Přečetla jsem 8. díl Harryho Pottera

No, to se stalo tak. Dostala jsem k Vánocům knihu Harry Potter a prokleté dítě. Proto jsem si řekla, že by bylo fajn si to jako přečíst, když už to mám. A pak jsem si usmyslela, že je o tom třeba napsat. Ty dojmy si prostě nemůžu nechat pro sebe. Samozřejmě to nebude recenze. Ty jsou na mě moc nóbl. Spíš jen takový výkřik do prázdna. A v článku se mohou vyskytovat spojlery. Dávejte si pozor, pokud nechcete vědět věci v knize dopředu. Ale pochybuju, že z mé prezentace nějaký bližší děj pochopíte. :-)

V prvé řadě, než jsem to vůbec otevřela, jsem měla takový blok v tom, že je to psáno formou dramatu. Že to musí být u HP divné a nesmyslné. Je to přece prolomení starých pořádků a tudíž by autoři zasloužili skoro kamenovat. Asi jsem suchar a xenofob.

Ale ne. Není to tak hrozné. Můj první poznatek byl, že se to čte mnohem lépe než Hamlet. Což je dobré vědět, pokud máte podobné předsudky, jako jsem měla zpočátku já.

Další, že mi to víc připomínalo průměrné fanfikcion, než originální dílo. To je trochu škoda. Děj měl určitě potenciál, ale přišlo mi to napsané tak neosobně. Však je to taky divadlo. Jsem si jistá, že kdyby to člověk viděl na živo, byl by dost možná divák i uchvácen zajímavými efekty. Pak by to už jen záviselo na kvalitě herců. Nevím. Třeba se dočkáme i toho, že se to bude hrát u nás v české verzi.

Jinak mě ale zarmoutilo chování mladého Albuse Pottera. Já dokážu v literárních dílech tolerovat otřesnou povahu vyskytujících se lidí. Imponuje mě i jisté psychické rozpolcení a utkvělé představy. Však jsem taky napsala "Na hranici smrti", kde je hlavní hrdina docela i záporák s absolutně šílenými přesvědčeními. Ale jediné, co mě štve, je zaostalost a debilita. Ano, jinak se totiž to, že si při cestování časem svou neomaleností zničí vlastní realitu, se totiž jinak nazvat nedá. :-) A to ani v případě, když já uznám, že ve skutečnosti všechny reality existují současně. Že oni ji vlastně ani nezničili, jen se z jedné dostali do jiné. Ale to ani sami autoři nedomysleli.

A co že tím časem vycestovali jednou. Ale po druhé? A ne proto aby napravili chybu, co udělali, ale aby pokračovali v tom, co započali? To už je vrchol. Vím, stali se obětí velmi nebezpečné manipulátorky, ale přesto jsou věci, které se prostě nedělají.

Tak jako já nikdy nepoužívala mobil při hodině, a rozhodně ne proto, že je to zakázané. Nikdy. Jen jednou jsem chtěla vědět kolik je hodin, ale jinak ne. Ani když se nikdo nedíval. Ani když to dělají všichni ostatní. Nesmí se to a já mám svoje zásady. Nehledě na to, že by mě mobil rozptyloval od učiva. Když jsem o tom řekla své sestře řekla mi, že jsem jako Kant s tím svým kategorickým imperativem. Tak jako mám děsný morální problém se stahováním filmů. Je to jako krádež. Chcete snad, aby všichni lidé na světě kradli? Ale to jsme trochu odbočili.

Zkrátka jak říkám. Má to potenciál. Dalo by se s tím pracovat, kdybych chtěla psát fanfikci, co by se odehrávala v té době. Dovedu si to představit. Moment, není psaní fanfikce podobný prohřešek jako stahování filmů? Čím to, že jedno mi vadí a druhé ne? To musím ještě zpracovat.

Je však pravda, že když jsem se dostala do poslední třetiny knížky, že jsem se do toho i začetla. Což se někdy ani nestane. Jako třeba u "Zahradní slavnosti" od Václava Havla. To bylo utrpení od začátku až do konce. Dokonce jsem i brečela zlosti, jaká je to hrůza a že to musím číst. Zasraná povinná četba. U Prokletého dítěte jsem na rozdíl od toho byla mile překvapena na to, jak to všichni hanili. Nejlepší divadelní hra, s jakou jsem se kdy setkala. No jen uvažte. Nerozčílila mě, rozuměla jsem textu. Sice se tam nevyskytovalo tolik Rusůs vtipnými jmény, jako v "Revizorovi" od Gogola, ale to se vstřebá. :-)

A co vy? jaké z té knihy máte dojmy vy?