraží, je botanická zahrada. Tam jsem se chtěla podívat, jako první. Našla jsem to velice snadno. Podle google map. Ono to bylo v podstatě za dvěma rohy.
Toto je vchod do zahrady. A už tady to vypadalo dobře. Oblouk ověnčen popínavými růžemi. Škoda, že to bylo skoro odkvetlé. Venkovní expozice byly zdarma. Vstupné se platilo jen do skleníků a ty zrovna předělávali nějací řemeslníci, takže cedule "Pozor staveniště" vyřešilo dilema, jestli se podívat i tam. :-)
Zdravím, milí čtenáři. Čtvrtou část této video-série mám na YouTube zveřejněnou už delší dobu. Ale pořád jsem se tak nějak nemohla dostat k tomu ji dát i sem na blog. Tentokrát byly hlavní složkou pro tvorbu náhodné noviny, co jsem našla v kotelně. Vystřihla jsem všechno, kde byl nějaký člověk s černým oblečením. A ty výstřižky jsem pak seskládala do tvaru havrana. Následně přišla ta nejdobrodružnější část. Lepení. Voskovkami jsem potom dokreslila pozadí.
Jaký máte názor na tenhle umělecký počin? A jaký máte názor na video jako takové? Nebojte se napsat svůj názor.
Zdravím, drazí čtenáři. Je pravda, že poslední dobou dost zanedbávám přidávání fotek na blog. A také focení, jako takové. Ale mám zásobu tak na tři články, tak to nebudeme nějak extra hrotit. Ať tak, či tak, dnes si spolu připomeneme 4. srpen. Ty staré zlaté časy, kdy jsme ještě ani netušili, že z ničeho nic přijdou na mnohá místa povodně, jako blázen. Ty se našemu regionu naštěstí vyhnuly. Ale ať mi nikdo netvrdí, že se nám nemění klima. Vždyť už teď se střídají dlouhá období sucha a dlouhá období dešťů. Jestli to tak půjde dál, za padesát let tu budeme mít monzuny. Nevnořujme se však do katastrofických scénářů. Prostě zavzpomínejme na slunné léto.
Co se týče přírody, tak ta úplně nejvíc připomíná ubíhání času. Ty známky přicházejícího podzimu ještě nejsou tak patrné, ale člověk je už cítí ve vzduchu. Vnímá je tak nějak podprahově. Svatá Anna, chladna z rána. Mlhy. Vlaštovky, co se houfují na elektrickém vedení. To vše, jako by byla předzvěst přicházejícího podzimu. I když já vlastně miluju podzim. Mám ráda ty barevné stromy. A pozdější vůni tlejícího listí na zemi. Dokážu si užít i dušičkové plískanice. Ty dny, kdy se slunce ani na pár vteřin nepodívá na svět. Dokážu ocenit i skutečně kvalitní celodenní mlhy v polovině listopadu. A ty vichřice... Na ně je ovšem ještě čas. Tedy tenkrát ještě bylo.
Podle archivu na in-počasí bylo ten den kolem 23 stupňů a polojasno s občasným deštěm. U nás rozhodně nepršelo. Tedy určitě ne v tu dobu, když jsem byla na procházce. Každopádně na začátku srpna ta příroda ještě nebyla tak sežehlá, jako na jeho samotném konci.
