Práce, procházka, hlubiny mysli

Zdravím, vážení čtenáři.

Poslední dobou jsem byla tak nějak neaktivní. Neměla jsem chuť se k něčemu vyjadřovat. Také jsem byla už delší dobu hodně roztrpčená. V práci je otrava. Skoro padesátiletí lidé se tam navzájem pomlouvají, jako malí fakani, naváží se do agenturních pracovníků, kteří si skoro ani nikoho nevšímají, nikdy nikomu neřekli křivého slova a dokonce pracují, i když pravda, trochu se jim nevede, protože jsou noví a nemůžou hned umět všechno tak, jako ten, co je tam léta. Touto cestou vzniká ve vzduchu napětí, které se i mě, ač se všem už raději vyhýbám, usadí až do morku kostí. Na jedné straně je iracionální hněv, na druhé pocit ublížení. Člověk to přímo cítí ve vzduchu. A těch pár pohodářů, co nemají potřebu se nějak zapojovat do všudypřítomného dusna a kteří jsou taky neoblíbení, tu vibraci prostě neudrží.

A já skoro každé ráno poslední dobou vstávám do práce s pláčem. To jsem nedělala, ani když byli hnusní na mě. No, zkrátka jsem byla hodně rozladěná. A to už je jen krůček k tomu, aby se mu udělalo psychicky zle.

A největší sranda je, že ti, co celou dobu byli vůči mně protivní, teď ve mně snad hledají oporu v boji proti nim. Že prý jsou černí, že smrdí, že jsou manuálně nezruční, že blbě čtou, jsou hloupí… Prostě se rozhodli, že je vyštvou. Sakra, že jim těch pět lidí tak vadí, nechápu. Ten den jsem byla zrovna v nějakém dobrém rozpoložení, a tak na otázku: "Tobě ti lidé nevadí?" jsem v klidu odpověděla, že ne, Že mi nikdy ničím neublížili, a proto nemám důvod proti nim nějak zbrojit. A oni, že jsou na mě hodný jenom proto, že jsem jedna z mála, kdo je ochotný se s nimi bavit. Na to jsem jenom pokrčila rameny.

No ano. Takhle přesně to je. Pochopili to správně. A tak by to i mělo být. Lidé by se měli slušně chovat ke slušně se chovajícím lidem a nezaměřovat se tak na mírné povrchní nedostatky. Považují to snad za něco špatného? Někdy prostě některé jedince nechápu. Naštěstí jim vedoucí pohrozil vyhazovem, jestli se tak budou k ostatním chovat normálně.

A tak mě v neděli napadlo, že je třeba jít na dlouhou procházku do polí a do lesů a zpracovat tak toto neřešitelné téma. Protože už jsem stejně hrozně dlouho nikam nešla. Ideální by byla čtyřhodinová, ale už se brzo stmívá a tak jsem se musela smířit s dvěma hodinami a půl. Nestačilo to, ale i tak mi to pomohlo.

Vyšla jsem. Pejska jsem měla sebou. Vyšla jsem za ves a rovnou na polní cestu. Když už jsem si byla jistá, že už jsem daleko od všech baráků, pustila jsem pejska z vodítka. Na vsi to nejde. On je schopný skočit pod auto. A špinit kolemjdoucí tím, že na ně skočí a chce, aby ho pohladili. Ale v polích nic a nikoho nepotkávám. A když náhodou něco, tak přiběhne na zavolání. Už se to naučil. A tak jdeme. Tedy já jdu. On všelijak pobíhá. Chvíli deset metrů přede mnou, chvíli deset za mnou. Na okamžik tu a tam zvedne nožku. A oba jsme spokojeni. Jednak proto, že já jím nejsem vlečena a on zase, že ho nebrzdím.

Tedy pokračujeme a chvíli se zabývám myšlenkou, že je chladno, že nevím kolik je stupňů a že jsem se měla podívat. Poté jsem si ale všimla rozcestí a já si uvědomila, že jsem objevila cestu, kde jsem ještě nebyla. A tak jsem tudy šla a bloumala dál. Doufala jsem, že cestou najdu nějaké nové hezké místo, kde budu moct v létě dlouho rozjímat. Nějaký balvan nebo něco. Místo toho z jedné strany pole, z druhé neprostupný shluk smrků a borovic. Měli by se ti lidé naučit sázet ty stromy dál od sebe. Tohle je hrůza. Mají chudinky tak malý životní prostor. Potom dlouho nic. Polní cesta přešla do pole a já šla dál. V dálce jsem viděla les. Nejspíš ten samý, do kterého vstupuju jen jinou cestou. Koleje v poli vyježděné od traktoru přešly v lesní stezku. Byla jsem zvědavá, kam to vede. Po chvilce jsem se musela znovu zastavit. Nikdy by mě nenapadlo, že i v lese může být rozcestí. A tak jsem šla směrem, který vedl z kopce. Trochu to klouzalo. To už jsem začínala mít pocit, že se asi za chvíli obrátím a půjdu zpátky. Přišlo mi to jako taková předzvěst a čekala na znamení. Pak jsem náhle slyšela štěkot psa. Ne toho mého. Ten byl zrovna v tu chvíli u mě. Ne, tohle bylo tak ze vzdálenosti 300 metrů. Tak nějak se to linulo po větru. Ta jsem si řekla: "A to je ono." Otočila jsem se a svižným krokem namířila nazpět. Jako by to byl ten nejvhodnější okamžik na návrat. Když už nic jiného, aspoň jsem nešla domů za tmy. To by byl docela problém na místě, kde jsem prvně a bez osvětlení. A kdoví. Třeba to byl taky nějaký člověk s pejskem na procházce. Možná to byli myslivci na honu. Za 14 dní máme myslivecký ples a něco přece musí nachytat do tomboly. Ale žádnou střelbu z té strany jsem neslyšela. Nějaké rány jsem slyšela z větší dálky z úplně jiného směru. Typuju tak na dva kilometry.

