Zima a změny

A jelikož už mám pocit, že jsem zažila opravdovou zimu, tak dávám souhlas k tomu, aby začalo jaro. K tomu, aby se sestavila vláda, ještě ne. :-D Tedy ne že bych trpěla takovým velikášským bludem, že bych si myslela, že poručím větru a dešti, ale je zábavné si na to hrát, když už nic jiného.

Víte, těsně před tím, než začaly ty mrazy, tak nám začalo docházet uhlí a tak topíme poskrovnu. Tak abychom udrželi těch 19 stupňů. A stejně máme v některých místnostech 16. První dva dny jsem se klepala a přímotop se pojednou projevil jako užitečný křáp v baráku. Ale jak tak je člověk v těch 16 stupňů, pojednou mu je v 18 docela teplo. On si nakonec člověk zvykne. Sice se člověk musí trochu přistrojit, ale není problém. Ono v těch starých kamenných chalupách před 200 lety tepleji nebylo a ti lidé žili. Nic mi to nedělá. To mamka dostala nějakou horečku, ale patrně se dostala do blízkosti nějakého cizího tuberáka. Však si taky zabrala nejteplejší místnost.

Já se letos docela držím. To loni jsem stonala skoro každý měsíc, ale všechno jsem statečně přechodila. Až ten zánět dutin mě položil. Ale tento rok je vše v pohodě.

Jinak jsem ve velmi dobrém rozpoložení. Konečně přišly normální mrazy. Všichni se sice hrozí, ale já jsem přesvědčená, že mínus deset ještě není žádná kalamita a že tak by mohlo být celou zimu. Třeba na jaře potom nebude tolik plžů, co myslíte?

A i ostatní lidé by si zvykli. Ze zkušeností z fabriky vím, že člověk je schopen vydržet víc než zvíře.

Já si už neztěžuji. Poznala jsem svoje limity. Zjistila jsem, že po fyzické stránce snesu víc, než jsem si kdy myslela. Poznala pár fajn lidí a částečně pochopila i lidi nepříjemné. Dalo by se říct, že jsem se tam i socializovala a odnaučila se tolik bát mluvit před cizími lidmi. Přestala jsem pohrdat mentalitou dělnické třídy. Naučila jsem se manuální zručnosti. A v neposlední řadě mi dávali tisícikoruny do sbírky. To není zas tak málo.

Na svém minulém blogu jsem psala, že tu práci opustím, jakmile přestane plnit svůj účel. Asi ta doba po třech letech nastala. Teď kdybych tam zůstávala dál, tak bych už jenom zakrňovala a peníze by byly chabou náhražkou za ztracená léta. Zabředla bych do pocitu bezvýchodnosti a marnosti a nakonec bych dopadla jako taťka, který je teď nezaměstnaný a na pokraji nervového zhroucení jenom proto, že je přesvědčen, že ho jeho fabrika zničila a že ho zničili ty lidi, se kterými pracoval. Tak jako já jsem byla léta přesvědčená o tom, že mě zničili moji spolužáci ze základky. Asi jsou to taky jen představy.

Vždyť on to vyprávěl. Z počátku tam byl skoro rád. Potom šel na vojnu a ještě teď lituje toho, že tam nezůstal. Že se mu na té vojně moc líbilo. Pak se tam vrátil. Byl tam dalších dvacet pět let. Úplné neštěstí. Vyčerpaný a snad i trochu duševně zmrzačený. Takhle vypadá člověk, který léta dělal něco, co ho nenaplňuje.

Zjistila jsem, že mám podobný vzorec chování, jak on. Je to asi karma. Zvyk. Nutkání být neustále v těch samých zajetých kolejích a točit se v kruhu. Zůstat tam, kde se mi to téměř příčí a nějak tam už dožít. Typické pro člověka dva roky před smrtí, ale mě je 24.

***

A proto jsem si podala přihlášku na vysokou školu. Obor psychologie. Mě to odjakživa fascinovalo. Vždycky jsem se o tom chtěla dozvědět víc. Když si pročtu jejich studijní plán, všechno mě zajímá. A už teď sním o tom, že budu psát bakalářku na téma, jak působí hudba na lidskou psychiku. Nebo ještě lépe. Jak se od sebe liší lidé, co poslouchají ten a i co poslouchají onen hudební styl. Jestli tedy budu smět. Vždyť já nad tímhle filosofuju už roky. A já mezi těmi lidmi fakt ty rozdíly vidím. Metalista se fakt chová jinak, než hoper. Tahle cesta by opravdu mohla být osudová.

Ne, nekladu si žádný cíl. Co přijde, to přijde. Snad jen jeden. Osamostatnit se a překonat podvědomý strach z opuštění své komfortní zóny. Už tento čin asi svědčí o tom, že je šance. A jestli se tam nedostanu, otevřou se cesty jiné.

Kopitán lodi je připraven zdvihnout kotvy a vyplout vstříc neznámému.