Sněhové výjevy

A máme tu další nedělní fotky, protože zrovna fotky z nedělních procházek jsou dobrá tradice. A jak to minulý týden už vypadalo jarně, tak teď nějak přituhlo. Nevadí. Stejně jsem ještě neměla letošní fotky se sněhem. A tentokrát jsem nevymýšlela kraviny typu: "Fotit jen na místech kde můj pes zvednul nožku". Na to jsem šla až příliš nefotogennickými místy. Člověk při tom musel více přemýšlet.

Tentokrát mě při focení neobtěžovalo sluneční světlo, ale zase bylo podivné šero a trochu i mlha.

Asi úplně nevhodné na takové ty krajinky.

Zato větev vypadá působivě.

A z téhle fotky já udělám design. A začnu asi už zítra, protože na to, co tu mám teď, se nemůžu už ani podívat. Je to takové rozplizlé. A to jsem se zpočátku na to nemohla vynadívat.

Slyšeli jste někdy o land artu? To je, když člověk v přírodě z různých kamenů, klacíků, mechu a různých jiných věcí, co běžně najde ležet na zemi, postaví různé sochy, či nějaké stavby. Já jsem se asi zasekla u 2D obrazců. Avšak ta moje úchylná pyramidka... A to jsem tenkrát ještě ani nevěděla, že nějaký land art existuje.

A ještě takový hlod. Tak dlouho jsem chodila obdivovat své dílo, až jsem si ho skopla. Potom jsem postavila něco jiného. Ale to zase spadlo, když přišla ta vichřice, co mi ulomila můj oblíbený strom.

A toto jsou srnčí stopy. Chvilku jsem je sledovala a nedošla nikam jinam, než k silnici.

A jak tak jdu, u cesty uvidím hromádku popela, ze kterého se ještě kouří. Sálalo z toho ještě horko. To určitě silničáři ořezávali křoviny u cesty a pak to na místě spálili. O tom si sice myslím své, ale dejme tomu. Vyfotím to, a jdu dál. Ale po asi dvou stech metrech mi to přece jen nedá a musela jsem se tam vrátit. Z takových nedohořených ohnišť obvykle vznikají požáry. A tak mě napadlo, že bych to měla zaházet sněhem. To jsem ale ještě nedomyslela, co to bude bez rukavic za martýrium. Nejen že sníh urputně studil, až pálil, ale ještě neustále tál a než tu vrstvu popela člověk zaházel, tak to trvalo snad půl hodiny. A ono by to možná hořet nezačalo. Všude je mokro. Na druhou stranu pro klid svědomí... Náhodou na to foukne vítr, vyskočí z toho jiskra. Les je nedaleko, baráky taky.

A potom jsem šla zase dál. Samozřejmě jsem se v tu chvíli tvářila jak sebevědomý Simík, který právě uhasil hořící sporák.

Dorazila jsem k plotu s pejskem. Tak můj halama k němu hned šel. Očichávali se spolu a vrtěli ocásky. Chtěla jsem je vyfotit, ale nevím, jestli jsem byla tak pomalá. Zrovna se to tak semlelo...

No zkrátka úplně blbá a skoro až kompromitující fotka.