5. kapitola - Výhrůžky a naděje

Výhrůžky a naděje

Leveš po dnešní noci už opravdu neprodléval v mém pokoji. Ne, teď pendloval z jedné místnosti do druhé a šířil tam nepříjemno. Co jsem stačil vypozorovat, tak všem bolela hlava a stydly prsty na rukou a na nohou. Všichni byli nervózní a snadno se naštvali. Jan už ani skoro nevcházel do domu, ale proseděl celý den na lavičce naproti. Vypadal celý nesvůj a nakláněl do dopředu a dozadu.

Ani nebohá služebná Barbora na tom nebyla líp. Celá bledá bloumala po okolí a pak vešla do kostela. Nejspíš si naivně myslela, že jí to nějak pomůže. Ha, jako by tam temné síly nemohly. Ona je tak naivní.

A já jen poletuju schovaný ve svém zaprášeném opuštěném pokoji a takřka si užívám klidu stranou ode všeho shonu. Je mi smutno, ale aspoň mám zase čas přemýšlet. Ne, já neměl proklínat svojí truhlu. Vždyť jen toho zhovadilého činu si ten démon všimnul. Jen toho zla, co jsem vyloudil. Tím teď díky mně, už má pod palcem celý barák. A já už pro něj neznamenám nic. Již má dost síly, aby se mohl pohybovat samostatně. A teď tu zase budu bloudit sám. Navěky. To je děs.

Proč to jen muselo tak hloupě dopadnout? K čertu s mojí chamtivostí. Co teď bude s mojí rodinou? Já jí teď přece musím nějak pomoci. Aspoň hlídat Leveše, aby nedělal hlouposti. Teď už je přece všechno jedno. Na ničem nezáleží. Jsem mrtvý a mrtvým zůstanu. Už se mi nic stát nemůže. Oni ale dopadnou ještě hůř, než já. Takový démon může člověka dohnat až k sebevraždě. A to ho pak opravdu čeká věčné zatracení. Ale kdo ví, jestli by se to lišilo od toho pekla, co já připravil sám pro sebe. Nebyl dobrý nápad, tvrdohlavě zůstávat tady. Je to úděsné. Ubíjející.

Náhle jsem slyšel klapnout vchodové dveře. Někdo přišel do domu. Návštěva. Co to? To musím vidět. Byl to Jan, Barbora a farář Lorenc. Tak proto ona šla do kostela. Zrovna pro tohohle šmejda.

"Pane faráři, řekl Jan bezvýrazně. Tady Barbora je přesvědčená, že tu straší duch mého bratra. A tvrdí to už i moje milá žena Ludmila. A když se to vezme kolem a kolem, tak i já tu mám divné pocity. Od dnešní noci, kdy nás všechny pláčem probudila moje malá vnučka. A možná už od té doby, co on zemřel."

"Prosím, pomozte nám," vzlykala do toho Barbora. "Já tu jinak nemůžu sloužit. Ani se nevyspím. Furt ho slyším křičet."

Farář se zatvářil zděšeně: "Cože? Pan Richard, že tu straší? To je zlé, moc zlé. Ten byl děsivý už za živa. Což potom teď. To po mě nemůžete chtít. Totiž chci říct... Musíte se s ním nějak smířit. Anebo se odstěhovat. Já bych od vás tu barabiznu koupil. A prodal někomu jinému, kdo by neznal, váš problém a neznal ani vašeho milého bratra." Náhle zněl docela jízlivě.

Leveš se v koutě pochechtával a já zuřil. Zrovna on by chtěl prodlévat v mém vzácném domě? To je směšné. O co se to snaží? Přece vždycky věděl, že ho nemám rád. Snad teda nečeká, že ho tu uvítám? Že ho ušetřím své přítomnosti? A že tu budu tolerovat nějakého cizáka bůhví odkud. Věřte, že právě jemu bych noční můry do snů posílal rád.

"Jak to myslíte, barabiznu? A kam půjdeme bydlet my, pane faráři? Na to jste nepomyslel?" rozkřičel se Jan.

