Blogy které nenavštěvuji víckrát

Článek není psán se záměrem někoho urazit.

Nemám ráda pro ana blogy a celkově blogy o hubnutí. Jakmile hned první článek, na který padne můj zrak, začíná větou: "Je mi patnáct let, vážím 61 kilo a potřebuju zhubnout." či dokonce: "Dneska jsem si dala dort, a za to se nenávidím." okamžitě odcházím.

Na druhou stranu mě nudí blogy o jídle. Všude jen samé recepty. Mě totiž strašně baví obcházet cizí blogy a komentovat je. Co ale můžu napsat k receptu na hrušková povidla? "Vypadá to dobře, někdy to vyzkouším." Pak přibude recept na něco zapečeného a člověk musí napsat to samé. Žádná kreativita v tom komentování. Nakonec z toho všeho dostane hlad, i když před deseti minutami měl guláš se šesti a tři nanuky.

Jiná věc je, když opravdu člověk hledá inspiraci, co má být k obědu. To jsou mu takové blogy a weby dobré. To když chce člověk opravdu vařit, a ne jen brousit za návštěvností.

Nebaví mě většina deníčkových blogů. Většinou je tam hromada monotónního textu o věcech, které ani vědět nemusím a skoro ani nechci. Které mi nic nedávají a ze kterých se jen těžko můžu poučit, protože jsou mimo mě. A nejhorší je, když se svěřují s nějakým traumatem či životní tragédií. Nejen, že se mi k tomu špatně píšou komentáře, ale ještě mě to rozesmutní.

Velkým obloukem se také vyhýbám blogům zaměřeným pouze na nějakou celebritu. To je takový bulvár zaměřený na jednu či dvě osoby, které buď vůbec neznám a nebo je znám, ale neuchvátily mě. Něco jiného by bylo, kdyby ti bloggeři psali o někom, kdo mě zajímá.

Zdráhám se pročítat i blogy důchodců. Ne, že bych proti nim něco měla. Jsou moc milí a vážím si jich. Jenže jednak ji závidím, že už jsou v důchodu a já ne. Klidně se přiznám, protože potlačovaná závist dokáže nadělat větší paseku, než ta nepotlačovaná. A pak, oni píší o tom, jak zavařují kompoty, jak sněží, jak k nim ke krmítku létají sýkorky, jaké vypěstovali mrkve. Prostě jen jiná odrůda deníčků. Navíc si nejsem jistá, jestli jim mám vykat nebo tykat. Protože na internetu většinou jen tykám. Vždycky jsem si s tím vystačila, ale u nich mě to prostě uvádí do rozpaků.

Také nikdy nenavštěvuji blogy maminek, co v každém článku píší o svých dětech.

Vyhýbám se i blogům o módě, kosmetice, líčení a oblékání. Jsem prostě člověk, co si na sebe vezme to, co mu první padne do ruky a co si budeme povídat. S nějakými sedmi a půl dioptriemi se člověk sám nalíčí jen těžko.

Nemám ráda blogy s nudným bílým jednobarevným designem. A příliš strakaté designy nebo nedej bože záhlaví s padesáti řádkami textu. To je ještě horší.

Trochu jsem také na větvi z blogů, kde jsou jen videa z youtube, fotky či kresby. Když je třeba padesát písní za tebou, těžko se prostě všechny komentují.

Já mám prostě ráda, když je na blozích od všeho trochu a vše se tam hezky dle určitého systému střídá, nemají nudný ani přeplácaný vzhled a je na co kliknout, když se chci dostat na archiv článků nebo na hlavní stranu. To skoro vypadá, že mám ráda jen svůj vlastní blog, ale není to pravda.

A pak je tu jeden takový ideo zločin. :-)

Vždycky dokáže rozhodit, když najedu na takové to číslíčko u reagujících komentářů a předchozí komentář, na který se reagovalo, se zobrazí průhledně. To je jediná věc, která mě z těch věcí, co jsem tu zmínila, vadí doopravdy. A přitom stačí tak málo. Jen se trochu pohrabat v nastavení. Jak říkám. Tady je návod.