Na hranici smrti - prolog

A nyní pokračuju v přendavání povídek z povídkového blogu na tento. Tenkrát v říjnu jsem to udělala pouze s jednorázovkami. Teď je na čase udělat to i s příběhy na kapitoly. Trvalo mi to tak dlouho, protože jsem to chtěla potálně přepracovat. To víte, autocenzor. To je prevít. Ten zničil už řadu spisovatelských začátků mnoha lidí. A tak to předělávám a předělávám a najednou mi došlo, že čím jdu dál, tím jsem znechucenější. Nejen proto, že je to otrava, ale už se asi nechci zabývat tím, co v tam je. Jako by už tento vejšplecht podvědomí nebyl aktuální. Jako by zabývání se, Eduardem, démonem Levešem, Richardem a jeho příbuznými už bylo jen zbytečné zabřednutí v minulosti. Jako by už tento zlomek tématu byl vyčerpaný. A tak sem dám starou verzi, která už dávno dospěla do dokonalosti, ačkoliv mi přijde málo umělecká. A ještě něco mi způsobilo šok. Zjistila jsem, že Eduard má úplně stejné příjmení, jako Pjér la Šéz, který se pravým jménem jmenuje Petr Knotek. Ale nebyl to záměr. Eduard vznikl na konci roku 2014. Pjéra jsem objevila až v zimě 2017. Ale měnit to už nebudu. Na druhou stranu si jsou neuvěřitelně podobní. Hmmmm.

Z Eduardových zápisků

Jsem Eduard Knotek a přebývám na téhle vesnici už řadu let. Prožil jsem mnoho pěkného i nepěkného. Ba dokonce i tajemného, strašidelného a snad i dojemného. Já jsem měl vůbec velmi pohnutý život. A zvláště jeden silný zážitek mi opravdu utkvěl v mé již vytrácející se paměti. Vlastně ani nevím, odkud začít. Asi tím, že jsem nikdy nebyl úplně normální člověk. Prakticky od narození jsem vídával nehmotné bytosti různého charakteru. Duchy, anděly, démony a různé jiskřičky i tmavé mlhy. A vůbec jsem byl na mnohé věci citlivější, než mnozí jiní lidé.

Nikdo o tom nevěděl. Jen moje matka. Bylo mi devět, když zemřela. Svého otce jsem nikdy nepoznal. A ujal se mě tenkrát nový mladý kněz Adam Lorenc. Na první pohled bezcharakterní, vychytralý, jízlivý, nepřejícný a vzteklý člověk, který si ovšem o sobě moc myslel. V jádru však celkem neškodný. Jediná věc, kterou zvládal opravdu dobře, byla schopnost za každou cenu udržet tajemství. On věděl o mých schopnostech. A taky jich uměl využít, když jsem mu pak asistoval při jeho pokusech o vymýtání ďáblů. Celá léta mě chránil před jistými nejmenovanými úřady, které se o mě a o moje čarodějnictví zajímaly. Pak jsme se rozhádali, postavil jsem si chajdu na druhé konci vsi a už jsme spolu nikdy nepromluvili.

Vlastně jsem byl exorcista amatér a ještě k tomu všemu tak trochu nekromant, když jsem za drobný poplateček, vyvolával duchy, protože vždycky se našel nějaký nespokojenec, který se nemohl smířit s tím, že jejich blízcí už nežijí mezi námi. A někdo ještě dokonce od nich chtěl vědět svojí budoucnost. Občas to ale skončilo vážným neštěstím, a tak jsem toho nechal. Člověk nikdy neví, co ještě s vyvolaným duchem projde ještě z onoho světa.

Ale dost už o mně. Tohle přece nemá být vyprávění o mém životě. Týká se ho jen málo, i když i já v něm hraju zásadní roli. Tak tedy začnu se sepisováním události, kvůli které jsem kupoval pergamen a která začíná jak jinak, než smrtí.

Takže bylo nebylo...

Za sedmero ulicemi a sedmero lípami žil a po velmi těžké mrtvici i zemřel jistý starý inkvizitor jménem Richard Hagenhof. Muž toliko nectný, odpudivý, nelaskavý a skrz na skrz zlý. Jeho lakota neznala mezí a jeho hněv a sprostá mluva byly známé široko daleko. U všech prostých lidí budil hrůzu a šlechta si taky dávala setsakramentský pozor, aby se s ním nepustila kvůli nějaké maličkosti do křížku. Tím spíš, když měl takovou moc, jakou mu propůjčovala jeho pozice. Na stíhání heretiků a domnělých vyznavačů temných sil měl zvláštní povolení přímo od papeže. A také toho dokázal patřičně zneužívat.

A navíc popudit ho, nebylo vůbec obtížné. Staly se i případy, kdy nešťastný sedlák skončil na hranici i s celou rodinou jen kvůli tomu, že měl nade dveřmi pověšený věneček z květin. Protože rostliny, ba i třeba jen okrasné v květináčích a truhlících, si on dával do spojitosti s pohanskými rituály a nezřízeným sexuálním chtíčem. Vlastně uznával jen zelí v kombinaci s masem a knedlíkem, pálenky z ovoce a možná ještě obilí. Všechno ostatní, co kdy vzešlo ze země, podle něj stvořil Ďábel. Navíc, kdo by pohrdl tak krásným pozemkem? Nechat si nějaký statek přestavět na nóbl dům není zase tak těžké. Peníze jsou, ne?

Jindy zase osobně zmlátil svého sluhu, který mu přinesl studený řízek. Jednou dokonce poslal na mučidla svého vlastního bratra, protože ten mu vytkl jeho obžerství, opilství a neutuchající šílenství.

Po celém kraji obcházel strach. Mnozí, když ho z dálky viděli, se před ním schovávali, aby si neusmyslel, že je přistihl při nějaké snadno napadnutelné činnosti. Byly to prostě nelehké a strastiplné časy.

I na mě si chtěl troufnout. Přece jen jsem byl pro něj tučné sousto. Majetku jsem mnoho neměl. Jak říkám, měl jsem jenom tu chatrč o dvou obytných místnostech a s přilehlou zahrádkou, kde jsem pěstoval cibuli, kterou jsem příležitostně prodával. Ale mohl mě ztrestat jako exemplární případ. Mohl o mně všude vyprávět po okolí, jaký jsem netvor a že v tomto kraji škodím schválně. Že snad kvůli mně i krávy přestaly dojit a že já způsobil to krupobití, co potlouklo všechna jablka, a tak z nich nakonec nic nebylo. Ale v tom jsem nevinně.

Vím, že by mě nechal mučit a pak upálit. A možná i právem. Ale tohle už nestihl.

Nakonec si všichni ulevili, že se ho zbavili. Ale jen částečně, protože teprve tehdy se udál náš příběh...

→ Další