Kněz se jen ušklíbl. "Tak jste měl zůstat v tom svém zapadákově a nestěhovat se k němu. K té zrůdě, co si snad plánovala dostat na mučidla i chudáka mě. A já ten dům chci. Přece jste mi slíbil, že můžu zdědit truhlu s penězi vašeho bratra. A protože k té se nejspíš už nedostaneme, tak budu mít aspoň ten dům. Ty peníze jsou ještě pořád v něm, že ano? Můžete se pokusit si je vzít s sebou. Třeba vám nepřinesou ani moc neštěstí."

To už jsem nemohl vydržet. Taková drzost. Tahle… necitlivá kreatura chce strkat své paznehty na můj pozemek? Přiletěl jsem k němu a pokoušel jsem se mu nafackovat. Vůbec ho to nemohlo bolet. Jsem nehmotný. Ale zřejmě něco cítil, protože se začal ošívat. Bože, co v této dimenzi ještě dělám? Jsem tu zcela bezmocný.

"Jé, rvačka," připlachtil i Leveš, rozmáchnul se svým pařátem a drápl Lorence do ksichtu. Tomu se objevil na tváři slabý škrábanec. Je vidět, že tento démon, je opravdu daleko silnější, než já.

"Au! Pomóc," vyjeknul najednou zděšeně. "Tady už nebudu. To si odskáčete. Všichni. Pozvu sem nového inkvizitora a ten to tu prošetří. Jo, teď mi svitlo. Vy tu máte pletky s ďáblem. Proto tu Richard ještě je. Nechce z tohoto místa odejít, když tu má nedodělanou práci. A vás už přece jednou vyslýchal. Jo, chce to někoho nového, kdo tu bude chytat podlé černokněžníky. Který vás všechny pošle na hranici. Protože mít doma temné síly, které si chrání barák zuby nehty je nelegální." odběhnul pryč a cestou ještě nadával celé rodině Hagenhofů do těch nejroztodivnějších věcí.

Jan položil hlavu do dlaní a skoro, jako by stěží zadržoval slzy. Bylo mi ho v tu chvíli líto. Přímo jsem cítil jeho zoufalství. Přivedl jsem celou rodinu do průšvihu. Ale ono by to stejně tak dopadlo. Protože on by jistě faráře vyhnal sám a mělo by to téměř totožný účinek, jako Levešův a můj útok. Ach, kdybych přece jen byl zticha ve svém pokoji, nikdy by se tu nic nedělo. Proč je jen ta Barbora tak všetečná? Proč musí zvát do domu takový neřády?

Tohle je opravdu prekérní situace. Chudáci nešťastní. To nedopadne dobře. Já sám nejlíp znám praktiky svaté inkvizice. A inkvizitor má vlastně stejnou moc, jako panovník, když ví, jak na to. Vlastně větší, když se vetře do přízně papežovi.

"Nejlepší by bylo," pošeptal jsem bratrovi do ucha. "Kdyby někdo kompetentní, zkušený a diskrétní k nám přišel a vyhnal by Leveše. Toho démona, co tu neustále dělá dusno a skřípe. To on nás tu všechny utiskuje. Hledej někoho, kdo nás ho zbaví. Prosím."

Jenže on dál jen zkroušeně seděl a nereagoval. Jen si zhluboka povzdechnul. Promlouvat k Janovi je jako hučet do dubu. A i z toho občas vyleze nějaká odezva. A já mám svázaný ruce. Nedisponuju tolika silami, abych s Levešem bojoval. Toho démona přece musí někdo zahnat tam, kam patří. Jinak, i kdyby se moje rodina nakrásně odstěhovala pryč, on by mohl jít s nimi. Nebo okupovat nějakého jiného nebožáka. To bych nepřál ani Lorencovi. Hlavně jemu ne. Protože zrovna takový člověk by byl v rukách démona obzvláště nebezpečný.

Takže první krok k jejich záchraně je jasný, leč poněkud obtížný.

