6. kapitola - Boj o nadvládu

Boj o nadvládu

Eduard dál jen stál a rozhlížel se po celé místnosti, jako by nic. Svým pohledem přejel po zaprášeném okně, po pečlivě ustlané posteli, po nepořádku na mém stole, který jsem ještě před smrtí nestihnul uklidit a nikdo jiný se do toho nechtěl pouštět a po pavučinách v koutě. Procházel se sem a tam a vypadal, jako když se snaží něco odhadovat. A pokouší se při tom vypadat děsně nenápadně. Trochu se to míjelo účinkem, protože Leveš mě nechal na okraji mého stolu a přiblížil se k němu. Já se sesunul na zem a dovlekl se schovat za svícen. Jak hloupé. Ale asi není vhodný se do tohohle nějak vměšovat.

Těžko říct, co ten démon udělá. Nebo co provede Eduard. Tss. Amatérský exorcista a buřič. Ne, tohle nikdy nebyl záludný člověk. Ale je i nepomstychtivý? Copak on opravdu chce zbavit tenhle dům nezvaných bytostí? Copak on mě nenechá trpět ve svým zmaru s tímhle zlotřilcem? Vždyť bych si to zasloužil. Eduarda jsem přece chtěl upálit. Měl hořet na hranici, nebýt mé vlastní smrti. A on to zatraceně dobře věděl. Měl jsem tenkrát dojem, že mu to patří. Kromě jiného neustále psal na vyšší instance, že jako inkvizitor jsem příliš horlivý a že pramálo používám zdravý rozum. Tomu jsem se tenkrát mohl jen vysmát. Já se vždy počítal mezi ty chytřejší a rozumnější. Ne, když jde o náboženství, rozum musel jít stranou. Ale vlastně já jsem byl ten, kdo se mýlil. Aaach proč všichni vždycky měli pravdu, jen já ne? Z jakého důvodu jsem musel žít ve své vlastní lži? Co jsem komu udělal? Všem všechno. Nyní to vidím jasně.

Eduard šel až k mé posteli a tlačil ji pryč z rohu. Totéž udělal i s velkou skříní. Stěhuje mi nábytek! Jak originální. A evidentně se při tom hodně nadřel. Tak aspoň má nějaký pohyb, že jo. Stejně jsem měl vždycky pocit, že se v životě moc nenapracuje. Ale jestli dělá při každý návštěvě cizích domů tohle... Chudák.

Pak vytáhnul ze svého pytle pět velkých bílých svíček a po směru hodinových ručiček do každého kouta dal jednu a tu poslední pátou do prostředku místnosti. Než však stačil sáhnout i po křesadlu, Leveš mu zaryl svoje drápy do ruky. Eduard ucukl a lehce se otřásl. Měl tam sice zarudlé otlaky, ale jinak se nezdálo, že by ho to nějak rozrušovalo.

"Co jseš zač, démone?" zeptá se spíš jakoby mimochodem, než aby ho to doopravdy zajímalo.

Leveš se neježil a zuřivě zařval. Zřejmě nebyl zvyklý na to, aby nějaký člověk, ať živý či mrtvý, s ním hovořil bez známky strachu. "Já jsem ten, kdo byl přivolán z podsvětí mocnou kletbou. Nemáš proti mně šanci. A tyhle fidlátka si můžeš zabalit."

Eda jen pokrčil rameny a vytáhl křesadlo. Chvíli si ho prohlížel a pak ho zase odložil. Já vycítil, na co teď právě myslí. Má přece jen trochu obavy, že by mu ten démon zhatil jeho rituál. Vlastně i já bych v tuto chvíli zapalování ohně nepovažoval za dobrý nápad. On přece umí udělat i průvan. A na dřevěný podlaze je rozlitý petrolej.

Pak se ale přece jen dal do rozsvěcování svící. Zamumlal něco jako: "Kruh je uzavřen," a nahlas zvolal: "Démone, odejdi z tohohle domu tam, odkud jsi sem přišel a nech tu všechny lidské bytosti žít v klidu."

Leveš se však jen lstivě ušklíbl a přiletěl k němu blíž: "Co?" zachrčel chraptivě. "Ty mě posíláš pryč? Myslíš, že se tě leknu? Jsi stejný břídil, jako tamta troska za svícnem. Toho sis nevšiml, člověče?" Já tu zůstanu na věky. A ty s tím nic neuděláš. Nikdo s tím nic neudělá!"

