Cesta smrti i nového života

A tady jsou fotky z 11.3. 2018.

Ten den jsem měla kolosálně velkou procházku. On když je mráz nebo se člověk musí brodit sněhem, tak jde maximálně na hodinu a půl dlouhou. Znáte to. Ale když je 14 stupňů, příjemný větřík, svěží vzduch, volná, i když kapku blátivá cesta a ta správná nálada, ani devět kilometrů pro vás není problém. Tedy údajně devět.

Této cestě už navěky budu říkat meditační cesta. No fakt. U velkého rybníka na konci vsi odbočíte doprava na z velké části vyasfaltovanou polní cestu (čtěte cyklostezku). Už jste mimo obec. A tady to začne. Nejdříve míjíte onen zmíněný rybník. A potom dlouhou dobu nic. Jen pole, louky, listnaté i jehličnaté stromy. A prý je to čtyři kilometry, než dojdete až do vedlejší vesnice. Prostě je to pro opravdu trpělivé lidi. Víte kolik let já překonávala to "nic" a došla až na konec a ještě dál? Ačkoliv stejně mi nejvíc vadilo buď počasí, žízeň a nebo unavené nohy. Tentokrát jsem si z toho udělala meditaci.

Takže dohromady osm kilometrů "nicu" a jeden kilometr (možná víc) cizáckého nebezpečí ve formě prozkoumávání vedlejší obce. A vylekal mě cyklista. Dalo by se říci, čtyřhodinové martýrium.

Takže jsem uspokojila svou pětasedmdesátiprocentní introvertní složku povahy i tu zbytkovou extrovertní. Dalo by se říci, můj ideální den. Příště si ale asi opravdu vezmu nějakou kabelku nebo mošnu s pitím. Já jsem to vymyslela. Pořídím si termosku. Hlavně v létě by se hodil doušek něčeho chladivého. V těch mrazivých dnech já pocit žízně nemám. On je vlastně nedostatek největší překážkou dlouhých procházek.

Jediným problémem ale tentokrát bylo vymýšlení názvu článku, aby v něm byly všechny aspekty okolní krajiny, které se mihly v mém zorném poli. Naštěstí máme písní k tomu, aby se člověk správně naladil a přišel tak k němu nápad.

A teď už konečně k těm fotkám.

Toto je tající led na rybníce. Musím vám to sem napsat. Ségra nevěřila, že to poznáte. Tedy lépe řečeno, ona nepoznala, co na té fotce vlastně je. Tak kdyby náhodou...

Ať tak či tak, tady si už asi nezabruslíte.

A proč fotky ze 4. února vypadají jarněji, než ty z 11. března? Ty čtyři neděle sněhu a mrazu vážně udělaly tolik? Ne, že bych nebyla spokojená, ale není to fotogenické. Nebo já neumím fotit.

A tady jedna z těch veselejších. Já mám ráda mech. To není mech. To je koberec přírody.

Mechy a kapradiny. To jsou asi jedny z prvních rostlin, které se zazelenají.

Jak říkám. Den ve znamení míst ponuře mrtvolných...

... i zákoutí plných květů. Tyto sněženky rostou u cesty před tou vedlejší vsí. Ale okolo té naší je jich stejně víc. To se tak stává, když si někdo dělá svévolně kompost za vesnicí. Tu vyhodí cibulky toho a onoho. A tak jsou meze plné sněženek, narcisů, tulipánů a všeho možného. Na zahrádce to živoří, vypadá to jako olezlá shnilotina a když to člověk vyhodí, zakoření to tam a vyroste do neskonalé krásy. Toto je nejspíš i příběh tohoto trsu pod šípkovým keřem mezi ostružiním. Skoro začínám být odpůrce zahrádek. Tak přece nepřežije nikdy nic.

A toto už je vyfocené v takové polovině zpáteční cesty. Teprve tady jsem si uvědomila, že každá vesnice či město má úplně jiné biopole, energii... prostě atmosféru, rozpoložení. Minule jsem si tu zase všimla, že šumění listnatých stromů ve větru se tolik liší od hlubšího hučení jehličnanů. To bylo léto. Ale teď, když jsou stromy bez listí, tak se ty rozdíly stírají. Já sem musím chodit rozjímat častěji.

A taky mě ještě napadlo, že v takových lesících jsou obyčejně houby. Tipuju to na bedly a holubinky. Ale je to jen můj soukromý odhad. Možná intuice. Nikdy jsem tam nebyla. Teď jsou tam však opravdu jenom ty kapradiny.

A taky musím zjistit, kam tato odbočka z této polní cesty vede. Když uvážím směr, tak možná i na nějakém mně známém místě. Možná někde u Nálezníčku. Já jsem dneska samé odhady. Zítra ale naplánuju známou a pokud možno kratší trasu. Má být chladno. Vlastně už je. Kdyby ale pršelo, nikam nejdu. To bych mohla nafotit něco na zahrádce. Nic tam sice asi není, ale stejně tam kouknu a zhodnotím situaci. Ale prý bude spíš mrznout, než pršet. Teď ve zprávách mluvili něco o větru, co láme stromy. To bude hnusná procházka. :-D Naštěstí znám i cestu beze stromů.

A toto je malinký rybníček v naší vsi. I to sluníčko nám na chviličku vysvitlo. Je to znamení zdárné výpravy. Tak proč ještě nevyfotit ty divoké kachny, když před tím mi všechny uletěly?