Chtěl jsem Jana nějak utěšit. Jenže jak? Celý život jsem mu ubližoval. To přiznávám. Někdy nechtěně a jindy vyloženě cíleně. Kdyby mě teď dokázal náhodou vidět a slyšet, stejně by moje pokusy měly opačný efekt. Asi bych se přece jen měl někam vytratit a nechat všechno, jak to tu leží a běží. Beztak všechno už jenom zhoršuju.

Když v tom bratr přece jen vstal a odešel ven. Ne však na svojí oblíbenou lavičku, ale někam do vsi. Třeba ho něco napadlo. Ale pochybuju, že najde někoho, kdo by byl ochotný riskovat svoje pohodlí a vlastně i zdraví kvůli rodině, která byla nenáviděna a proklínána široko daleko. Vše je stejně ztraceno. A jestli sem Lorenc opravdu pozve nějakého inkvizitora, tak je to opravdu zlé. Snad to bude aspoň částečně rozumný člověk. Rozumnější, než jsem byl kdy já.

Ale zkusit se musí všechno. "Leveši?" zvolal jsem. "Přišel čas, abys odešel z tohohle domu. Ničíš tu všechny a všechno." Obětuju tedy sám sebe. Ať si se mnou dělá, co chce, ale ať se nepotuluje volně po baráku.

Leveš se rozchechtal: "Já jsem ti už dávno říkal, že pryč nepůjdu. Mně se tady líbí. Jsou tu báječní lidé. Takoví jednoduší a duchem prostí. Těm můžu vysávat energii a oni si toho skoro ani nevšimnou. A tvůj bratříček je hned po tobě ten nejomezenější člověk, co tu kdy žil."

"Ne, ty musíš odejít. Vlastně… pojďme si o tom promluvit do mého pokoje. Stejně v poslední době porušuješ naší dohodu. Nehlídáš mou truhlu."

"Já už k tobě do pokoje nejdu. Já už tě mám dost, Richarde. Tebe i té tvé truhly. Ty sám jsi vše porušil tím, jak ti na tvých penězích přestalo záležet. Navíc se mě už vůbec nebojíš."

Já popadl Leveše za pařát. "Ne, ty půjdeš do mého pokoje a zůstaneš tam se mnou. Ty už nebudeš likvidovat mé příbuzné. To ti nedovolím."

On zavrčel a odhodil mě stranou. Pak mě chytil za krk a prskal na mě: "Ty mi nebudeš nařizovat, co mám dělat. Za to tě stihne trest." tiše zachrčel. Náhle mi začaly ubývat i moje poslední síly, co mi zůstaly. A Leveš vypadal rázem ještě větší a hrozivější, než kdy dřív.

"Nech toho," vyrazil jsem stěží ze sebe a snažil se marně vykroutit z jeho sevření.

"Ne, to nenechám. Máš, cos chtěl, Richarde. Jsem tu s tebou. Vlastně jsem ti dal v poslední době volnou ruku v tvém pohybu. Jsi však příliš nebezpečný, leč krapet pitomý."

To jsem to moc nevylepšil. Ale doufal jsem, že zas nějakou dobu se ten bídák bude zaměřovat na mě a nebude obtěžovat mou rodinu. Ale vypadá to, že se stejně o mě nebude zajímat. Jen kdyby mi nebylo tak mizerně. Kdybych měl aspoň, nějakou jistotu, že tento zbrklý čin k něčemu byl. Za chvíli přestanu jasně uvažovat. Stanu se doopravdy troskou a už mi nic nepomůže. Vsadím se, že teď už se Leveš opravdu nenechá ničím rozptýlit. Že tento dům už nikdy nepustí. A že já tu budu prodlévat se svou mizernou a prázdnou existencí až do konce věků. A pak že jsem na tom dobře. S vypětím všech posledních sil jsem se dostal k sobě. Ke své nenáviděný truhle.