A Eda jen mlčel a s přivřenýma očima zhluboka dýchal. Leveš se rozchechtal. Zřejmě se ten pazdrát Eduardovi taky odebírat životní sílu. A já jsem pořád za svým svícnem a nemůžu mu pomoct. A přitom bych docela i chtěl. Ale já sám jsem rád, že můžu aspoň koukat a mluvit. Vlastně jsem skoro paralyzovaný. Dokud mě bude mít démon ve své moci, nepůjdou mi dělat prudší pohyby. Bože, proklínám tu chvíli, kdy jsem proklel... NE! To už nikdy. Už nesmím udělat tu chybu. Všechna prokletí jsou zlá. A co teprve prokletá prokletí. "Eduarde!" zakřičel jsem z posledních sil. "Já ti věřím. Ty Leveše dokážeš vyhnat. Jen to nevzdávej... Prosím..."

Všiml jsem si, jak po mých slovech s sebou Eduard trhnul a probral se ze své letargie. Nejprve se se zvláštním výrazem ve tváři podíval mým směrem a potom roztřeseně znova natáhnul ruce před sebe. Bylo na něm přímo vidět, že si snaží cosi vizualizovat. Tedy aspoň vypadal, že se moc soustředí. V tu chvíli jsem si všiml, jak se kolem něj objevuje jakési slabé zlatavé světlo se zelenými odlesky. Ochranný obal. V podstatě aura, která může být různobarevná a kterou má každý. Kterou člověk může posílit. Ale musí to umět a hlavně musí vědět, že něco takového existuje.

Pak se znova natáhnul ke svému pytli. Vyndal z něj jakousi otlučenou kadidelnici a nějaký suchý kvítí. Šalvěj? Barbora to myslím strkala do jídla.

"Tak Leveš?" zeptal se potom tiše. "Kdo ti dal takový jméno? On snad?" ukázal mým směrem.

"Ano, on," vyprsknul Leveš smíchy a pořád poletoval okolo něj, jakoby hledal skulinu v jeho ochranným světle. Najednou přiskočil až k němu a proniknul skrz a chytil ho pod krkem. Nemůže ho uškrtit, ale přesto může nadělat paseku.

"Opravdu chceš chránit přede mnou rodinu Hagenhofů? Doopravdy? Richard je zkažeností prolezlý až do morku kostí. Nepamatuješ si? Tebe chtěl taky zbavit života. A jeho bratr je vlastně skoro stejný. Nevidíš? Oba veskrze hříšní lidé. A Janovi potomci? Docela nepřejícní lidé. A jeho vnoučata? Myslíš, že se z nich nakonec vyklube něco jiného? Měl bys být rád, že se o jejich likvidaci někdo postará. Svět si konečně uleví. Nezapomínej, vrahům se neodpouští. A jejich příbuzným taky ne. Ty odejdi, Eduarde a mě nech dokončit mojí práci.

Eda najednou vypadal zmateně. Všimnul jsem si, že mu skoro i dává za pravdu. Ach, proč je jen ten Leveš takový parchant? Když někoho nemůže vyděsit, tak se s ním pokouší manipulovat? Co to má jako být?

"Proboha, Edo, mě ať si vezme klidně do pekel, ale moje rodina není tak špatná. Vlastně to skoro ani není moje rodina. A za nic nemůžou." vyjekl jsem zoufale.

To už však Leveše zřejmě štvalo, protože vrhl přímo na mě a přitom křičel: "Ty... ty... ty už se mi do toho nepleť. Rozumíš? Copak jsem ti neříkal, že máš mlčet?"

"A proč mám mlčet? To jako že ti kazím ničení lidí? Věř, že já o tomhle něco přece jenom vím!" hulákal jsem hystericky. "Chápu, jak někoho dokáže naštvat, když mu v něčem takovém někdo brání. Ale já už nejsem takový blbec, jako zaživa. Že jsem vlastně i díky tobě pochopil jednu jedinou věc. Tys démon. Bytost veskrze temná, která si prostě nemůže pomoct. Musí ubližovat všemu živému i neživému, protože k tomu byla vytvořená. Ale já jsem člověk. Rozumíš? Člověk! Já mám svědomí a to už si budu navěky chránit. Už dokážu rozeznat, mezi tím dobrým a špatným. Já si můžu vybrat. Mám právo svobodné volby. Volím tedy... cestu ke světlu. A jestli ještě někdy dostanu šanci žít, věř, že udělám všechno proto, abych už nebyl inkvizitorem. Tím nejhorším vrahem ze všech. A víš, že s tebou vlastně soucítím? Ty nikdy nebudeš mít na vybranou."

