Transylvánský sen

Tohle už je prastaré dílo. Takové krátký výstižný úryvek z roku 2011.

Šplháš zadýchaně do vysokých kopců temné Transylvánie. K jednomu starému hradu. Spíš zřícenině. Už nemůžeš, ale vidina bohatství ti zatemnila rozum. Ano, tam, kde bydlel sám Vlad, řečený Drákula, musel být přece poklad. Byl to šlechtic. Musel být bohatý. Navíc měl tak mizernou pověst, že to tam ještě nikdo nestačil rozkrást. Ano. Muselo to být tak. Staneš před hradní bránou. Ani si nevšimneš obrovské cedule, která hlásá: "Transylvánské muzeum" a pod ní: "Celý objekt je sledován průmyslovou kamerou."

Prostě jen zatáhneš za zrezivělou kliku a otevřeš dveře. Překvapí tě, že to jde tak lehce a že ani nevržou, jako by se celou dobu používaly. Zachvátí tě strach. Že by ta legenda byla pravdivá? To o upírech, a tak? Nemožné. Kdo by na ně věřil v dnešní době? Vejdeš dovnitř. A tam... prostě spousta lidí, co si ukazují prstem na všelijaké portréty a starodávné nádobí. Co se to děje? Jdeš ještě o krok dál a za tebou se ozve ženský hlas: "A vstupné platit nebudete?"

Ty stojíš jako přikovaný k zemi. Tohle je přece stará zřícenina, léta neobývaná. Ani pes po ní neštěkne. Tak proč najednou vstupné? To se ani tenkrát neplatilo při vstupu do hradu. A co ti lidé? Co tu dělají? A pak ti konečně vše došlo. Těšil ses, až objevíš starý Drákulův poklad. Jenže, když je to nyní předělané na muzeum, budeš-li tu loupit, tak tě zavřou. Stejně i přes ten šok ti spadl kámen ze srdce. Tak on je to s těmi upíry přece jen nesmysl. Vytáhneš tedy peněženku, koupíš si lístek a jdeš dál. Nevšiml sis však, a nevšiml si toho ani nikdo jiný, že za tou slečnou, co tu vybírala vstupné, stálo velké zrcadlo, ve kterém nebyl vidět její odraz...