Opět propadám beznaději a to je dost špatný. Ach, všechno je tu rázem tmavší a smutnější. Je mi zle. Už skoro nepohnu ani jednou končetinou. Po tomhle úkonu patrně bude vláčet po světě on mě a ne já jeho. Musí mě hlídat. Stanu se loutkou a ještě něčím méněcennějším, než loutkou. A já už nebudu moci kontaktovat své pozůstalé. Ne, že by to byla škoda, ale přesto...

Po půl hodině se opět klaply venkovní vchodový dveře. Kdo to sem sakra zase leze? Opět někdo cizí. Snad to nebude opět nějaký idiot, zloděj či provokatér. Nemám už možnosti ho odhánět. Teď už ne proto, abych chránil svůj majetek, ale abych chránil jeho samotného. Ať je to kdo chce, riskuje. A nikdo mu nemůže pomoct. Začal jsem znovu hlasitě naříkat, abych aspoň trochu ventiloval svou náladu. Potřebuju přece nějaký kontakt sám se sebou. Aspoň slyšet svůj vlastní pláč, když už nic jiného.

Najednou jsem zaznamenal nějaké hlasy na chodbě a já okamžitě ztichnul: "Dávejte si ale pozor, podle mě to tu není nebezpečné, ale dějí se tu děsivé věci." říkal zrovna Jan.

"Že to tu není nebezpečné?" odpověděl mu otázkou mužský povědomý hlas. "Já tu cítím přítomnost ještě něčeho daleko horšího, než ducha vašeho pana bratra, Hagenhofe. Kde že je jeho pokoj? Odtud se ozývá podle vaší služebné ten noční řev?" Znělo to velmi přísně, ale jinak docela chápavě. "Tak teda pojďme, ať se na to podívám."

"Ještě něco horšího, než můj bratr?" řekl roztřeseně Jan. "To je hrozný. Vážně. Ale je pravda, že i já mám pocit... spíš tušení, že Ríša tu nestraší sám. Že tu vlastně nedělá problémy schválně a že potřebuje pomoc. Že všichni potřebujeme před něčím zachránit. Víte, dnes jsem měl vnuknutí. Když od nás odešel Lorenc, byl jsem velmi rozrušený a plný beznaděje. A v tu chvíli mi došlo, že bych měl požádat o pomoc vás. Že vy jste naše poslední naděje."

Hele, tak moje slova přece jen měla nějaký účinek? Jan sice neslyšel nic, ale pocitově je zaznamenal. A myslím si, že vím, koho nakonec přivedl.

"Ale no tak, pane Hagenhof. Vidíte, vlastně nemusíte truchlit, když jsem ta poslední naděje. A tim můžete začít, až i já zklamu. Pojďme raději nahoru, nebo se tu ještě dojmu."

"A kolik bude vlastně vaše pomoc stát?" otázal se za všech okolností praktický Jan.

Zase ty peníze. Už mě začínají moc a moc dráždit. A to jsem byl vždycky milovníkem peněz.

"No přece podle toho, jak to všechno bude namáhavé. Ale věřte, že vás nezruinuju. Beru si za svou práci jen tolik, abych přežil, ne, abych se obohatil. Takže klid."

Chvíli byly slyšet jen kroky, jak ti dva dupou do schodů a pak se otevřely dveře. S bratrem tam stál Eduard Knotek v celý své kráse a s sebou táhnul pytel s nějakými křápy. Od tohohle člověka si přece pomoc nezasloužím.

Jenže on se jen rozhlédl po místnosti. Jeho zrak padl na ubohého mě a pak na Leveše, který se tu zčistajasna zjevil. On nás vidí. Kdybych tohle věděl, tak k němu zaletím už dávno.

"Tak tohle bude hodně drsný. Myslím, že byste mě tu měl nechat o samotě. Dejte si zatím třeba šálek čaje." zašeptal Eduard.

"O samotě s tímhle?" procedil Jan skrze zuby a ukázal na mou truhlu se zlatem.

"Sakra, chlape, já o to vaše prokleté bohatství nestojím. Hlavně vypadněte." Vystrčil Jana z místnosti a zavřel za sebou dveře.

← Předchozí - Další →