Tu se najednou otřásl sám Leveš. Přece jsem mu neřekl nic tak strašlivého. Nebo ano? Pochybuju, že ho to mrzí. Přesto ale... Už vím, soucit. Jedna z mála věcí, co se tak liší od nenávisti, zloby a strachu. Od emocí, které Leveše udržují při životě.

"Tohle už nikdy neříkej," vyprskl na mě. "Buď rád, že s tebou mám takovou trpělivost a že tě ještě udržuju při životě."

Taková nehoráznost. Taková drzost: "Hele, Leveši. Ty klameš. Já se přece udržuju při životě sám. Jsem přece nesmrtelná duše. A na tom tvá vůle nic nezmění."

Leveš zaryčel jako tur, ale to už se vzpamatovaný Eduard nacpal šalvěj do kadidelnice a zapálil.

Se zájmem pak pozoroval, Jak se já a Leveš dusíme tím kouřem. Oklepal jsem se a odplížil jsem se do jiného rohu. Tohle nemám zapotřebí, že ne?

"Ták ty takhle?" Leveš zuřivě poletoval po místnosti. Zřejmě ho lehce vyvedl z míry můj proslov a tohle ho oslabilo docela. Třeba mu nedělají dobře ani ty očistné plamínky svící. Přinejmenším už nebyl tak děsivý. Snad i drápy měl menší. Či se mi to zdá? Nevím. Mě už všechno splývá v jedno. Jsem unavený a duševně zmrzačený. Nemuselo to tak dopadnout. Opravdu ne. Ale asi to byl můj osud potkat tohoto démona. Ale vždyť už mi skoro svítá nová naděje. Proč uvažovat tak depresivně? Pravda, veselou mysl jsem nikdy neměl. Ach jo.

Eda chodil s kadidelnicí po celé místnosti a dal si záležet na tom, aby i ty nejvzdálenější rohy byly dobře začouzené. Leveš se pokoušel uniknout do jiné místnosti, ale přes bariéru ze svíček nemohl proniknout pryč. Ano, kruh je skutečně uzavřen.

"Ty jedna mrško," procedil Eda unaveně skrze zuby a rozkašlal se. To chce zadusit i sám sebe? "Už jsi přece poznal Leveši, že máš proti sobě rovnocenného soupeře. Tak co. Slíbíš mi, že až sfouknu ty svíce, odejdeš pryč a už se nikdy nevrátíš?"

"To teda ne a ne a ne!" zuřil Leveš. A dál se pokoušel útočit na Eduarda.

Mě vlastně ani nepřekvapilo, že tento člověk dává přednost rozumné domluvě. Někdy je to i dobré. Ale tentokrát je to na škodu. Vždyť už je vyčerpaný a Leveš přece jenom ještě není unaven dost. Hraje tedy o čas? Sakra, to je hrozný. Stejně se na to nedá koukat.

Náhle Eda opět popadne svůj pytel a vytáhne z něj velký dřevěný kříž. Symbol utrpení a smrti. Vlastně když člověk dá vedle sebe víc křížů, vytvoříme mříž. Dokonce se to i rýmuje. Takže i symbol věznění? Ochrany? Každopádně je to dvojsečná zbraň. A na tom už nikdo nic nezmění.

Eduard šel k malé loužičce petroleje a kříž v ní vymáchal. Jediným máchnutím s nim plesknul po démonovi, až ze zdi opadala omítka. Ach moje zeď.

Ale Levešovi se zřejmě kříž líbil a chytnul se ho pařáty. A Eduard se ušklíbl a vzal rychle do ruky svíčku ze země a kříž zapálil. Třikrát s ním zatočil ve vzduchu a potom s ním běžel k oknu. Leveš při tom nadával jako nikdy. Eduard okno otevřel a vyhodil kříž i s démonem do sudu plného zelené vody na zalévání. Leveš pak letěl pryč. Co nejdál odsud a zřejmě se už nikdy nevrátí.

"Fuj," odplivnul si Eduard a opřel se o stěnu. Pak se podíval na mě: "A co vy, velevážený pane Hagenhofe, nejobávanější inkvizitore v celém kraji? Vy taky vypadáte nějak zdrchaně."

No jasně. A teď se pustí do mě. To přece není potřeba, ne? Vždyť on se mi skoro vysmívá. Já už v tomhle světě nechci být. Ani sem nepatřím.

