Odpuštění vede k...?

Já jsem nedávno zažila neuvěřitelnou věc, která mi možná změnila celý další život.

Už skoro devět let jsem pryč ze základky. A ještě víc let mě sžírala nenávist vůči té základce, těm lidem, té obci, ve které ta "zlá budova" je. A to jenom proto, že se už ze začátku našlo pár lidí, kteří se mi posmívali a byli na mě hnusní.

To ve mně nejdříve ukotvilo představu, že jsem horší člověk, než ostatní a že mě prostě žádný cizí člověk (každý, kdo není můj příbuzný), vlastně ani nemůže mít rád.

Následkem toho jsem se tak nějak uzavřela a už nevěřila ani lidem, kteří na něj byli hodní, či se dokonce chtěli kamarádit. Měla jsem pocit, že to jen předstírají. Že asi jsem opravdu nějaká blbá a postižená, jak tvrdí zlí jazykové.

A v deváté třídě jsem se utvrdila zase v tom, že jsou blbí oni. Zlobili při hodinách, neposlouchali metal, když jsem jednou přišla s černě nalakovanými nehty, říkali mi, že jsem emouš Dejme tomu, i když je pravda, že jsem se tenkrát cítila spíš jako gothic, než jako EMO. Když jsem si na žákovskou knížku namalovala pentagram, jeden chlapec mi dokonce řekl, že jsem Žid. Asi si to spletl s hexagramem nebo co. Směju se tomu ještě teď. A ještě mnoho dalších věcí. Řadu z nich jsem se pak naučila totálně ignorovat. občas jsem jim ani jsem jim na nic neodpovídala a měla jsem jakýsi zvráceně dobrý pocit z toho, jak jsem s nimi skoncovala. Neustále se mi to vracelo v myšlenkách na to, jak jsou tak všichni vlastně hrozní, i když jsem je opravdu už léta neviděla.

Všechny jsem tam vnímala jako nepřátelé. Nezapadali mi do toho akorát ti, kteří si mě jaktěživ nevšimli. K těm jsem si uchovala neutrální postoj.

To, že jsem následkem toho v podstatě občas dost hnusně odpálkovávala lidi, kteří se se mnou chtěli možná i kamarádit, jsem si uvědomila až nedávno. Toto zjištění mnou tak otřáslo, že jsem se snad na ty lidi přestala i zlobit. Minimálně k nim už nevysílám nenávistné myšlenky s takovou samozřejmostí, jako před tím. Jako bych a aspoň malé části těch spolužáků odpustila, protože jsem pochopila jejich pohnutky. Jenže u těch se nedalo říct, že mi kdy něco špatného udělali. Jen byli otravní. Co když jsem se jim líbila a jen tenkrát to brala jako pokusy o provokaci?

Je to takový zvláštní pocit. Něco jako když člověku vypadne totálně skrz na skrz prohnilý zub. Zub který bolí, ochromuje celá ústa a možná i otravuje celý organismus. Ale jsem si vědomá, že takových pomyslných shnilých zubů zakousnutých to mé mysli ve formě komplexů je vážně ještě mnoho. Přesto však po tom jednom vypadlém zbyla taková prázdnota, která je třeba vyplnit něčím duchaplným, jinak se tam ta shnilotina vrátí. Ono by možná stačilo snažit se neživit negativní emoce. Je ale zase třeba hledat míru, aby člověk nezešílel z nějakého extrému.

Je snad ono vzniklé místo prostor pro onu pověstnou bezpodmínečnou lásku, o které hovoří ezoterici, guruové, Křesťani a lidé, kteří se snaží o duchovní růst? Zas tolik místa zase nevzniklo. Takže co? Asi si pustím nějakou pěknou písničku a půjdu si lehnout, protože teď už nic nevymyslím.