1. U lesního hrobu

Já jsem sem skutečně nechtěla psát žádné básně. Nikdy. Moje básnické období skončilo s rokem 2012 a už jsem se s těmi vejšplechty plnými neurotických výlevů, plných smrti, šílenství, osamění, močálů a vězení bez mříží nechtěla zabývat. A skoro ani už nemusela. Puberta sice byla náročná na psychiku a dala za vznik nesmrtelným dílům mého šuplíku, ale člověk už prostě tak nějak vyčerpal potřebně napětí.

Nyní mám pocit, který jsem získala po dlouhém uvažování, že je třeba založit novou básnickou sbírku, která už se nebude jmenovat "Bludný kruh", ale spíš "Na rozhraní". Takže tu budou zbrusu nové básně. Neslibuju že budou lepší, nebo jiné, ale budou opravdu nové.

A proč tedy nezačít básní, kterou já minulý týden napsala do soutěže u Erin Dixx Lilithar Lunne. Asi zase vyhraju, protože jsem jediná, kdo báseň poslal. Člověk ani nemá z vítězství radost. No nic.

V básni se měla vyskytovat tato slova: Hrob, Láska, Slunce, Srdce, Pavučina, Pavouk, Luk a Šíp

Sakra už. Teď jsem si navíc všimla, že jsem tam zapomněla zakomponovat slovo srdce. No nevadí. Teda vadí. Hrozně mě to štve a nejraději bych to svedla na to, že slov bylo moc, abych nějak namaskovala svojí nevšímavost. Ale jenom klid. Tohle se stává. Nesmím se stresovat. Na předělávání je stejně pozdě.

Možná mi tím jen podvědomí chtělo říct, že jsem do básně opravdu zapomněla vložit srdce. Že jsem dbala především na to, abych tam narvala všechna slova a aby se to rýmovalo, že jsem na jedno slovo nakonec zapomněla. Ale jak to je, tak to je. Nezasloužím si výhru. Protestuju proti tomu, abych měla první místo...

U lesního hrobu

V tom háji temném,

kam slunce nesvítí,

je hrob z šedého kamene.

A pavouk se svou spletenou sítí

dumá, kdy si kdo vzpomene.

Ze stromů padá listí zlaté

a chlapec mladý se nevzbudí.

Za chvíli bude větrem sváté

a jeho láska sem nechodí

A luk i šípy pohřbily s ním.

Ve věčném lovišti jsou potřeba.

Ještě tam bude mnoho zlých zim.

Kde se jen stala chyba,

že zůstal tu jen stín?

Nedočkal se stařeckých šedin

ubohý chlapec nevinný.

A jen těch několik pavučin

omotá kříž kovaný.

A léta plynou.

Zub času hlodá.

A všichni zhynou.

Osud šanci nedá

tam, kde mechy zelené jsou.