"No," odpověděl jsem. "Ani já už nejsem, co jsem býval. To jsem nikdy nevěděl, že být po smrti je takhle vyčerpávající." uchechtnul jsem se.

Eda se pousmál: "Prosím vás, a jakým způsobem jste sem vlastně přilákal toho Leveše? S takhle silným démonem jsem se už dlouho nesetkal. Vlastně chci říct, že kdybyste na mě na začátku nezavolal, možná ještě teď tu stojím jako v transu. Děkuji vám."

To mě skoro dojalo. Nikdy nikdo mi takhle hezky nepoděkoval. "No, všecko začalo tím, že jsem proklel svojí truhlu zlata. Já jsem nechtěl, aby jí někdo po mě zdědil. Aby to všechno někdo utratil. Je to přece moje truhla. Tedy byla. Už není. Ať ji někdo hodí do řeky. Já už jí nechci ani vidět."

"A nikdy jste nepřemýšlel o tom, že se už vůbec, ale vůbec nemusíte starat o náš svět a že se od něj můžete odpoutat?" zeptal se mě on.

A už mě jeho otázky začínaly štvát: "Jasně že napadlo. Jenže nejdřív jsem nemohl opustit svoje peníze a pak jsem chtěl dohlížet na Leveše, aby neubližoval ostatním lidem v tomto domě. A to stejně pak dělal. A teď zas musím hlídat, aby se nevrátil."

"Ale nemusíte nic hlídat. Vážně ne. Víte, stejně tu ničemu, co se tu stane, nedokážete tak docela zabránit."

"Když já nevím, jak mám jít dál."

Eduard se na mě podíval jako na pitomce: "A kdo to má za vás vědět? Já snad? Ne vážně. Víte co? Zkuste se poradit s anděly. Zavolejte, a oni uslyší. Budou si vědět rady." pak sfouknul všechny svíčky, položil je na stůl. "Stejně už budu muset jít. Nechci zmeškat oběd u své dívky. Chápete, ne?" už se měl k odchodu.

"Počkejte ještě," vzpomněl jsem si ještě. "Řekněte Honzovi, že ho pozdravuju..., že se mu omlouvám za všechny průsery, co jsem mu tady nadělal... A že si s těmi penězi skutečně může dělat, co chce. Třeba si může koupit dům někde jinde. Někde daleko odsud. Lorenc... je podlý člověk. Ať na to myslí."

"Vyřídím všechno. A rád. A Lorence se obávat nemusíte. Dokáže být hodně protivný, ale není zase tak špatný, jak si myslíte. Možná bych se s ním měl přece len usmířit. Přece se o mě staral, když už jsem neměl nikoho. A ještě, než odejdu, jaké je to vlastně být po smrti? A jaké je vlastně umírání?" zeptal se Eda zvědavě.

"No, tak já vám teda převyprávím všechno, Edo. To si takhle si jdu po návsi a najednou koukám jako blázen. Říkal jsem si, co že je to za švindl. Pamatuju si, že mi něco ruplo v hlavě. Že se mi udělalo hrozně zle, jak mi jaktěživ nebylo. Měl jsem mžitky před očima a divný tlaky v hlavě. A potom už se jen vznáším pár centimetrů nad zemí, zatímco moje vlastní tělo leželo skrčený a ztuhlý na prašné cestě. A slyšel jsem všechny ty hnusy, co o mě ti ta hovada říkají…"

A tak jsem mu převyprávěl úplně všechno. To o prokleté truhle, o Levešovi, o mém prozření i o útrpných dnech tady. Vylíčil jsem mu i historky z mládí a i to, jak jsem se dozvěděl, že jsem synem jednoho arcibiskupa. A on jen tak stál a pozorně naslouchal. Když jsem tak skončil, on se jen smutně pousmál.

"Každý holt děláme chyby a každý si neseme nějaké ty rány osudu. No."

Pokrčil jsem jen rameny: "Radši už běžte, Edo. Já už tu taky nebudu dlouho. Tak se s vámi tedy loučím a sbohem."

Přikývnul a odešel. Jen tak. A já jsem tu zase sám. Tolik tomu chlapovi dlužím. Ani jsem mu nestihl poděkovat. A co teprve ti, co byli upálený mojí vinou? A já se ještě k tomu všemu zbaběle vyhýbám spravedlnosti. Ale to nejde navěky.

"Andělé? Prosím. Já vím, že jsem se k vám nechoval dobře. Omlouvám se za to. Ale dejte mi šanci. Chci jít dál. Ať už mě má potkat cokoliv, já to přijmu."

← Předchozí - Další →