7. kapitola - Poslední soud

Poslední soud

Protože se moje volání na poprvé minulo účinkem, zopakoval jsem to ještě jednou. A v tu chvíli jsem viděl, jak se od stropu snášela postava. Byl to anděl smrti v šedém. Stanul přede mnou a upřel na mě svůj tvrdý pohled. Bylo to příjemný pro změnu se nedívat do obludného ksichtu démona Leveše. Přesto jsem se ale cítil nejistý. Co se mnou jen bude dál? Moje mysl je zatím pořád ještě obestřená zapomněním. Nevím, co se nachází v tom tajemném světě za branami. Nevím. Možná trest, možná osvobození. Ale ať už je tam cokoliv, nebudu tam navždy. To by nesměla existovat ta zrádná pomíjivost lidského bytí. Bytost je sice věčná, ale svoje místa působnosti střídá každou chvíli. A mimo hmotný svět čas přece není.

"Tak co? Jak se ti líbilo na tomhle světě jako nešťastnému a zoufalému duchovi?" otázal se mě bezvýrazně anděl smrti. "Nalezl jsi tu to, cos hledal?"

"Ale ani se neptej. Tohle není nic pro mě. Už sem nepatřím. Vezmi mě s sebou, ať se děje cokoliv. Prosím, nenechávej mě tady!" mumlal jsem se skloněnou hlavou. Styděl jsem se. Ano to je ten správný výraz. Hlavně za to, jaký jsem vedl život i co jsem způsobil po smrti. Vyčítal jsem si i svou vlastní hloupost, omezenost a zbabělost.

On se usmál. "A jinak nic? Neuvědomil sis, že to vlastně nebylo zas tak zbytečné rozhodnutí? Teprve později pochopíš, jak to bylo všechno cenné. Neboj, Richarde. Samozřejmě, že tě vezmu s sebou do říše mrtvých, když si to přeješ." Jeho hlas zněl měkce a měl uklidňující účinky.

"Proč jsi mě tam vlastně neodtáhl už tenkrát, když jsem umřel? Proč jsem si musel zakusit to všechno a možná ještě víc?"

Anděl jen přimhouřil oči a trpělivým hlasem vysvětloval: "Protože jsi nechtěl. Vyhnal jsi mě i svého strážného anděla. Ponechali jsme tě svému osudu, protože sis to přímo vydupal. A my musíme ctít možnost svobodného rozhodovaní. A tys tehdy ještě nebyl připraven. Potřeboval sis tu něco důležitého dořešit. Teď jsi mě zavolal. Změnil jsi svůj postoj. Osvobodil ses od svého starého světa. Taky už máš jiné zkušenosti a víš, že tady šťastný stejně nebudeš. Pojď tedy."

Vzal mě za ruku a táhnul mě za sebou kamsi nahoru. Až nad mraky a ještě výš. Nejdřív jsme opsali několikrát osmičku kolem Země a Měsíce. Byl to velmi zajímavý zážitek. To až budu vyprávět... No, vlastně nebudu. Nevadí. Člověk nemůže mít všechno. A potom jsme zaletěli do mrazivé mlhy a pak tunelem temným a strašně úzkým. Dral jsem se dál a překonával tření. Musel jsem dál za světlem. Čím jsem byl dál, tím víc mě stěny tísnily. Už jsem chtěl normálně začít nadávat a křičet. Chtěl jsem na tomhle místě zůstat, nebo se dokonce vrátit. Ale nemohl jsem se zastavit. Teď už ne. Setkání s Levešem mi dopomohlo k jedné věci. Naučil mě být silnějším. A na to nesmím zapomínat. Ať se stane teď cokoliv, vím, že už mě jen tak něco neporazí. A vlastně tohle není zas tak nepřekonatelná překážka. Kdysi bych to nezvládl. Neměl bych na to trpělivost. Teď už se nevzdám. A vůbec, překážel bych v průchodu. Už jsem neletěl. Plazil jsem se a šplhal. Anděl byl kdesi přede mnou a tiše vyčkával.

