Tohle jsem kdysi psala do nějaké soutěže. Snad tak někdy kolem toho roku 2012. Ale je to velice zajímavý literární útvar. A už tenkrát jsem měla zálibu v psaní takových těch rozpolcených postav. Hlavně mužů.
(Pozn: Klášter Gottweig opravdu existuje, nachází se v dolním Rakousku a opravdu tam kdysi došlo k požáru v r. 1580 a v r. 1718. Příběh je však zcela vymyšlen.)
Dne 25.3 1725 v Göttweigu
Drazí bratři, až budete číst tento list, vězte, že již nejsem mezi živými...
"Ano, to je dobrý začátek," zamumlá si pro sebe Patrik, otec představený zdejšího kláštera. "To ty hlupáky neurazí. A navíc tak... tak působivý úvodní řádek napadne málokoho." jízlivě se šklebí.
Vážně by nemusel tvořit tento dopis, kdyby nebyl takový lump, který provedl strašné věci, kvůli mizernému titulu opata.
V záři svíčky zažehnuté se tu chci zpovídat ze svých špatných činů, kterých není málo, ale nejdříve jsem vám chtěl říct jeden pohnutý příběh.
Můj předchůdce, otec Dominik byl zlý, krutý a nelítostný. Viděl jsem, jak často neposkytl pomoc v nouzi dobrým poutníkům, kteří chtěli jen přenocovat. Jak si čas od času zajel do města a navštívil barák hříchu. Jak chlemtal mešní víno od rána do večera. Vězte, že jsem se na to nemohl už dál dívat.
Odfrkl si. Ten neřád Dominik tu stejně kalil vodu a plýtval alkoholem. Tak proč ho litovat? Takový člověk se přece najde za každým rohem. A nejen jeden.
Byl jen z řady těch, kteří jen žerou na účet nevinných lidí. Všichni mniši zde žijící to dělají. Kradou, nechají si platit desátky a pak chodí div ne s rozvaleným pupkem po okolí. Nic proti Vám, bratři, ale je to pravda. A ani víno už neukojí vaší žízeň. Ani ty zprohýbané stoly pod hromadou jídla už nezaženou váš hlad. A to je špatně, pánové.
"Jo, to se bude skvěle číst," tentokrát si Patrik povzdechne. Bylo mu svým způsobem i líto, co mu provedli a co on provedl jim, ale jednou to muselo přijít. Nedalo se nic dělat. Špatná doba si žádá špatné činy.
Neříkám, byl jsem taky takový prolhaný, zlovolný a poddával jsem se divokým pitkám s vámi ve vinném sklepě. Mnohdy až do rána a požíral od kuřat a dobře vykrmených čuníků po drahé cizokrajné ovoce, které přivezli Angličané a Francouzi z jižních končin. Byly to zlaté časy. Stejně jako Vy, jsem zadupal svoje svědomí hluboko pod zem a zapomněl, proč jsem vlastně do kláštera šel.
Zapomněl na své původní hodnoty. A za to můžete jen Vy. Naučili jste mě pít, nadávat a zvracet na každém kroku, vysmívat se nebožákům, zvát si děvky až sem. To je Vaše chyba, ne moje. Ale jo, moje taky. Neměl jsem se nechat zlákat Ďáblovým svodům, kterým jste také podlehli.
Patrikovi vhrkly slzy do očí. Za všechno, za co kdy bojoval, je pryč. Zaprodal se. Zpronevěřil se svému svědomí. Ne, měl to udělat už dávno a ne čekat tolik let, až mu bude skoro padesát šest let. Proč jen neprozřel dřív? Nyní už je pozdě naříkat.
Jenže jednoho dne jsem znovu potkal sestru dívky, kterou jsem miloval. Dívky, která byla upálena za čarodějnictví na popud Dominika. Všimla si mne. Řekla mi, že jsem zrádce, že jsem se přidal k řádu, který v podstatě zabil nevinnou Karin. Ihned jsem si vzpomněl. Já jsem se chtěl do kláštera vetřít a pomstít její smrt. Srovnat klášter se zemí a s ním i Vás, drazí bratři. A hlavně jeho.
Jak jen jsem to mohl udělat? Dřepět na zadku, tloustnout, obdělávat vinice, přijímat od panovníka dary a zase dřepět a přepočítávat majetek? Takhle jsem se chtěl odvděčit své milé za tak nádherné měsíce strávených s ní? Paktovat se s vrahy, zloději a lháři? Stát se jedním z nich? Asi si za to nezasloužím ani pohřeb.
A pak mi Dominik řekl, že už nejsem tak veselý, jako dřív. A kdo by byl?Dostal jsem tenkrát takový vztek, že... Ano, to já v roce 1718 zapálil klášter. Nebyl jsem zcela střízlivý a tohle bylo vyloženě nutné. Nelituji toho. Bůh mi je svědkem, že nelituji.
A on mě pak vydíral, že všem řekne, co jsem provedl. Nedal mi na chvíli pokoj. Pronásledoval mě a říkal, že jestli zase nebudu chovat jako "slušný" mnich, že to bude můj konec.
"Hajzl," ulevil si Patrik a bouchnul pěstí do stolu, až se to rozlehlo po celé místnosti. "Proč, proč proboha?" třásl se jako v horečce po celém těle. Cítil se po tom všem úplně zlomený. Snad mu bylo i Dominika líto. Ale když si uvědomil, že ten člověk je strůjcem jeho zkázy.
Věřte, bratři, že jsem nemohl jinak. Musel jsem ho sprovodit ze světa, protože bych se jinak nedostal na jeho místo. Nemohl bych pak lidem dokázat, že ještě existují dobří Křesťané. Že ještě nejsem taková zrůda, jak jsem si doposud myslel. A že se o mně bude mluvit až ve Vídni, jakmile se pak stanu reformátorem naší svaté církve.
A tak jsem vzal provaz a chytil jsem a svázal Dominika na večerní procházce. Zalepil jsem mu ústa a dotáhl ke stohu slámy nedaleko. Vzpíral se, ale provazy byly uvázané příliš pevně. Potom jsem se rychle vrátil a přinesl si pochodeň. Zapálil jsem slámu a Dominik chytnul hned s ní. Upálil jsem ho, stejně, jako on nechal upálit mou Karin. Dobře mu tak. Ale stejně, jakmile někoho zavraždíte svýma vlastníma rukama, nemůžete dlouho zůstat otcem představeným.
To svědomí, které vás tiše a pomalu vyžírá zevnitř. Nepřál bych vám to. Tuto vnitřní bolest může skončit jen jedna věc. Jakmile oschnou poslední inkoustem napsané řádky, seberu se a odejdu do temných lesů. Jistě mě tam sežerou vlci nebo jiná dravá zvěř. Ale nermuťte se. Kdybych tu zůstal, musel bych Vás pozabíjet všechny.
S pozdravem
Patrik, bývalý opat tohoto kláštera
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář