Na hranici smrti - epilog

Z Eduardových zápisků o 28 let později

Poté už jsem Richarda opravdu nikdy neviděl. Je to už skoro třicet let. Ani nevím, co s ním pak bylo. Ale asi se dostal na místo, kde je spokojený, jinak by se mi z onoho světa vrátil s hubou plnou stížností a problémy by začaly na novo. Vím, že by toho byl schopný. Znám ho a nedělal jsem si o něm nikdy žádné iluze. Šílený, tvrdohlavý a umíněný duch posedlý kontrolou všech věcí okolo sebe. Duch co chorobně zbožňuje svůj majetek tak moc, že kvůli němu ani nemůže zemřít. Znělo by to skoro směšně, kdyby to nebyla krutá realita. Snad se toho alespoň částečně zbavil, protože nevím, co by s ním pak bylo. Opravdu bych mu přál lepší budoucnost. Vždyť on to taky nikdy neměl lehké. Nikdy neuměl svůj život pojmout správně. Ale i tu si musí nejprve vybudovat. Mám však podezření, že stejně rád trýzní sám sebe, a tak to jednoduché stejně mít nebude. Jsem si ovšem jist, že už nikdy neuvidíme usilovat o vysoké postavení na úkor nevinných lidí. Ne. Bude ještě dlouhou dobu v šoku ze svých vlastních nešťastných rozhodnutí. A ještě dlouho potrvá, než se v něčem smysluplné opravdu najde, aby se nemusel upínat na další sebezničující záležitosti.

To nedorozumění mezi Lorencem a Janem Hagenhofem jsem také urovnal. Sám jsem se farářovi zaručil, že v tom domě již nikdo a nic strašit nebude. A že Jan za to, co se stalo, nemůže. Ani nikdo jiný z jeho rodiny. Vysvětlil jsem mu, jak k tomu všemu došlo. On mi pak na oplátku pověděl, že by na ně stejně nezavolal nového inkvizitora. Že je to přece věc, kterou tahle ves potřebuje ze všeho nejméně. Příliš mnoho poprav znamená velké množství pohřbů. A lidé by neměli jen truchlit.

Rodina Hagenhofova potom odjela i s tou truhlou zlata neznámo kam. Snad někam do vzdálenějšího města, kde je ještě nikdo nezná. Nebyli to vyloženě zlí lidé. Jen měli velmi špatnou pověst. Nikdo jim nevěřil. Z Richarda měli všichni strach. A když ten tu už teď není, tak se mstí na jeho nebohé rodině. Vlastně to ani není spravedlivé. Vždyť minimálně Janovi potomci nikomu neublížili. Jan, pravda, také nebyl žádný svatoušek, ale krutostí se nikdy nedopouštěl.

A já si tu žiju dál svým poklidným životem. Pěstuju si svojí zeleninu a prodávám jí na trhu. Čas od času lidem ještě pomáhám, když mají problém s temnými silami, ale už jen zřídka. Jsem rád, když si mě nevšímají.

Někdy, když se jdu podívat na hrob své milované ženy, podívám se na Richardův opuštěný hrob, o který se již žádný člověk nestará. Smetu staré uschlé listí a zapálím svíčku. Prostě nemůžu jinak. Jeho příběh byl vlastně jeden z nejsilnějších, do jakého jsem byl nucen nahlédnout a cítím se povinen se zajímat dál. Třeba je to jenom blud. A stejné všichni na toho nešťastníka nakonec zapomněli. Nebo spíš chtěli zapomenout.

Když někdo zemře, nezbude po něm zdánlivě vůbec nic. Jen jméno v paměti lidí, co ještě žijí. A přesto tu nějaký ten odkaz existuje dál. Ale co tu zbylo po něm, kromě vzpomínek, které se za pár let vytratí? A je to aspoň něco dobrého? Možná ten dům, jenž byl přístřeším, pro jeho příbuzné po dlouhá léta. Třeba tu bude stát ještě dlouho. Lorenc ho udržuje. A kdyby snad spadl, jistě stejně o pár staletí později někdo najde jeho základy. Znamená to tedy, že po zesnulém nakonec zůstává jen majetek a jinak nic? Jak to teda je?