A najednou byl konec. Objevili jsme se v prostoru plném mlhy. Nebylo vidět dál, než na délku paže. Cítil jsem jen hlínu, podhoubí a borovicovou pryskyřici. Jako bychom byli v lese. Chyběly mi už jenom stromy, zpěv ptáků a šumění potůčku. Neprůhledný opar se začal pomalu rozestupovat a v povzdálí se rýsovala jakási soudní síň pod širým nebem.

Pomalým krokem jsem zamířil k místu, kde byla lavice pro obžalované. Nejspíš jsem neudělal chybu, když jsem si sednul zrovna tam. Jo, konečně svět, kde se můžu normálně procházet, aniž bych se vznášel. Příjemná změna. Natáhnul jsem nohy před sebe a tiše vyčkával. Anděl smrti mi zmizel z očí. Asi jeho úloha skončila a šel si po svých. Nade mnou pluly černé mraky a pode mnou skomírala suchá tráva. A já se v duchu ptal, co se mnou bude dál? Kde sakra vězí ti, co mě budou soudit? Krajinou foukal ledový větřík a mě pomalu začínala být zima. Sakra, už mě to nebaví. Jak dlouho mě jako nechají čekat? O co jim jde? Jsem tu moc brzy? Anebo pozdě? Ano to je ten důvod. Objevil jsem se tu příliš pozdě a již se mnou nikdo nepočítal. Složil jsem hlavu do dlaní. Tak to bude zase na dlouho. S mojí osobou se holt vždycky všechno komplikuje. Tak to bylo, je a bude. S úšklebkem jsem se znova zadíval před sebe a jen tak do prázdna jsem zvolal: "Tak je tu někdo? Už byste se tady někdo mohl objevit."

V tu samou chvíli se zvednul prach, a když se usadil, stály kousek ode mě dvě postavy. Dvě vysoké ženy. Jedna měla vlasy jak havraní křídla a tmavé šaty a té druhé hlava zářila jak polední slunce a její háv byl bílý jako sníh. Od kdy jsem tak poetický? Za to může asi to divné prostředí.

Já se díval na ně a ony na mne. Nevěděl jsem co říct. Byly tak krásné a přece tak nelidské. Ve tváři žádné emoce. Z jejich modrých očí čišel chlad.

"Kdo jste?" špitnul jsem a uhnul jsem pohledem jinam, protože jsem měl pocit, že mi vidí až do žaludku.

"My?" otázala se blondýna. Já jsem Arja, tvá obhájkyně a vyslankyně Světla. A tohle," ukázala na černovlásku. "Je moje sestra Velsa. Žalobkyně. Zrozena z temnot. Ocitl ses u posledního soudu, Richarde. U toho, který rozhodne, co s tebou bude dál."

"Člověk prostě nemůže normálně chcípnout a rozplynout se v nic, aby měl konečně klid." procedil jsem skrze zaťatý zuby. Už jsem byl z těch všech průtahů vzteklý. Nikdy jsem nebyl ochotný čekat. Tak se to přece nebudu učit ani teď.

Velsa roztáhla svá ústa do úšklebku a pateticky pronesla: "Nějak ti otrnulo ne? Démon, kterého jsem na tebe poslala, aby tě hlídal, tě pokoře nenaučil? To se dalo čekat. Ten břídil zklamal."

"Co? To ty?" Prudce jsem vstal. "Vždyť mě málem zničil." V tu chvíli mě neviditelná síla přitiskla zpátky na lavici. To už ke mně mířila Arja a položila mi ruku na rameno. "Upokoj se," pošeptala mi něžně do ucha. "Chápeme, že v tvém zbrklém chování se skrývá i nejistota. Ta tě do jisté míry omlouvá. Ale tvé excesy nikdo nebude přehlížet do nekonečna. Tak na to pamatuj."

"Ne, ty ani tvoje sestra nechápete nic. Kdy už začne konečně ten soud? Chci to mít za sebou.

"Mohl už dávno začít, kdybys nevyšiloval." zaskřehotala Velsa. "Tak mi pověz, Richarde, je nějaký důvod, Abych tě nestáhla s sebou do Říše pekel?"

"Do Říše pekel? Ale tam já přece patřim, ne? Za živa jsem dělal hrozný věci. Chlastal jsem, posílal lidi na smrt, ubližoval jsem i všem svým nejbližším, vážil jsem si majetku víc, než sám sebe a těch, co mě snad měli ještě rádi, a vykrádal jsem kasičky v kostele, tak si nezasloužím nic jiného. Potrestej mě, jestli musíš Velso. Co bych taky dělal v Ráji? Vždyť bych si musel hanbou rvát vlasy."

Velsa se v tu chvíli rozchechtala příšerným smíchem, při kterém mi přejel mráz po zádech. "Ale Richarde. S tebou se nedá pracovat. Já jsem se tě přece ptala, proč nejít do Pekla, a ne proč tam jít. A já ani ona nemáme pravomoci někomu udílet tresty. My dvě tady od toho nejsme."

"A je vůbec nějaký důvod, proč bych opravdu neměl jít do Pekla? Já se necítím k tomu jít mezi čisté duše."

"Tvé sebemrskačství mě udivuje. Ale ať je po tvém. Já tě s sebou vezmu." a to už mě popadla za předloktí a vedla mě s sebou.

"Posečkejte chvíli oba dva. Sestro, pusť Richarda. Ještě to neskončilo. Ty Richarde, ke mně," zvolala Arja.

Poslušně jsem se vrátil zpátky na místo a ona si opět přisedla kousek ode mě. Prostě jsem si musel vyslechnout, co mi chce ještě říct. Jsem strašný tvrdohlavec, ale občas musí člověk slevit ze své hrdosti. "Ty si opravdu si myslíš, že není jiná možnost, Richarde? Vlastnosti, které jsi tu právě vyjmenoval, sis opravdu během svého života osvojil a vím, že to, cos napáchal, byly často velmi hrůzné činy. Ale jsi takový ještě teď? Jsi ještě pořád posedlý svým majetkem? Jsi pořád ještě ten samý hrdlořez bez citu? Ten inkvizitor co s neskonalou urputností šel i po nevinných lidech jako vzteklý pes? Souhlasíš se svými minulými skutky anebo jich z hloubi sebe samého lituješ? No odpověz."

Ve mně jako by náhle hrklo. Jasně že lituju. Strašně moc, až to bolí. A ten pocit viny svírá jak obrovské rezavé kleště. To svědomí člověku nedovolí jít do Nebe. To prostě nejde. Nemůžu. A jen blázen a šílenec by tvrdil, že ano.

Arja jen přikývla, jako by mi četla myšlenky: "Zeptám se tě ještě na něco, příteli. Opravdu si myslíš, že když půjdeš do Pekla, že tím něčemu pomůžeš? Řekni, kdyby ses skutečně mohl rozhodnout, co bys chtěl teď po smrti doopravdy dělat?"

Tou otázkou mě zaskočila ještě víc? Kam tím sakra míří? Co po mně chce? Opravdu mě nemůže někdo fláknout železnou tyčí po hlavě, abych měl konečně klid? "Myslím, že bych potřeboval spánek. Dlouhý spánek, který by trval celá staletí a při kterém bych nevěděl o světě. Na nějakém příjemném místě, kde není nářek ani pláč. Někde, kde bych se jen tak rozplynul a nemusel nic řešit. Až potom, kdy by po mém řádění na světě nebylo ani stopy, bych se do něj narodil znova. Chtěl bych se setkat se všemi, co jsem kdy znal. V úplně novém životě. Chtěl bych se k nim protentokrát zachovat, jak si skutečně zaslouží. Jako k lidem. Všechno napravit. Jde to, vůbec?"

V tu chvíli se ozvala Velsa: "A nebojíš se, že se vrátíš k tomu, co jsi opustil? Ty sklony k temnotě, ke zlu a k absurdní umíněnosti a egoismu máš pořád v sobě, i když teď už jsi o kousíček vyzrálejší."

"To samozřejmě vím," nakrčil jsem nos. "Víte, děvčata, co udělám? V příštím životě se narodím jako poloslepý a s nemocnými zády. Kvůli tomu budu určitě uťápnutý a na nic a na nikoho si netroufnu. A pro jistotu jako ženská, protože ty mají většinou jiné starosti, než cíleně tyranizovat celý kraj. Radši budu vyrůstat na vesnici, abych neměl tolik možností získat moc do té doby, dokud nezmoudřím. A jak už jsem řekl, chci během příštího života potkat všechny lidi, který jsem v tomhle, co jsem nedávno opustil, znal. Jen ať mi vrátí všechna příkoří, co jsem jim kdy způsobil já. Ale toho Leveše ať už mi do cesty nikdo neposílá. Je hrozný."

