1. kapitola - Nad tělem

Nad tělem

"Co to do prdele je za švindl? Kde to jsem? A tamhle… tamto, co leží tam vzadu, jsem já, inkvizitor Richard Hagenhof?" vykřikl jsem zoufale. Vznáším se tak půl metru nad zemí a kousek ode mě je moje vlastní tělo. Válí se na cestě... Takové skrčené a nehybné a ušpiněné od bláta. Co se děje? Pamatuju si, že mi něco ruplo v hlavě… Že se mi udělalo hrozně zle, jak mi jaktěživ nebylo… Měl jsem mžitky před očima… divné tlaky v hlavě a pak… Pak jsem tady. Venku a mimo tělo, kolem kterého se teď shlukly hysterický davy. Tváří se překvapeně, i výsměšně a snad málokomu stékala jen jediná slza po tváři.

"Tak je to pravda? Fakt je po něm?" šveholila právě jedna stará babka. "To až řeknu ženským na tržnici. Ty budou mít radost."

"I kuš, Kozáková. O mrtvých jen v dobrém. A jak se mu to stalo?" odpověděl jí chlap, co stál vedle ní. Byl to Eduard. Nelegální exorcista, kacíř a čaroděj. Vyhánět zlé síly smí jen farář. Jinak nikdo. Bože, jak bych si zrovna tohohle člověka vychutnal v mučírně. Měl přijít na řadu jako další. Jak to, že ještě běhá po světě? A co že se mě jako zastává? To si u mě chce jako šplhnout, nebo co? Teď? Dovolte, abych se zasmál.

Takže jsem mrtvý, jo? A proč jsem teda tady? Za svou dobrotivost jsem měl jít přeci do ráje, ne? Vždyť jsem církvi tak pomáhal v likvidaci všech možných nekalých živlů. A církev je svatá. Když člověk je nápomocen církvi, je nápomocen Bohu. A měl by tudíž být spasen. Proč tedy trčím tady a musím se dívat na to, jak to ti venkovští burani ani neocení? Jak pro mě pořádně ani nezapláčou? Vždyť je na nich vidět, že kdyby nebyl bílý den, tak by si do mého těla každý kopnul. Nebo by na něj rovnou močili. Fuj. Mor na ně.

Ach, jak já je všechny vždycky nesnášel. Lůza nemajetná. Stejně jsou to všechno přisluhovači Ďábla. Slušným lidem by přece Bůh nadělil bohatství dostatek. No nemám snad pravdu?

Dál jsem je zpovzdálí sledoval. To jsou bestie, jen co je pravda.

"Já bych ho nejradši zatáhl do křoví a tam ho nechal shnít. Vždyť víš, Edo, jaký to byl neřád. Zničil mi celou rodinu. Dobře že je po něm. Žádné, o mrtvých jen dobře. O něm se nedá říct pěkného nic!" rozohní se nějaký stařec o hůlčičce.

"Ale, pane Soukal," namítne Eduard. "On nás může slyšet. Je to ještě příliš brzy od úmrtí. Nebojíte se? I takový mstivý duch dokáže člověku ublížit, i když většinou ne na tělesné schránce."

"Já se duchů nebojím," zvolá odhodlaně pan Soukal, až se za ním kde kdo otočil a přitom prudce zamával hůlčičkou nad hlavou. "No nic. Stejně už musím jít. Moje stará by zuřila, kdybych přišel pozdě na oběd a už by mě večer nepustila do hospody. Přeju hezký zbytek dne."

No, to je mu podobné. Z duchů strach nemá, ale z té své rašple má nahnáno fest. Neuvěřitelný. Čeho všeho já ještě musím být svědkem?

Přede mnou se najednou zjevily dvě mužský postavy a lidi to rozhodně nebyli. Jeden celý bílý a zářivý a v obličeji měl jakýsi hluboký nepopsatelný smutek. Aspoň někdo truchlí nad mou smrtí. Nebo ne? A ten druhý tak nějak šedivý. Teda… vlasy černě, roucho šedě a ksicht bledý jak křída a vypadal přísně. Skoro bych považoval za neuctivý, se na mě tak tvářit. Copak jsem někdy něco provedl, že na mě čumí jak na vraha?

"Co jste zač?" vykřikl jsem na ně. Mě se přece nebudou zjevovat divné entity jen tak. Jednak mi zaclání ve výhledu na sebe samého a pak…

"Já jsem tvůj strážný anděl, Richarde. Opatruji tě celý tvůj život. Radil jsem ti v nejtěžších chvílích, sic jsi mě nevnímal. A možná ani nechtěl vnímat. Byl jsi příliš zahleděn do sebe… Vlastně jsi spolehlivě udělal pravý opak toho, co jsem se ti snažil vnuknout."