Zastavila jsem se zase až v tom poli. To už jsem cítila, že napětí nasbírané za posledních čtrnáct dní začíná malinko polevovat. Uvědomila jsem si, že je potřeba se zase sladit s matkou zemí. Následovala jsem svou intuici, lze-li to tak nazvat. Sedla jsem si na bobek a položila dlaně na zem. Nejdříve jsem si řekla, jak je to pole dneska studené. Pes okolo mě chvíli pobíhá a pak se zastaví a kouká na mě, co že to tropím.

Postupně se mi podařilo zklidnit myšlení. Vnímala jen tu tmavohnědou vlhkou hlínu. Poté jsem vstala, protože mi začaly dřevěnět nohy. Náhle jsem měla nutkání se rozběhnout. Alespoň kousek. A tak jsem doběhla až na konec pole. Taková dálka. Pokud ovšem 50 metrů jde nazvat dálkou.

Chvilku jsem se rozdýchávala a pokračovala dál. Ale ne dlouho. Náhle jsem se cítila i nespokojeně ve svých botách. Potřebovala jsem si je zout. Taky se mi vybavil úryvek scénky z posledního dílu Slunce seno: "Táto, ty ses zul." "Ale jenom trošku." "Koukej se obout. To je smrad, že by člověk pad." Jak ty volné asociace pracují, co? Taky jsem měla problém s tím, že se mi ušpiní nohy a že země je studená a že mi bude zima od nohou. Že budu mít potom bordel v botách. Ale s touto myšlenkovou linií se snad ani nejde ztotožnit. Jednak proto, že já se jednou takhle na procházce zula i na konci února a to byl leckdes ještě sníh a jednak i proto, že tenhle úsek cesty je celý zatravněný. Tráva přece není špinavá. A včely jsou už zalezlé a klíšťata také. Přece se není čeho bát. A tak jsem si ty boty sundala. Bylo to zajímavé. Ono se v té trávě strašně skvěle chodí. Ani ty větve jehličnatých stromů mi nevadily. Zem byla pravda studená, ale to je přece dlažba v koupelně rovněž. A taky mě překvapila ta změna v myšlení. Nejdříve člověk vyleze z baráku a už spustí bezmála rituální nářek nad tím, že mi zebou nožičky a ke konci jde člověk úplně bez bot a nic tohoto typu mu nevadí. Takže pokud jde o vnímání tepla a chladu, jde o stav mysli? Vždyť já si nepamatuju, že by mi kdy jako dítěti byla zima nebo horko. Prostě se člověk cítil ve všem příjemně. To až dospělí mě naučili nastydat. Tedy ne, že by člověk nebyl nemocný, ale to bylo určitě ze stresu, protože mě posílali do školky a do školy, kde jsem to neměla ráda. Jinak moje imunita byla vždy v pořádku.

Teď už mi jenom zní v hlavě věta: "Tak, a teď tyto poznatky uplatni v životě." To jako i v práci?

Vždyť to pořád člověk někde slyší, že nezáleží na tom, jaká situace je, ale na tom, jak jí člověk vnímá. A já si pravdivost tohohle sdělení uvědomila až těch po letech.

Nakonec jsem se asi po dvou minutách zase obula, protože tráva skončila a dál byla zase hlína. A stejně se nic nemá přehánět.

Teď už budu muset jen testovat, jestli je moje okolí opravdu jen pokřivené zrcadlo mě samé a jestli když najdu mír v sobě, zmizí veškeré konflikty z mého dohledu.

Jenže teď už to neotestuju. Jednu osobu mi přendali na jinou směnu, druhá prý s nimi dělat nebude a tak si práci natahala na jinou stranu fabriky a třetí bez těch dvou je jako mílius.

A ještě jedna myšlenka mě v souvislosti s tím napadla. Jestli se okolí neprojevuje navenek tak, jací jsme ve skutečnosti ve svém nitru. Ale to by znamenalo, že ti největší tyrani jsou ve své největší hloubce ustrašené a možná i citlivé bytosti a třeba já, ačkoliv jsem navenek mírná a citlivá, tak třeba vůbec neumím odpouštět. Některé své spolužáky za základky bych nejraději namlela do salámů ještě dnes. To samé bych udělala se šéfy Vodafonu. Zloději kreditu. Dneska jsem se kvůli nim musela rozčílit a tím jsem si zase snížila vibraci. Prostě i já jsem schopná tvrději než tvrdě postupovat proti těm a proti tomu, co mi vadí. Sice jenom v duchu, v představách, ale to ze mě lepšího člověka ještě nedělá. Na energetické úrovni ne. Asi je skutečně pravda i to, že každý má nějaký svůj stín. Něco, co člověk v různé podobě pohřbívá v sobě, nebo to přinejmenším neprojevuje na široké veřejnosti. Něco, co je mimo jeho obvyklou personu.

A tak se může stát, že člověk s projevovanými dobrými vlastnostmi odsunul do stínu ty špatné. A ten, co dělá samé prasárny, v sobě někde dusí svou dobrou stránku. To ale v lidech opravdu musí vznikat obrovské napětí. A jsme zase u toho míru v duši...