Otroctví a parazitizmus

Žijeme ve světě (Svět je výraz pro něco světlého. Dá se tomu dnes ještě tak říkat?), kde se plahočí velká horda otroků pod biči hrstky otrokářů, co dávají na oplátku jen tolik, aby přežili ti, co na ně makají. A čím víc je otrok nahraditelnější, tím menší má od otrokářů mzdy.

Ale každý otrokář je také otrokem někoho, kdo je nad ním. Kdo ho tyranizuje.

Na zaměstnanci parazituje zaměstnavatel. Na zaměstnavateli úřady a vláda. Na vládě evropská vláda. Na evropské vládě Ilumináti a na nich snad samotní ďáblové. Tedy hodně zjednodušeně řečeno.

A vůbec nezáleží na tom, jaké máte školy. Stejně budete mít jen několik málo možnosti, kde zabíjet svůj drahocenný čas bytí. Mnoho archetypů neexistuje. Budete se pravděpodobně vyskytovat:

• ve fabrice, v dílně
• v kanceláři, za přepážkou
• při těžké fyzické práci venku
• při lehké fyzické práci venku
• za volantem
• v ordinaci, na operačním sále...
• v restauracích, penzionech, v domovech důchodců...
• v učebnách
• v armádě
• v laboratořích
• v ateliérech
• při práci z domova
• v dolech

Pokud děláte něco z toho, baví vás to, nikdo vás tolik neodírá z kůže a neobtěžujou vás kolegové plnící úlohu strážců matrixu, můžete si gratulovat. Patrně jste velmi šťastný člověk. Na status otroka ale nezapomínejte. Dokud budete platit daně ze svého vlastního příjmu, tak jimi budete. A dokud budete platit daně z nemovitostí, nejsou vaše. Máte je jen pronajaté. Ale to nyní vynecháme.

Asi si říkáte. Někam se člověk vrtnout musí, ne? Jinak bude jako ti jistí spoluobčané, co pobírají dávky a parazitují také, jen z jiného směru, než vláda. Opravdu?

To fakt není na tomhle světě jiná možnost? To je opravdu nutné se dělit společnost na parazity a otroky? Je opravdu nutné žít v systému stojící na veliké zlodějně? Co vlastně doopravdy chcete? A co chci doopravdy já? Prznit samu sebe na výše uvedených místech teda rozhodně ne. Člověk se teda někam zahrabe, ale nikdy nebude spokojený, pokud to není v jeho povaze.

Chci se klouzat po hřebenech hor a odpočívat v malém domečku v údolí. Chci sedět na břehu jezera či ve stínu stromů a rozjímat o životě a smrti. Chci pouhou myšlenkou tvořit na noční obloze nádherné obrazce a mávnutím ruky je zase nechat mizet. Chci poslouchat prastaré písně s předlouhými tóny a potkávat jiné lidi jen, když na ně budu mít náladu a ne každý den, jako je to zvykem tady. Chci se dorozumívat s ostatními telepaticky a ne se namáhat s formováním myšlenek do slov, které jsou přece jen pouhými symboly a zkratkami pro skutečné obrazy a věci. Chci si umět pouhou myšlenkou vyrobit cokoliv, co budu potřebovat ke svému životu. A hlavně nechci vstávat před svítáním.

Takže to znamená, že moje touhy jsou velmi nekompatibilní s dnešním systémem. Nezajímá mě, nebaví mě a nejsem do něj nijak zainteresovaná. Přesto jsem nucená ho udržovat, protože ani neumím žít jinak. Jenže obrovské rozdíly mezi tím, co chce člověk dělat a tím co skutečně dělá, můžou způsobit i vážné psychické problémy.

Musí se přece nějak zmírnit dopady. Ale jak? Když tenhle systém ze dne na den zrušíme, 90% lidstva vyhyne a zbudou nanejvýš jen nějací civilizací nepolíbení domorodci v amazonském pralese. Je to tedy pravda? Civilizace zabíjí? No nazdar. My jsme přecivilizovaní.

Ne, musíme se od tohohle soukolí odpojovat asi postupně. Velmi pomalu a opatrně. Bez násilí.