Tak už je březen, měsíc probouzejících se cibulovin. A to doslova. Dnes jsem se byla podívat na zahrádku. Rozhrnula ze záhonku staré jabloňové listí, a co nevidím. Malé zelené výhonky narcisů. A v tom druhém o kousek vedle už byl sem tam nějaký ten krokus. Já vím, že na kvetení si budu muset tak měsíc a půl počkat, ale člověk prostě pozná, že mínus deset už prostě nebude. Však i ty sněženky i sousedů jsou obzvláště pěkné.
Končí zima a všechno v rostlinné říši chce zase růst a množit se. To člověka neudiví ani u venkovních trvalek ani u pokojovek jako je třeba amarylis.
Ale u čeho to opravdu překvapí, je cibule a česnek v lednici. Člověk tuto zeleninu dokupuje celou zimu a pořád nic. Teprve až tento týden jsem zpozorovala, že se česneky probraly k životu. Tedy cibule už dávno, ale česneky jsou fakt novinka. Jak sakra poznají, že je ta správná doba na klíčení? Vždyť tam mají tmu a celý rok stálou teplotu. Proč konkrétně tento čas? Má snad ta rostlina ve svém DNA zabudované nějaké biologické hodiny, pomocí kterých se řídí? Nebo se napojuje rovnou na kolektivní vědomí rostlinstva? Obojí může být pravda. A nejsou to jen cibuloviny. Co teprve takové brambory? Ty snad klíčí od února. I ta mrkev v igelitu balená chce zapustit kořínky.
Kdybych já byla celý rok držena ve tmě a o samotě, poznala bych taky, že začíná jaro? Nevím. Nejsem rostlina, ale živočich. Množit se můžu i v zimě. A ani k tomu nepotřebuju zakořenit do země. Mám nejspíš jiné priority.
Člověk prostě podvědomě touhu mít děti teprve až tehdy, když má pocit, že je dokáže správně zabezpečit. Jenže to sám už sebe ani nerozpozná. Nepochopí svoje vlastní pohnutky. A tak říkají: "Nejdřív kariéra, pak děti." Je to mnohdy odsuzováno. Vždyť kariéru si do hrobu nevezme. A pak, s narozením dítěte stejně jakákoliv kariéra padá, pokud se mu chcete věnovat pořádně. Ale chápejte. Kariéra = peníze. Peníze = dostatek potravy a jisté bydlení. Tento systém na nic jiného než na prachy nejede, tak se s tím už konečně po těch staletích musíme smířit. A proč by člověk chtěl mít potomstvo, když hrozí, že i s ním bude hladovět? Zvlášť ve světě, kde už není moc místa?
To mi připomíná párek andulek chovaný v kleci. Myslíte si snad, že ti dva spolu budou mít malá andulátka, když jim nepřipravíte hnízdečko, kam samička může snést vejce? Zklamu vás. Ani omylem. Andulky nejsou slepice. A i ty potřebují mít k tomu snášení pocit bezpečí. U velkochovů přírodní moudrost nehledejte. Tam jsou ty chudinky dopované hormony a je jim svíceno i v noci, aby se tvorba vajec zvýšila. Není nad to mít svých patnáct slepic, které si smí sami vybrat, kdy a kde své vejce vyprdnou. Ony normálně vymýšlí neustále nová a nová místa. Nestačí jim ani předem připravená hnízda. Ne, ty slepice chodí snášet na hranici s dřívím a do kopřiv. Vidíte, jak jsou chytré? Ví, že jim je krademe a tak zanáší na místa, na která nejsme zvyklí. Jsem na ně svým způsobem i hrdá. Ale to jsme hodně odbočili.
Milé.
OdpovědětVymazat