Samota, bouře, moře

Ano, pořád ještě přendavám své literární bludy z povídkového blogu na tenhle. A k tomuhle jsem dokonce dopsala autorskou poznámku. Ale je se spoilery, takže si ji přečtěte až potom. Pokud vám ovšem vůbec spoilery vadí už útvaru o 521 slovech.

Tato povídka je ze začátku ledna. Psala jsem jí tenkrát do nějaké soutěže. Víte, tenkrát se mi ani nelíbilo, co jsem napsala, ale když do tak s odstupem čtu, tak to zas tak hrozné taky není.

Po nebi rychle plují černé mraky a ty dál sedíš na svém chatrném člunu uprostřed moře. Jsi starý a zkušený kapitán a víš, že to nevěstí nic dobrého. Podle svého kompasu víš, že nejbližší pevnina je stovky mil daleko. Přichází bouře. A podle toho prudkého západního větru velice silná. Jo, kdyby ses jen tenkrát nedal na pirátství. Vždyť jsi byl dobrým španělským stavitelem lodí. Získal sis přízeň samotného krále. Tak proč to náhle pominutí smyslů? Touha po dobrodružství? Touha po poznání cizích krajů? Proč ale pod černou vlajkou se zkříženými hnáty? Chtěl jsi snad úplnou svobodu? Proč za cenu těch nevinných námořníků cizích obchodních lodí, co jste s tou svou bandou opileckých barbarů potopili?

Ano, najal sis zlotřilou a bezcharakterní posádku, která tě ovšem zradila. Když na tvé lodi vypukla ta vzpoura a tebe zavřeli do podpalubní cely, neztratil jsi však naděje. Tu svojí kocábku jsi navrhoval sám a myslel jsi i na tajný únik z vězení, kdybys tam byl náhodou zavřený ty sám. Vždycky jsi myslel na všechno. Tak jako ostatně vždy.

A tak v noci, když všichni spali, jsi vysunul pár tyčí z mříží. Nezvládl by to jen tak někdo. Na to je grif. Pak jsi spustil malou loďku na vodu a plul co nejdál od těch křiváků. Tenkrát se ti zdálo, že jsi zvítězil, nad krušným osudem. Vždycky jsi spoléhal na svou chytrost a obratnost. Nyní se však obloha zatáhla, začíná poprchávat a ty se zmítáš na nepokojných vlnách otevřeného oceánu docela sám.

Samota je vlastně docela dobrá. Když člověk potřebuje přemýšlet. Jen pozorovat obzor a dumat nad životem, smrtí a jinými světy. A ty rád přemýšlíš. Ale teď už ne. Asi ses tentokrát přepočítal.

Další poryv větru zacloumal s tvým člunem. Jen tak tak, že ses zachytil okraje a nevypadl ven. To už ses docela vyděsil. Náhle se zablesklo a ozval se hrom, až jsi nadskočil. Vzedmula se obrovská vlna a přelila se přes tebe a tvou loďku. Ta se převrhla a ty najednou jen šlapeš vodu. Kde je ten člun? Tamhle opodál ho vidíš. Nebo aspoň to, co z něj zbylo. Plaveš co nejrychleji za ním, ale vlny jsou neúprosné.

Když už jsi byl tak blízko, sotva metr, vdechnul jsi vodu. Rozkašlal ses, ztratil jsi koncentraci a potopil ses. Zpanikařil jsi. Snažil ses dostat nad hladinu, ale už jsi neměl pojem o tom, kde je nahoře a kde dole. Tak jsi plul ke dnu. Mozek ti vypovídal službu díky nedostatku kyslíku a tys ztratil vědomí…

Jo, kdybys tenkrát neuprchl ze své lodi, mohl ses dožít minimálně zítřejšího rána. A třeba by tě pak ani nehodili žralokům, jak ti slibovali. Tvá loď byla stavěná na to, aby odolala i silnějším vichřicím a vlnobití. Ale takhle jsi sám zahynul bez přátel a nikdo se to nedozví. Nikdo tě nebude oplakávat. Snad jen tvůj syn, co byl taky na té lodi a jistě by tě zachránil i před zlobou tvé posádky. Tebe rádi neměli, ale jeho ano. Kdyby se za tebe byl přimluvil…

Sám ses však nyní utopil a je to jen tvá vina. Ale byl to tvůj osud. S tím už nic nenaděláš.

Tak tedy sbohem, statečný piráte.

Autorská poznámka:

Docela dost mě rozhodil komentář, ve kterém někdo psal, že nevěří, že by se takhle zkušený kapitán choval. Že čluny jsou jen na několik hodin, než člověka zachrání záchranný vrtulník. Že při delší cestě by ho spálilo slunko, či že by člověk prochladl, kdyby foukal studený vítr. Nebo by umřel žízní...

To jako fakt? Vrtulník? Asi je to moje chyba, že jsem nespecifikovala, že se příběh odehrává na konci šestnáctého století. Příště na to nezapomenu. Přísahám.

Já si ale naopak dokážu představit, že by se tak choval i zkušený námořník. Jen si to představte. Jste kapitán pirátské lodi, zradí vás zlotřilá posádka a vy skončíte v nějaké plesnivé cele v podpalubí. A vy nevíte, co bude dál. Co když vás třeba za chvíli přijdou zabít? Nebo vás tam prostě nechají vyhladovět? A když náhodou máte ponětí o tom, jak uprchnout, proč toho nevyužít a neprodloužit si svobodu a možná i život o těch zmíněných pár hodin? A když už nic jiného, zkrátíte si tím utrpení.