Nikdy nevíš, kdy se zhroutíš a budeš potřebovat metal

Ze čtvrtka na pátek se mi zdál opravdu podivuhodný sen. Ale takové já mám vždycky. A občas jsou prostě i na pokračování. Díky za ně, protože na nich je právě nejvíc vidět, kam se posouvám.

Byla jsem se ségrou na nádvoří nějakého hradu. A ne jen tak ledajakého. Ten znám z nějakého minulého snu. Myslím že jsem tam bloudila po jeho chodbách, zkoumala polorozpadlé stěny, šplhala po zdech, lezla po střechách jako Assasin a snad i občas s někým bojovala. nevím to přesně.

Z minule jsem si pamatovala, že hlavní brána je zavalená, ale že z boku je díra ve zdi, a tak jsme tam šly. Při tom se mi v hlavě mihla myšlenka, že jsme se měly podívat za roh. Že tam posledně byla nějaká truhla se zbraněmi nebo něco takového. V rukou jsme měly pouhá košťata. Věděla jsem že to byla chyba tam nezajít, ale nechtěla jsem zdržovat.

A jak se to tak ve snech občas stává, ze stínu na nás skočil obrovský metrový pavouk. Prakticky nezničitelný. Neustále na nás útočil a já věděla, že je jedovatý. Třískaly jsme ho košťaty, až jsem o něj zlomila násadu. A když už to vypadalo, že je s námi amen, když už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že tam umřu, sestra najednou začala zpívat píseň od kapely Twisted Sister.

Oh We're Not Gonna Take It

No, We Ain't Gonna Take It

Oh We're Not Gonna Take It Anymore

Já jí přizvukovala. A jak jsme tak zpívaly, pavouk se zmenšoval. Po prvních třech verších už byl jen třícentimetrový a já ho mohla zašlápnout.

Chviličku na to se zjevily na zdi zavěšené dvě elektrické kytary. Sundaly jsme je. Ozval se takový cinkavý zvuk my věděly, že jsme se dostaly do dalšího levelu. On vůbec celý ten sen byl jako počítačová hra. Potom jsem řekla: "To jsem nevěděla, že tahle píseň má takový účinek." A ségra mi odpověděla: "Nikdy nevíš, kdy se zhroutíš a budeš potřebovat metal."

Pak jsem se vzbudila. Ten budík, ten budík... Ale ta poslední věta mě stejně dostala. Je boží. Taky ještě musím zjistit, co přesně v mém životě je ten pavouk a proč zrovna Twisted sister uchvátilo moje podvědomí, že se mi o nich i zdá. Ale ona je to chytlavá píseň. Zvučná. Dokonce se mi i líbí.

A našla jsem i překlad textu. Ten taky zohledním. Jinak, myslíte, že bychom potkaly zpěváka té kapely, kdybych se nevzbudila? Já chci ještě jedno pokračování.

Vím však jediné. Hraní na elektrickou kytaru bych používala jako zbraň proti dalším obludám, které bychom v chodbách toho hradu potkaly. Člověk by si si zlepšoval dovednost hry na kytaru a čím lépe zahraná metalová skladba, tím lepší účinek. A v pátém levelu bychom možná objevily i bicí. Zpočátku bych ale hrála tak odporně, že by se ke mě méně silní netvoři ani nepřiblížili.

A teď si představte že bych se vrátila k té truhle a já bych si tam vyzvedla meče nebo samopaly, či co to tam vlastně bylo. Pavoukovi bychom se ubránily jedna dvě a nepřišly na nic nového. Jely klasickou starou zajetou známou kolej. Klasičkou bojovku.

Tuším, že sen má několik úrovní. Zkusím je rozklíčovat.

1) Když člověk záměrně opustí nějakou zajetou kolej, nevyužije nějaké výhody systému, nevyzvedne si zbraně v truhle, nekoupí si mikrovlnku, cokoliv, přijde nebezpečí, nepříjemná situace nebo aspoň něco obtěžujícího a zdlouhavého. Člověk se s tím chvilku pere a pak když má spásný nápad, nějaký zlepšovák, tak už problém není tak obludný a snadno jde zvládnout. A když to všechno přečká, otevře se mu nová cesta, nové možnosti.

2) Někdy se problém obludným jen zdá. Často se jen stačí podívat z jiného úhlu, klidně si i zazpívat, jít na ryby, na procházku... Udělat si tak odstup. Pak se najde úplně snadné řešení. Kolikrát už tohle člověk četl. Obě dvě věci. Ale došlo mi to skutečně až teď. Asi mám nějaké zakroucené vedení.

3) A teď mě ještě napadla souvislost mezi metalem a košťaty. Těmi se přece zametá. Ale co to pro mě znamená vážně neumím formulovat. A ještě další věci.