(Ne)konečný příběh

Mě něco napadlo. Já jsem si totiž všimla, že všechny moje povídky jsou svým způsobem dokonalý matrix. Normálně si postavy žijou svůj vlastní život. Starají se o své přežití, radují se, smutní, setkávají se s přáteli i nepřáteli a ani si neuvědomujou, že nejsou opravdové a že žijou v příběhu, kterou jeden napsal a druhý čte.

Neví, že třeba já vytvářím jejich myšlenky, řídím každý jejich krok, ženu je do vyhrocených situací. Vytvářím nešťastníky i smolaře. Zatvrzelé zaslepence i úplně průměrné lidi a těm všem pak házím klacky pod nohy, ničím jejich pořádky zabíjím je a pak zase oživuju. A to jen proto, že se nudím či si potřebuju něco dokazovat.

Co když to, že se tu pohybujeme zcela svobodně je jen optický klam?

Co když naše myšlenky nejsou naše?

A není psaní jen týrání lidí z jiné dimenze?

Vlastně mě už v nějakých třinácti letech napadlo, jestli i já a svět kolem mě taky není součástí zhovadilé knihy od nějakého psychopatického autora. Snad už od té doby, co jsem viděla seriál Nekonečný příběh v televizi. To, jak Bastian čte příběh o Átrejovi ze země Fantazie. Ale i tu knihu co Bastian čte, přece taky musel někdo vymyslet, ne?

Takže to znamená, že mě taky může někdo číst a občas mi nadzvednout mandle. Ano, protože i čtenář silou svých myšlenek může postavy knih uvrhnout do jiné paralelní reality. A tak vznikají fanfikce. Stejné prostředí, většinou i stejné postavy, co se ale setkávají s postavami jinými. Proto je všechny nakonec čeká jiný konec. Ale stačí, když si čtenář trochu jiné pokračování jen představuje. Nemusí to rovnou psát.

A pak je tu samozřejmě ten samotný spisovatel. Nebo spíš tvůrce mé osoby a mého světa. Vymyslel tu všechno a všechny. Vždycky nás hlídá, přivolává na nás katastrofy i šťastné události a k tomu všemu nás bezmezně ovládá.

Už jste někdy slyšeli větu: "Moje kroky řídí Bůh."? A co když je to pravda?

Kdyby tomu tak bylo, tak by veškeré bytí přestávalo mít smysl. To už bychom mohli být úplné stroje bez vlastních myšlenek. Všechno naše pocity by nám byly vsugerovány a my bychom jen plnili plán. Množit se a makat pro Boha nebo-li pro Satana, pro práci a pro tmu a ve tmě bez vlastního rozumu, bez duše.

Na tom se můžou hojit opravdu jen temné bytosti.

Jenže temnota a destrukce nic netvoří. Spíš boří a láme. Museli jsme být vyrobeni něčím jiným. Něčím nebo někým lepším.

Takže, i když máme omezené možnosti, omezené myšlení a omezenou svobodu, přece aspoň částečně můžeme ovlivňovat své okolí. Jinak by totiž opravdu nemělo cenu žít. Nemělo by to žádný hlubší smysl v tomhle Univesu. Byli jsme tedy vytvořeni světlem a propůjčeni temnotě.

Co si myslíte o smyslu života?

A tím se vracíme zpět k vymyšleným příběhům. Nevím, jestli knižní postavy mají nějakou svobodnou vůli. Vypozorovala jsem jen jedno. Rozepsaný příběh nacházím v té samé fázi, jak jsem ho opustila naposled. Oni vážně nežijou bez mého dohlížení. Co když ani my ne?

Je tento svět opravdu taky jen iluze či hologram?

A třeba je to ještě jinak. Spisovatelé často hovoří o tom, že nevymýšlí své příběhy. Že k nim ta slova chodí tak nějak sama. Napojují se tak na jiné paralelní reality, na minulost, na budoucnost. Na jiné verze přítomnosti a jiné verze těch jiných verzí.

Třeba si tedy vůbec nic nevymýšlím a nikoho netyranizuju. Jen opisuju události z jiných světů, kterých musí být nekonečně mnoho. Ano, už jsem se setkala i s teorií, že lidská fantazie není nic jiného, než nakukování do jiných dimenzí.

A jak je to teda podle vás?