Velsa se ušklíbla: "Tebe by byla v Říši pekel opravdu škoda. A na mého Leveše by ses tolik hněvat neměl. Vždyť to, cos nedokázal pochopit za celá léta svého života, jsi se za těch pár týdnů dozvěděl jeho přičiněním. Bez něj by ses pořád ještě držel své truhly a neopustil ji ještě hodně dlouho. Měl bys být za něj rád. Teď si chudák líže rány ze setkání s tím Eduardem. To bude koukat, koho pošlu do cesty jemu."

"Aha, tak to myslel ten anděl smrti tím, že teprve pochopím, jak bylo setkání s ním cenné. Skoro jsem i uvažoval o tom, že mluvil do větru," pronesl jsem zamyšleně.

"Ale to on nikdy nedělá. To, co řekne, je vždycky absolutní pravda." usmála se Arja.

"A to jsi myslela vážně Arjo? Opravdu se budu moct vrátit na svět a žít nový život i s těmi krávovinami, co jsem si vymyslel?"

"Tak na to se zeptej Jeho." ukázala plavovláska prstem nahoru. V tu samou chvíli se nad nimi rozprostřelo bílé světlo tak jasné, že jsem si před ním musel chránit oči. Je to snad Bůh? Ne, vážně nepatřím do Ráje, protože jinak bych na něj jinak dokázal hledět zpříma. Tím jsem si jistý.

"Jistě, smíš se opět zrodit jako smrtelník na Zemi. S podmínkami, které k tomu chceš, to půjde až na konci srpna roku 1993. Ale to ti povídám, snaž se tam nezhroutit, protože tě vskutku nečekají lehké chvíle. A už vůbec nesmíš ukončovat svůj život předčasně, jinak půjdeš bez soudu rovnou do nejhlubšího kruhu Pekla a ani dobrotivá Arja, která je schopná vidět v lidských duších to nejlepší, ti nepomůže. Velsa tě tam odtáhne a budeš navždy patřit Ďáblu. Z toho už není vykoupení. Zatím budeš odpočívat v Mezisvětí, kde čas ubíhá tak, jak budeš potřebovat, aby ses zotavil a utřídil si myšlenky. A až přijde tvůj čas, poznáš to. Narodíš se tam, kde sis usmyslel, že chceš napravovat své hříchy."

Byl jsem z toho krapet otřesený. Dopadlo to opravdu lépe, než jsem čekal. Ale i tak mi to přišlo moc mírné. Na druhou stranu, jestli bude příští bytí tak kruté, jak tvrdil ten hlas ze světla, zas takový únik před spravedlností to není.

"Tak budiž vyprovozen do toho Mezisvětí. Řeknu ti ale, Richarde, že tak divného patrona, jako jsi ty, jsem už dlouho nepotkala. Tak se teda měj. Až se uvidíme příště, budu ti už říkat jinak." zahalekala Velsa a i s Arjou byla ta tam.

Přede mnou se opět zjevil ten anděl smrti a natahoval ke mně ruku. Ale pořád jsem tomu nemohl uvěřit. To je jako všechno? Takováhle fraška? Čekal jsem nějaký opravdový soud. Tohle byla blbost. Vždyť rozsudek má vymýšlet soudce a ne já. A nikam nejdu, dokud mi to nikdo nevysvětlí.

"Ty se nikdy nepoučíš. Jsi hrozná brzda." zakvílel on. "Měl bys vědět, že tady si opravdu vybírá duše svůj trest sama. Arja a Velsa už jen hlídají, aby si někdo neurčil svůj další osud moc tvrdý nebo lehký."

"No dobře, pokrčil jsem rameny. Tak tedy jdeme. Než si to ještě někdo rozmyslí." asi jsem opravdu na obtíž, ale jsem už takový.