***

Moment, někdo klepe. Takhle mě vyrušit při psaní. Přišoural jsem se pomalu ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála starší, nepříliš hezká žena. Viděl jsem jí poprvé v životě, a přesto mi připadala něčím známá.

"Dobrý den. Čemu vděčím za vaší návštěvu?" zeptal jsem se opatrně.

"Hledám dům Hagenhofů. Měl by být někde tady." vyhrkla na mě bez pozdravu. Nezbylo mi nic jiného, než se pousmát. No ano, že mě to nenapadlo hned. Tohle jsou přece Richardovy rysy. Ostře řezané lícní kosti, široký nos směřující lehce nahoru, veliké tmavé oči značící neuvěřitelnou živelnost a jistou neschopnost se slušně chovat. Má i další jeho neřesti? I ty jeho výbuchy hněvu? Těžko říct.

"Víte, paní, Hagenhofovi se odsud odstěhovali už před třiceti lety. A kdo vůbec jste, smím-li se zeptat?"

"Já? Jsem Tereza Bruknerová a měla bych být nemanželskou dcerou Richarda Hagenhofa."

Uznale jsem pokýval hlavou. Tak on měl přece jen někde dítě a nesvěřil se. Co se člověk ještě nedoví. "A jak k vám Richard přišel? O žádné dceři nikdy nemluvil. Naopak všude tvrdil, že ženy nesnáší, a tak jsme ho všichni měli za bezdětného."

Tereza nakrčila nos a zaskřípala zuby: "Mojí matku zřejmě snášel víc než dost, nemyslíte? To by se mu tak hodilo, užít si a pak zmizet. Myslím ale, že o mně ani nevěděl. Nezazlívám mu, že jsme třely bídu z nouzí."

Stál jsem a koukal jsem na ní jako blázen: "A kdy že vás ten poděs vlastně zplodil?" ujelo mi. Tahle poznámka byla přes čáru. Chtěl jsem se omluvit, ale to už mě chytila za límec a začala mnou cloumat: "Nebuďte drzý, vy hulváte. A moc se vyptáváte." pak mě pustila. Oddechl jsem si a o krok ucouvl. To tak. Prát se s bábou jen o něco málo mladší, než jsem já. To bych si dal.

"Ale když už vás to zajímá." řekla a už vypadala klidně. "Bylo to někdy v době, když byl na studiích v Praze. Víte, stáři mi už klepe na dveře. Jsem už vdova a ani ta vnoučata o mě nejeví zájem. Tak jsem se rozhodla, že dokud jsem ještě trochu při smyslech, že najdu své kořeny z otcovy strany. Vím, že už musí být po smrti. I moje matka už je v pánu. Ale ráda bych poznala své příbuzné."

Přikývl jsem. Chápu, že když její rodina si jí nevšímá, hledá si jinou, ale tudy cesta nevede. Jestli je škrtí tak, jako před chvílí mě, tak se jim ani nedivím, že s ní nikdo nechce mít nic společného.

"Ne, nemám ponětí, kde jsou a nikdy jsem to nezjišťoval. Můžete se zeptat faráře Lorence. Třeba bude aspoň tušit. Ale ten už je senilní, tak nevím, nevím. Vždyť už mu táhne na devadesát. Já jsem oproti němu šedesátiletý mladík."

"Ale já už nemám sílu na to trmácet se světem a někoho hledat. Musím jít už tentokrát na jistotu." najednou mě popadla za rukáv a rozkřičela se: "Vy vůbec nemáte ponětí, co to je, být na všechno sama."

Skousnul jsem si spodní ret. Ta ženská je hysterka. Vím, že bych jí měl vykopnout a že budu jednou šeredně litovat, že jsem to neudělal, ale prostě se musel zeptat: "Terezo, a nedala byste si hrneček meduňkového čaje…?"

← Předchozí