Hleděl jsem na to stvoření jak spadlý z višně. Anděl? No tedy dobrá: "Tak když jsi mě vždycky tak ochraňoval, jak se mi pokoušíš naznačit, jak to, že jsi dopustil, abych chcípnul přímo tady na cestě? No? Před zraky těchto tupců?"

"Na tom přece nezáleží. Ty nejsi tvoje tělo. Ty jsi duše. Nemusíš se trápit kvůli tomu, že někde leží. Už je nepoužitelné." pronese ten druhý a upře na něj velké šedomodré oči.

"A ty jsi kdo?" zeptal jsem se už poněkud opatrněji. Ten vypadá nebezpečně.

Mě nazývají lidé různě. Anděl smrti i převozník Cháron a mohu na sebe brát i jiné podoby. Vypadám tak, jak lidé očekávají, že budu vypadat. Já jsem ten, kdo převádí lidi do říše mrtvých. Chápeš?"

Vyvalil jsem na něj oči. Co tam jako budu dělat? Tedy v té říši mrtvých… Je to strašně široký pojem. A co mě čeká tam?

Ten v šedém, jako by mi četl myšlenky a s úšklebkem pronesl: "Nejdřív si projdeš soudem. A pak se uvidí."

Už už jsem přemýšlel, že bych s nimi opravdu půjdu. Nepochyboval jsem o sobě. Věděl jsem, že se dostanu do ráje a že jednou tady na Zemi budu prohlášen za svatého. V tom ale upoutalo moji pozornost něco jiného.

Popoletěl jsem trochu stranou a díval se, jak právě k mému tělu přichází můj mladší bratr Jan: "Uhněte z cesty, vy zvědavci!" zvolal právě a prodral se k němu. "Co to…? Ach, Richarde… Ríšo. Co se ti stalo? On je… Že není?" obrátil se na felčara, co stál vedle něj.

"Obávám se, že je, pane Hagenhofe. Váš bratr zemřel. Měli bychom ho odnést dovnitř. Za chvíli by ho ti čumilové začali hanobit. Však víte. Ve společnosti nebyl moc oblíbený. Na druhou stranu, měl nějakou závěť? On přece vlastnil spoustu bohatství. Jste tedy teď bohatý muž."

"To ne," povzdechl si Jan. "Byl to lakomec, který i mě málem připravil o život. Jistě by vůbec nechtěl, abych já, moje žena či děti něco zdědily."

"Hej, já jsem tady, ty ignorante. A všechno slyším!" křikl Richard a zlostně se zamračil.

"Ale on tě neslyší, Richarde. Ani nevidí. A nerozptyluj se. Půjdeme tedy?" řekl Anděl smrti a natáhl ke mně bledou ruku.

"Ne, já nikam nejdu. Já musím ohlídat svoje zlato. Oni mi ho ukradnou. Všechno utratí. Nechci s vámi nikam jít. Zmizte oba!"

"Ale Richarde, copak ty tu chceš zůstat? Víš, že to tu teď pro tebe není bezpečné?" strachoval se strážný anděl a z jeho hlasu bylo patrné, že má opravdu obavy.

Ale já jsem na to nedbal. Co by se mi taky mohlo stát, že? "I kdybys pořád nemlel. Ty mi dej taky pokoj."

"Jak myslíš." odvětil plačtivě on.

Anděl smrti ho vzal za rameno. "Nebreč, prosím tě. Však on se Richard umoudří... Časem... A možná že to bude ještě v tomhle století."

Mávnul jsem jen rukou, obrátil jsem se a dohnal felčara a svého bratra. Ještě jednou jsem se podíval na své bývalé tělo. Ta moje blednoucí tvář, to moje vyžrané břicho, ty hnusné plesnivé nohy... Vlastně je dobře, že už v tomhle nežiju. Jsem volný. Stejně mě furt bolely klouby a záda a taky u srdce. Měl jsem potíže s prostatou, vypadávaly mi zuby. Teď si můžu hlídat svůj majetek ve dne v noci. Nebudu muset chodit ani na záchod. Ani spát. Nikdy. Ach, můj majetek jediný a drahý, který tolik potřebuju a který mám tak moc rád, si přece nezaslouží, abych ho opouštěl. Dokonce ani nebudu dohlížet na svůj pohřeb. To je zbytečné. A možná že i nudné. Ať se klidně rozložím v křoví u cesty, když na to ta chátra má žaludek. Jdu k sobě do pokoje. Tam mám svojí truhlu.

Letěl jsem dobře známou cestou do schodů, pak chodbou vlevo a nakonec skrz velký dubový dveře do mé soukromé ložnice a pracovny v jednom. Sedl jsem si na svou truhlu plnou zlata a ostražitě se díval okolo sebe.

← Předchozí - Další →