On šel pomalu krajinou a já ho následoval. V hlavě jsem měl podivné prázdno. Pak svými dlouhými prsty hrábnul do prostoru a rozhrnul ho jako závěs. Za ním byla vidět obloha plná hvězd a spoustu malých ostrůvků obestřených mlhovinou. Tak tohle místo se mi líbí.

"Přeji ti hodně štěstí do dalších chvil, Richarde." usmál se můj průvodce. Strčil mě do toho Mezisvětí a zase za sebou zatáhnul.

Tak to je úplně ze všeho nejdivnější. Vznesl jsem se a zamířil směrem, kde ještě před chvíli byl vchod k tomu podivnému soudnímu dvoru. Ale už jsem se tam dostat nemohl. Tohle je prostě jiná realita. Teď už to vím. Je nekonečně mnoho světů, které existují všechny současně nalepené na sobě. A hranice jsou tenké. A mě není dáno chodit z jednoho do druhého. Ale to je fuk. Tady mám stejně všechno, co potřebuju. Hodně místa, klid a mír. A hele, ani úplně sám tu nejsem. Plujou tu kromě mě i jiné duše, co jsou připravené na to se někdy někde znovu narodit. Některé mají pořád své éterické tělo zřetelné jako já a jiní už jsou jen takové bílé nebo matné obláčky.

A pak jsem si všimnul jednoho chlapíka, co se roztěkaně rozhlížel okolo sebe. Na sobě měl kalhoty šité z jakéhosi silného modrého hadru, který jsem neznal a vestu z černé kůže. Měl dlouhé husté hnědé vlasy, bradku a černé náramky s kovovými špicemi.

"Co jseš zač, zjeve? A odkud se tu vůbec vzal?" optal jsem se a stěží jsem skrýval zděšení. Takhle se přece neobléhal nikdo, nebo snad ano?

Muž pokrčil rameny a začal ze sebe chrlit: "No, já jsem nějaký Kája. Kája Nováků. V roce 2019 jsem chtěl jet na koncert své oblíbený kapely. Až do Polska jsem se kodrcal tím hrozným vlakem. Bohužel pár kiláků před hranicemi na železničním přejezdu do nás naboural kamion. A já to tam nějak nepřežil. Škoda, no. Ale to si piš, že jsem si stejně počkal a ty Korpiklaani shlédnul. Jsem si tam doletěl. A byl to zážitek, i když jsem byl velmi nesvůj z toho, že s mým tělem v tu chvíli jedou někam do márnice. A hned po koncertě jsem opustil tu trapnou třetí dimenzi. Očekával jsem už jenom samý vegáč, ale to víš, ten divný plešatý Viking, co mě vedl k poslednímu soudu mi říkal, že se opravdu nedostanu do Valhaly, protože jsem prý nezemřel v boji. Pak nějaký dvě ženský mi promlouvali do duše. Když jsem té tmavovlasý pak řekl, že bych jí rád pozval na rande, že mi hrozně připomíná Tarju Turunen, doporučily mi, abych se vrátil zpátky na zem jako jiný člověk, či co. Prý se musím naučit reagovat adekvátně na situace, ve kterých se nacházím."

"Zadrž, nerozumím ti ani slovo. Na mě musíš pomaleji. Já zemřel teprve nedávno. V roce 1684. Ale víš, co se mi potvrdilo? Že všechno opravdu na světě může existovat současně. Vypadá to, že jsi žil taky v šílené a nebezpečné době. Mám se na co tedy těšit." Ale to už ten Kája neposlouchal. Pobrukoval si nějakou šílenou píseň a mně nevěnoval pozornost. Nevadí. Stejně jsem, chtěl odpočívat a ne se vykecávat s šílencem, co zve Velsu na... na rande? To slovo ani neznám.

***

A trvalo to hodiny, dny, měsíce a roky. Rozplynul jsem se. Moje spící vědomí však přetrvalo. Byl jsem jen obláčkem, který čekal, až se vytvaruje do těla, ve kterým jsem měl přebývat příště. Snad bych už neměl o sobě mluvit ani v mužským rodě, že? Ale co, ještě budu mít čas si zvyknout. Ale moment. Mé nové tělo se mi právě začíná rodit. To já musím kontrolovat…

← Předchozí - Další →