Volání deště

Minulou nedělní procházku jsem vskutku nezahálela. Přivolávala jsem totiž déšť. A tentokrát velmi úspěšně. Uvědomila jsem si totiž, že i když v počasí pořád nějaký déšť hlásí, tak u nás ve vsi a nejbližším okolí málokdy pořádně prší. Vlastně už na 1. máje jsem dumala nad nějakým rituálem. A tak jsem si večer před spaním vizualizovala různé způsoby, které by byly nejlepší. Jako znamení, že se ubírám správným směrem, bylo jemné asi půlminutové poprchávání. A tak jsem druhého května po příchodu z práce vzala psa a šla k místnímu rybníku vykonávat rituál. Ale asi jsem to dělala dost diletantsky, protože u nás pršelo sice pěkně, ale zato krátce. Zato České Budějovice byly pod vodou. Snažím se neznepokojovat tím, že za to můžu já.

Tentokrát jsem na to šla ale vědoměji. Rekvizity jsem měla stejné. Větvičku, klacík a menší kytičku. Šla jsem k bývalé požární nádrži uprostřed lesů a polí. Kdysi se tam dalo i koupat. On z ní někdo ale ukradl všechnu vodu. Je tam jenom to, že za rok zvládlo napršet. Myslím, že tam chtěli dělat nové dno, ale asi na to nedošlo. Asi byl nedostatek dotací. Na moje účely to ale stačilo.

Nakonec jsem měla dvě větve. Jednu, ze stromu, který tak nějak vyčníval do prostoru a jednu jsem našla na zemi. Našla jsem i suchý rovný klacík, který se někdy hodí na vyťukávání rytmu při zpívání a natrhala pár kvítků, hlavně rozrazil a kus kapradiny, které jsem svázala stéblem trávy. Ale to až dlouho po nafocení této fotky. Klacík jsem tentokrát moc nevyužila.

Dala jsem dlaně do vody, abych navázala kontakt s vodním živlem. Potom jsem lehce plácla větvemi do vody, vhodila tam kytičku jako obětinu a zpívala něco jako: "Hej vodo, probuď se a dej nám vláhu." Vlastně jsem potom větve ponořovala a pak rychle vytáhla nad hlavu. "Dávám vodu do mraků, aby mohlo pršet. Chvílemi jsem se pokoušela i tančit, ale můj antitalent a hrbolatý terén mi dovolily jen různě poskakovat.

Při přivolávání deště je důležité si naklonit i vítr, aby vám přivál nějaké správné mraky. Proto jsem zpívala i větru a foukala pampeliškové chmýří na všechny strany. Zároveň je dobré být za dobře se zemí, aby se do ní déšť správně vsakoval. Po svých divno-zpěvech jsem zapíchla tedy všechny klacky do země jako metaforu pro sázení. Takže tu máme kytičku pro vodu, chmýří pro vzduch a větvičky pro zemi.

Hlav ně je ale třeba nepohněvat oheň, aby nepřišla nějaká zuřivá bouře, při které někam uhodí blesk. Na oheň jsem tu neděli ale úplně zapomněla. Ale asi je lepší ho nerušit. Stačí nenadávat na Slunce a to jsem splnila.

Toto je jakási panašovaná rostlina. Zatím jsem nepřišla na to, co je to zač. Ale asi je to nějaký zavlečený druh z něčí zahrádky. Mezi tím vyrůstají nějaké hluchavky.

Toto by byla tak pěkná fotka, kdyby tam nepřekáželo to zatracené stéblo trávy.

A kopretina s hmyzem.