Když někdo drásá nervy

Víte co mě nikdy nepřestane doopravdy fascinovat? Jaké jsou mezi mými kolegyněmi z práce sadistické svině. A to doslova. Ne, nechtěla jsem to vynášet na blog, ale nemůžu si pomoct. Dneska to byla poslední kapka. Vlastně předposlední, ale kdo by to počítal.

Asi si říkáte, čím mě rozhodily tentokrát? To se podivíte. To je furt něco, ale málokdy jsem z jejich výlevů roztřesená ještě v deset večer. No zkrátka se překonaly.

Prostě si dělám svojí práci a nejde mi to, protože takovou kravinu po mě ještě nikdo nechtěl. No, je pravda, že já jsem tedy svým způsobem nešikovný člověk, který celkem dobře zvládá věci, které si už osvojil, ale když mám dělat něco, co je pro mě nové, tak i ty nejprimitivnější věci mi jdou tak blbě, až nad tím přestává rozum stát. Tak sorry. Mám lehkou mozkovou dysfunkci. Nejspíš z přidušení při porodu. Dost malou na to, aby mi dali invalidní důchod či mě zbavili svéprávnosti, ale poměrně velkou na to, aby mě ostatní považovali za postiženou nebo přihlouplou či co. Že neumím přemýšlet a neumím si v ničem poradit. Dobrá. To já o sobě vím dávno. Od ostatních to slyšet opravdu nemusím. Ale nevadí. Pak už jen stačí sedm a půl dioptrie a s věkem získanou přehnanou přecitlivělost vůči většině podnětům a život je ještě o něco větší pakárna.

Do dobrá. No, zkrátka jsem ten den svou prací neuspokojila nikoho ve svém okolí. A to se o to vždycky tak snažím. Zavděčit se všem. Splnit všechno, dokonce i věci, co si protiřečí. Hlavně aby mi někdo něco nevytkl nebo nedej bože mi nevynadal. Abych někoho nerozdráždila tím, že mu neumím přečíst myšlenky, a tak nenaplním jeho očekávání. A pak je člověk stejně nervním že všechno kazí. To jste netušili, že balení hnojiv, může být takový drasťák, co? Hlavně pro někoho, kdo každou svojí chybu i bez keců okolí bere jako své osobní selhání.

A jak mi to tak nešlo, tak ty dvě kolegyně místo toho aby mi poradili nebo si mě aspoň nevšímali, tak se rozesmály. A kdyby se jenom rozesmály a potom mlčely, tak to taky beru. Projevy emocí jsou někdy prostě nekontrolovatelné. Chápu to. Jenže ony si ještě říkaly něco jako: "To snad není možný." a "A to to jako bude dělat do konce směny? Vždyť je to práce na deset minut. "Pak si ještě neodpustili kydanec typu: "A s tímhle materiálem my musíme pracovat." To asi jako myslely mě. Potom co mi ta samá osoba minulý rok řekla, že jsem ve firmě jen z protekce, že kdyby to záleželo na ní, že už tam dávno nejsem a že jsem VIP, to nebylo nic. Ale stejně se mi z toho začalo chtít brečet.

Víte, jakmile někdo má takovéhle blbé řeči na mou osobu, já ztuhnu a nejsem schopná slova. Kdybych se aspoň dokázala bránit, ale to prostě nedokážu. Já v tu chvíli nemám žádný argument. Prostě v tu chvíli nejsem schopná uvědomit, že jsou to psychopatky, které si jen hojí svoje mindráky. Jenže já s nimi vždycky v duchu i souhlasím a to je to, co mě táhne do pekel. Něco podobného asi dělají i ty ženy, které tyranizuje partner, a nejsou schopné to někomu nahlásit.

Je to bída. Pak když je po všem, vždycky lituju, že jsem je už dávno neseřezala železnou tyčí.

A aby toho nebylo málo, přišla ke mně třetí kolegyně. Ta co mě poslala balit tu kravinu. Vynadala mi jako malému dítěti, proč to jako ještě nemám. A jestli jsem do této chvíle nějak svůj pláč dokázala udržet, tak po tomhle už teda ne. Vyhnala mě od toho, a že to udělá za mě. Zjistila, že to tak jednoduché taky není. No každopádně doufám, že je aspoň sžírá pocit viny.

Každopádně mě děsí myšlenka, že jsem tam jen z protekce. To jako potřebuju protekci, abych mohla vykonávat dělnickou profesi? Nevím. Vedoucí se mi nikdy o takové věci nezmínil a ředitel mě ani nezdraví, natož aby na mě vůbec mluvil. Ačkoliv ten nezdraví nikoho, tak nevím. Nebo je to celé jen nesmysl a ta fanatička pletichaří? Myslím, že už tam nechci být. Stejně v té fabrice jsem jen ze setrvačnosti. Tenkrát mě vzali jen na dobu určitou. Doufala jsem, že mě po půl roce propustí a já si pak najdu něco normálního. Stejně si tam zakládám jen na syndrom vyhoření, rakovinu plic a další operaci páteře. Zkrátka jsem tam od prosince 2014, smlouvu mám dávno na stálo a oni ne a ne mě vyhodit. Ale lepší, než být na úřadu práce. Tam jsou snad ještě horší tyrani, ale ti jsou takoví sofistikovaní, takže to, co od nich člověk vlastně slyšel, si uvědomí, až když je venku.

Ale já už jsem přišla na to, co chci dělat. Prodávat v antikvariátu. Když mě se ty antikvariáty strašně líbí. Takový zpravidla zapadlý krámek plný těch nejrozličnějších knih. Tam bych možná uplatnila svou lásku a úctu ke starým svazkům. Ráda se nacházím mezi regály s knihami. Normálně bych si mohla i číst v práci. Pak by přišel zákazník, chvíli by se procházel, kochal by se. Pak bych se ho zeptala, jestli má nějaké přání. On by pak odpověděl, že se jen kouká, nebo by řekl, že shání to a to. Není problém.

Teď ono těch zákazníků určitě nebude tolik jako třeba v Kauflandu, takže budu mít chvíli klidu pro sebe. K pultíku si vezmu židličku. Možná budu mít i čas na psaní své vlastní knihy. Všechno bude bez chaosu, bez fanatických hysterických úderníků, rádoby inkvizitorů a psychických upírů.

Já se asi někde musím zeptat, jestli někoho neshání. Nevím. Třeba se časem něco naskytne. Ona ta fabrika na balení hnojiv mě ani jen tak sama od sebe nevyrazí. Kdo by jim tak tiše a ochotně zavařoval do fólie hnojivé tyčky a ty tisíce lahvičkových setů na Penny, z nichž 90 % se nám stejně vrátí zpátky?

Tak, už jsem zase v klidu. Jednak jsem se aspoň okrajově vypsala ze svých zážitků a myšlenek a druhak jsem dnes našla geniální píseň, která tak neuvěřitelně kopíruje mojí někdejší náladu. Dobře se zaposlouchejte do zpěvu, do jednotlivých tónů. Tak zní rozdrásaná psychika, raněné ego, křivda. To je nářek zjizvené duše. Já si asi někde musím najít text, abych si to mohla přeložit. Baví mě si slovo od slova překládat polské písně. A víte, že jsem si naivně myslela, že už mě polský gothic rock nedokáže ničím zaujmout. A tohle mě nejen zaujalo, ale ještě to rozvolnilo moje napětí. Myslím, že už si tedy můžu jít lehnout. Stejně tu ta moucha tak otravně létá, jako by už chtěla jít spát a já jí tady ruším světlem.