Víte, která písnička od kapely Olympic je jedna z nejúchvatnějších? Jednoznačně tahle. A patrně je i nejsmutnější. Každopádně jí ještě nemám tak oposlouchanou, protože její úchvatnost jsem objevila teprve nedávno. A to i přesto, že už jsem jí léta znala. Je zajímavé, jak se člověk ke všem věcem dostává v jeden určitý konkrétní okamžik.
Ta píseň je ideální, když si chce člověk poplakat. Ale já jí pouštím i při chvílích, jako je tahle. Když máte rýmu, ucpané dutiny, teče vám úplně neskutečným způsobem z nosu a venku je takový vítr, že vám lomcuje s oknem. Je to křáp. Když vás nebaví ani Minecraft, ani Agar a Simíky obcházíte obloukem. Vznešené myšlenky do článků se topí v bažinách nosního sekretu. Což pláč i trochu simuluje, ne? Aspoň, že už mi nebolí v krku. Avšak tohle taky není výhra.
Ale zpět k Olympicu. Já mám takový svůj oblíbený čtyřlístek písní od této kapely. "Ty slzy dávno vpila tráva", "Dávno", "Slzy tvý mámy", "Nějak se vytrácíš má lásko". A pak ještě dvě nebo tři. rychlejší. To když náhodou chci v v práci makat do rytmu. Vlastně můžu být ráda, že mi na našem oblíbeném rádiu Bonton, hrají převážně hity 70, 80 a 90 let. Kdyby mi hráli celý den něco jako je tohle, tak nevím nevím. To bych asi nedala ani já. Ačkoliv i já jsem dneska přemáhala myšlenku to tam všechno zapálit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář